Země obra na hliněných nohou
Turecko se chová jako pochybný spojenec a nerozhodný rival. Jeho jedinou bezpečnostní zárukou je NATO
Dnešní tureckou zahraniční politiku formuje ekonomická, politická a vojenská nestabilita země, polarizované domácí politické prostředí, silný nacionalismus, ale také aliance a rozpory z dob studené války, a dokonce i dědictví osmanské říše, jejíž proces rozpadu zanechal silnou nedůvěru k Západu i Východu. Turecku dnes vládne obr na hliněných nohou – nepopiratelnou vysokou koncentraci moci v rukou jediného člověka podlamují ekonomické problémy, miliony válečných uprchlíků, závislost na podpoře nacionalistů ve volbách a extrémně nestabilní bezpečnostní situace. Podle provládních zdrojů za problémy Turecka může nepřející Západ. Na růstu protizápadních nálad a vzestupu moci jednoho muže opravdu měl nemalý díl viny.
Protizápadní nacionalismus Turecká zahraniční politika byla od nástupu bývalého premiéra a dnes prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana v roce 2003 oslavovaná díky prosazování „nulových problémů se sousedy“. Tato politika, která měla posílit vliv země jako regionální velmoci a oživit osmanskou slávu, zcela propadla kvůli její naddimenzovanosti, jednostranné snaze hrát vůdčí roli a zasahovat do vnitrostátního vývoje okolních zemí a neúspěchu tzv. arabského jara. Vztahy ze Západem pak ovlivnila rostoucí islamofobie po 11. září 2001, válka v Iráku a vyjádření členských zemí EU jako Německo a Francie, které hned po zahájení jednání o vstupu Turecka do EU v roce 2005 celý proces zpochybnily a Turecku nabídly místo členství „strategické partnerství“, o které nestálo.
Tyto a další dílčí faktory posílily vliv protizápadních nacionalistických sil v Turecku. „Nulové problémy se sousedy“nahradila nacionalistická rétorika o záchraně země před dalším „útokem křižáků“a „cizích sil“, které Turecku závidí ekonomický rozvoj a silného vůdce.
Srozumitelný a nenáročný narativ o vnějším (a vnitřním) nepříteli šířený Erdoganem, AKP a vládou kontrolovanými médii slouží jako vděčný zdroj všech dnešních problémů země. Nacionalistická hesla a gesta Erdoganovi pomohla zavést prezidentský systém a dnes mu navzdory ekonomické krizi v zemi zajišťují relativně stabilní politickou podporu.
Erdogan nacionalismus potřebuje k zachování své popularity, ale výsledkem je rostoucí napětí se sousedy a tradičními spojenci. Turecko sousedí se dvěma zeměmi procházejícími válečným konfliktem, Irákem a Sýrií, má komplikované vztahy s EU, Spojenými státy, Ruskem, Íránem, Arménií, Řeckem, Kyprem, Izraelem, Saúdskou Arábií a dalšími. Erdoganovy hrozby, že je ochoten a schopen vyměnit členství v NATO za bližší spolupráci s Ruskem, Čínou a Íránem, jsou snahou o to, aby svět vnímal Turecko jako regionální velmoc, která provádí nezávislou zahraniční politiku. Reálně jsou ale vztahy Turecka s Íránem napjaté a Rusko ani Čína ho nevnímají jako rovnocenného partnera.
Chybné kroky Západu
Na vině narušení zahraničněpolitické orientace ale není jen turecká paranoia a domácí politické hry, ale také chybné kroky Západu. Svou neskrývanou nelibostí vůči Erdoganovi posilovaly západní země turecký nacionalismus a nepřímo mu pomáhaly konsolidovat jeho politickou, ekonomickou a vojenskou moc. Nerespektování (některých oprávněných) tureckých obav z kurdského nacionalismu, stažení baterií Patriot, neochota Evropy pomoci Turecku s přívalem statisíců uprchlíků a velmi opožděná kritika pokusu o puč v roce 2016 snížily věrohodnost Západu jakožto spojence Turecka. Turecko už jednoduše nevěří, že by mu Západ v případě ohrožení pomohl, a USA a Evropu považuje za země stejně nespolehlivé jako Rusko a jiné tradiční rivaly. Snaží se proto o rozšíření možností zahraničněpolitické a vojensko-bezpečnostní spolupráce, která má širokou politickou podporu i u opozice.
Nejistá a komplikovaná bezpečnostní situace v regionu přesto dokládá, že jedinou bezpečnostní zárukou Turecka je jeho členství v NATO. Ve většině případů Erdogan, vládní strany i opozice nadále označují NATO a EU za strategické partnery, ale budou muset najít konstruktivní přístup k syrským Kurdům. Turecko by mělo zvolit strategii, která se osvědčila v Iráku, kde uznalo autonomní kurdskou samosprávu. Turecko je i pro syrské Kurdy příliš důležitým regionálním hráčem, než aby si mohli dovolit ho ignorovat, a nabídka spolupráce by Turecku umožnila přímo ovlivňovat poválečné uspořádání Sýrie, navázat a posilovat ekonomické vazby a zároveň by se zlepšila i jeho mezinárodní reputace. K takovému smíření dojde ve chvíli, kdy to bude Erdogan považovat za politicky výhodný tah.
Obnovení dobrých vztahů mezi Západem a Tureckem je jedním z ústředních nástrojů pro normalizaci situace na Středním východě, a mělo by se proto v nadcházejícím období stát jedním z klíčových cílů americké administrativy, NATO, EU i jejích členských zemí. EU by měla ve vztahu s Tureckem sledovat realistické cíle. Turecko se tak vzdálilo tzv. kodaňským kritériím, že členství v EU je v tuto chvíli zcela vyloučeno, ale posilování spolupráce je možné a přínosné, zejména v oblasti modernizace celní unie a liberalizace vízové politiky, migrační politiky, boje proti terorismu a ekonomické a politické spolupráce.
Turecko už jednoduše nevěří, že by mu Západ v případě ohrožení pomohl, a USA a Evropu považuje za země stejně nespolehlivé jako Rusko a jiné tradiční rivaly
Autorka dlouhá léta působila v Turecku