Žádná škola dítě nenaučí přemýšlet o tom, kdo je
PRAHA Spisovatelka a blogerka Veronika Hurdová je matkou tří dětí, které učí sama doma. O svobodném vzdělávání – unschoolingu –, ale i o smrti nebo cestování s dětmi píše blog Krkavčí matka.
LN Vzděláváte své děti doma. Rozhodla jste se tak na základě vlastní špatné zkušenosti?
Částečně asi ano. Nicméně když se děti narodily, chtěla jsem pokračovat v tom, čím jsem sama prošla. Každý rodič chce pro své děti nejlepší vzdělání, aby nezůstaly sedět v koutě a měly spoustu příležitostí. Původně jsem viděla dobré vzdělání v tom, aby toho do nich ve škole co nejvíce nahustili a ony si pak mohly vybrat, kudy půjdou. Jsem ale poměrně pasivní matka. Dospělý má naučené vzorce a myslí si, že když je starší, větší a zkušenější, má právo mluvit dětem do mnoha oblastí. Ale ne vždy to dává smysl, je to spíše tím, že jsme to okoukali a dětí se na názor neptáme.
LN Působíte jako aktivní matka…
Spíše se na děti dívám, než že bych s nimi něco dělala a vymýšlela. A ještě navíc – jak jich je hodně – asi bych se zbláznila, kdybych měla být tvůrcem celého programu. Když jsem se na ně dívala, viděla jsem najednou přímý rozpor mezi klasickým vzděláváním a tím, jak se rozvíjejí, vzdělávají, jakým způsobem se učí a jak je každý jiný. Neříkám, že všechny klasické školy fungují špatně, v lecčems se situace zlepšuje, ale přestalo mi to dávat smysl.
LN V čem přesně se to projevuje?
Když sledujete malé dítě, které ještě není zasažené školou, vidíte, že si jde po své ose. Velmi dobře ví, co chce dělat, je hodně aktivní. V tom, co mu dává smysl, má vlastní motivaci, jede jako drak. Škola udělá to, že chce dát všeobecný rozhled, to znamená dorovnat všechny děti do stejné úrovně v několika vybraných oblastech. Ty vybral úředník, jsou pro všechny děti v republice stejné, možná to v životě nebudou potřebovat a dosavadní vnitřní motivaci musí nahrazovat vnější. Ano – ono to dává smysl, lidé říkají: ,Ale on by se to sám od sebe neučil, kdybych na něm neklečela.‘ Já sama bych se to ale také neučila! Kdyby po mně například teď někdo chtěl, ať se naučím druhy stélek mechu a lišejníku – proč bych se to měla učit? Nepotřebuji to. Vzdělávání je pro mě celoživotní proces. Dospělý a malé, školou nepolíbené dítě mají k učení stejný přístup. Jdou si za svým a po oblastech, kde vidí smysl. A najednou je tenhle jedinečný proces každého z nás přerušen a unifikován všeobecným rozhledem.
LN Vidíte u svých dětí, že se už rozvíjejí ve vlastním směru?
Jsou relativně malí, nejstarší dcera je v první třídě. Ale pro mě je jedno, jestli dospěla do věku školní docházky nebo ne. Podobným způsobem vzdělávám kluky ve věku 5 a 3 let. Máme i takovou vzdělávací skupinku, kde jsou další děti. Promíchávají se dohromady, takže jsem teď zjistila, že se pětiletý syn, který někde neustále pobíhá a mečuje se s tím nejmladším, naučil všechna písmena a počítá.
LN Kolik času věnujete učení, které spadá do školních osnov?
Asi hodinu denně. Ve zbývajícím čase se můžeme věnovat oblastem, které mi přijdou důležitější. Pravděpodobně žádná škola dítě nenaučí, aby mělo čas přemýšlet o tom, kdo je, proč se sem narodilo, jak může udělat spokojeným sebe i lidi kolem, jaká je jeho role ve společnosti. U nás doma to probíhá formou rozhovorů, které s dětmi poměrně často vedu, protože mě to samotnou baví. Asi jedna z největších výhod domácího vzdělávání je čas, který s dětmi můžeme trávit.