Obchodník se strachem

Minulý týden se zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček pustil na stránkách LN (30. 7.) do polemiky s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským. Nelíbilo se mu jeho hodnocení, že na politickou scénu nyní vstupují nové populistické a demagogické subjekty, které založily svou existenci na práci se strachem.

Křeček namítl, že jde spíše o nesouhlas a údiv. „Nedokážu přijmout představu, že projevy nesouhlasu, se kterými se setkáváme, a obecný údiv nad stavem, ve kterém se společnost nachází, jsou způsobeny strachem,“napsal.

Stěží si přitom lze představit jiné dvě emoce, mezi kterými by byl větší protiklad. Údiv je kořenem veškerého poznání. V něm se člověku zjevují běžné věci jako podivuhodné a krásné a svět jako harmonie, řád a kosmos. Prodloužením a konceptualizací údivu se pro Řeky stala filozofie, matka všech věd.

Naopak strach je největším a možná i jediným nepřítelem rozumu. Jak věděl už osvícenský filozof Benedikt Spinoza, když člověka ovládá strach, dokáže bojovat za své otroctví, jako by mu šlo o spásu. Jenže strach je nebezpečný. Spánek rozumu, jak známo, plodí příšery. V tomto případě strašidla rasismu a xenofobie.

Je ovšem třeba rozlišovat. Klasický rasismus tvrdil, že rasa biologicky podmiňuje člověka a že existují podřadné rasy. Varoval především před jejich míšením, jehož důsledkem by byla nevyhnutelná degenerace. Takový názor by ale dnes zastával veřejně opravdu jen málokdo.

Jenže už od 70. let se šíří hlavně to, čemu se říká rasismus kulturní. Nemluví se už o rasách, ale o kulturních rozdílech. Jeho terčem nejsou mouřeníni, ale imigranti. Zachovávají se však hlavní pilíře rasové segregace: kulturní rozdíly se považují za nepřekonatelné a míšení kultur za cestu k zániku naší civilizace.

Kulturní rasista proto začíná svou větu slovy: Nejsem rasista, ale… To najdeme i u Křečka. „Nesouhlas není strach, nenávist, rasismus a xenofobie už vůbec ne,“napsal. Najdeme však i dotvrzení toho, že skutečně obhajuje kulturní rasismus a pouze propadá líbivému sebeklamu. A to když přijde na otázku, zda by nějaký imigrant mohl žít tady s námi. Nejde o to, nakolik by to bylo obtížné, ale zda je to principiálně možné. A Křeček tvrdí, že nikoli. „Jejich individuální nárokovost daleko převyšuje nejen ochotu, ale zejména schopnost tady s námi žít,“napsal.

Náboženské a etnické charakteristiky determinují imigranty k tomu, že nejsou schopni žít v naší společnosti – tak soudí člověk, který by měl hájit práva bezmocných. A ještě se přitom stylizuje do role disidenta (nesouhlas) a filozofa (údiv). Ale je to jen obyčejný obchodník se strachem, jehož působení ve funkci zástupce ombudsmanky je hlavně ostudou nás všech.

Náboženské a etnické charakteristiky determinují imigranty k tomu, že nejsou schopni žít v naší společnosti – tak soudí člověk, který by měl hájit práva bezmocných. A ještě se přitom stylizuje do role disidenta a filozofa.