Muž, který dal revoluci tribunu
Vřetězu převratných událostí, které lemovaly cestu od zmlácení demonstrantů na Národní třídě po zvolení Václava Havla prezidentem, se trochu zapomíná na tu, která se odehrála v úterý 21. listopadu. Toho dne mohli představitelé opozice poprvé promluvit k davu protestujících. „Občanské fórum je zamýšleno jako okamžitá a prozatímní reprezentace kriticky smýšlejících občanů. Může se k němu spontánně přidat kdokoli, kdo se cítí být jeho členem,“prohlásil toho odpoledne k zaplněnému Václavskému náměstí z balkonu Melantrichu Václav Havel.
Revoluce získala svou tribunu. Hlavní zásluhu na tom měl muž, který tehdy z balkonu nepromluvil. Petr Kučera, novinář Svobodného slova, které v historické budově patřící socialistické straně mělo svou redakci. Tehdy dvaačtyřicetiletý Kučera patřil na konci 80. let do radikalizující se „šedé zóny“. Na počátku září 1989 byl v jeho domě v Nebušicích založen Kruh nezávislé inteligence, platforma opozičně naladěných vědců a intelektuálů.
V neděli 19. listopadu pak Kučera patřil mezi účastníky historického setkání v Činoherním klubu, na níž bylo založeno Občanské fórum.
V jeho sídle v Laterně magice o dva dny později převládal pocit, že se musí k demonstrantům promluvit. Aparaturu dalo do služeb revoluce několik kapel, jejich zvukaři ale považovali za neproveditelné ozvučit Václavské náměstí od pomníku svatého Václava. Kučera navrhl balkon Melantrichu. Věc ale měla háček: V kanceláři s balkonem sídlil ředitel Lidového nakladatelství, jež patřilo režimnímu Svazu československo-sovětského přátelství. Naštěstí měl Kučerův kolega Dušan Provazník, bývalý přední novinář, od- sunutý po roce 1968 do archivu Svobodného slova, v Lidovém nakladatelství známého. „Dušan za ním šel a pak přiběhl s tím, že ředitel je nemocný, takže nám jeho známý může dveře na balkon otevřít,“vzpomíná Petr Kučera.
Vyhráno však ještě nebylo. Zatímco Petr Kučera běžel do Laterny magiky pro Václava Havla, Dušan Provazník držel v Melantrichu dveře na balkon. Věc ale zkomplikoval návrat ředitele Lidového nakladatelství, kterého zřejmě někdo z podřízených telefonem informoval o nezvané návštěvě. Když vešel Havel se svou suitou do místnosti, zastoupil jim ředitel cestu a celý zsinalý prohlásil, že dál nemohou. „Kameraman Stanislav Milota, který Havla doprovázel, vzal ředitele jemně za ramena, odstrčil ho a říká mu: ,Běžte stranou. Teď jdeme na scénu my,‘“vzpomíná Petr Kučera.
Za nejdůležitější událost revolučních dní, které byl aktérem, považuje Kučera tu, jež se odehrála o den později, ve středu 22. listopadu. Tehdy se stavil na skok v redakci, kde na něj čekal neznámý muž. Aniž se představil, zeptal se: „Máte možnost předat zprávu Václavu Havlovi?“vzpomíná Kučera.
„A já říkám: No mám. – Já bych chtěl, abyste mu předal zprávu, že ozbrojená ani jiná moc nezasáhne.“Kučera se vydal do oblíbené Havlovy hospody Rybárna a tam mu informaci předal. „On reagoval tak, že to potvrzuje zprávu, kterou dostal z americké ambasády. Pokud by Rusové vystoupili na obranu režimu, Američani zruší plánovanou schůzku na Maltě, na které měl Gorbačov eminentní zájem,“vzpomíná Kučera a dodává, že pro něj to byl přelomový moment, protože si uvědomil, že pád komunismu už nic nezastaví.
Citujete agenta CIA
Petr Kučera se narodil v Liberci v živnostnické rodině. Jeho otec byl řezník, matka vedla pekárnu a hospodu. Po únoru 1948 o živnost přišli, pracovali však dál ve znárodněném řeznictví. Kučerovi rodiče se zřejmě dokázali s novou situací smířit, protože své děti (Petr byl nejmladší ze tří sourozenců) vychovávali spíše apoliticky než v opozici k novým poměrům. Na počátku šedesátých let se Kučerovi přestěhovali do Turnova, kde také Petr v roce 1965 maturoval na Střední všeobecně vzdělávací škole, tehdejší obdobě dnešních gymnázií.
Od dětství ho zajímaly dějiny, o historii hodně četl, po přestěhování do Turnova mohl také nasávat přetrvávající génius loci kraje Josefa Pekaře. Nejvíc ho bavila antika a starověký Egypt, takže se po maturitě rozhodl studovat egyptologii. Tento exkluzivní obor však toho roku vůbec neotvírali, takže rok pracoval a soukromě studoval latinu a další jazyky. Ani další rok však neměl štěstí, egyptologii opět neotevřeli, a tak se přihlásil na afrikanistiku v kombinaci s historií. Šlo o mladý obor, založený na Filozofické fakultě UK v roce 1961 a reagující na tehdejší dekolonizaci černého kontinentu.
Kučeru přitahovala politika, a tak se v uvolnění po lednu 1968 přihlásil paralelně na Vysokou školu politickou ÚV KSČ, takzvanou Vokovickou Sorbonnu, kde se reformátoři pokoušeli obnovit sociální vědy jako politologii. „Okupace mě poznamenala těžce psychicky, vzpamatovával jsem se z toho asi dva roky,“vzpomíná Kučera na srpen 1968. Jako představitel studentské samosprávy byl v kontaktu s tehdejšími radikálními studentskými vůdci, například s Karlem „Che“Kovandou, Janem Kavanem nebo Jiřím Müllerem, a brzy se stal předmětem zájmu normalizátorů. Od vyhazovu ho zachránil přestup na práva. Nakonec se mu podařilo v roce 1972 na FF UK obhájit diplomovou práci, v níž srovnával politické systémy Ghany a Nigérie, a to přesto, že mu jeho oponent Ivan Hrbek v posudku vytkl, že cituje práce jednoho odhaleného agenta CIA.
Na práci v oboru nemohl Kučera v době počínající normalizace ani pomyslet. Známí mu dohodili místo redaktora zahraniční rubriky ve Svobodném slově, podmínkou byl vstup do socialistické strany. Ta sice navenek vystupovala jako neochvějný spojenec komunistů v Národní frontě, uvnitř však pro své členy vydobyla poněkud svobodnější prostředí, než bylo v 70. letech běžné. Kučera vzpomíná, že tehdy mohl na uzavřených besedách a školeních pro členy strany mluvit úplně na rovinu a do zpráv, které uveřejňoval ve Svobodném slově, zase pašovat nejrůznější jinotaje mezi řádky. Když ale v září 1983 napsal, že jihokorejský boeing sestřelený po navigační chybě sovětskými stíhačkami byl civilní, byl z místa odvolán a až do pádu komunismu pracoval jen jako technický redaktor příloh.
K 30. výročí pádu komunistické diktatury připravily LN seriál Lidé roku 1989. Dnešní díl je věnován Petru Kučerovi (* 1947), redaktoru Svobodného slova a čelnému představiteli Občanského fóra.
Možná přijde i kouzelník Většina Čechů se snažila normalizaci přežít v soukromí a na chalupách, Petr Kučera zvolil dobrodružnější cestu. Na konci sedmdesátých let naopak chalupu v Krkonoších prodal, vzal si se ženou Magdou úvěr a koupil podle svých slov největší soukromou parcelu v Praze. Obří pozemek, o který nikdo nestál, ležel v Nebušicích. Stál na něm polorozpadlý domek 1+1 se suchým záchodem. Manželé Kučerovi se sem se třemi malými dětmi přesto přestěhovali. Kučera vykácel 450 přestárlých stromů, vysadil nové, koupil tři krávy, stádo ovcí, krůty, pořídil si několik desítek včelích úlů a vlastníma rukama postavil nový dům i s tropickým skleníkem. O hospodářství se starala jeho manželka, vystudovaná anglistka a japanistka, na mateřské dovolené. Kučerova bývalá kolegyně ze Svobodného slova Radka Kvačková dodnes vzpomíná, jak její podnikavý kolega zásoboval celou redakci domácím mlékem a máslem.