David Zábranský: Logoz (2.)
Po kontroverzní próze Za Alpami přichází spisovatel David Zábranský s novým románem Logoz, z něhož přinášíme ukázku. Jde o kritiku současnosti, groteskní i temnou zároveň.
China Brand Day si mohli mnout ruce. Robert by se vsadil, že západní oči lapil hned první rudý banner za výjezdem z letiště. I proto sem přece lidé z Okcidentu létali – aby viděli rudou a další zbytky komunismu. V jakém stavu musel být západní žaludek, když na něj čínská realita kapitalistického bifteku v suché komunistické housce působila jako laskomina!
Čínská packa si tehdy pohrávala s celým malým, otupělým světem. Předání titulu nejvýkonnější ekonomika světa bylo na spadnutí – a právě do této čínské pracky. V první dvacítce největších světových firem žebříčku „Make a Fortune 500“bylo deset čínských společností. Čína se rozvíjela ve všech směrech. Pod zemí se v desítkách čínských měst budovalo metro takovou rychlostí, že grafici nestíhali vyrábět nové plánky veřejné dopravy. Nad zemí rostly mrakodrapy, solární panely a vysílače. Jako na zlatých křídlech se na zem snášely dálnice a železniční síť pro rychlovlaky. Miliardy jüanů se investovaly do vědy a výzkumu. Evropská unie tehdy mohla být nejrozvinutější; Čína však měla nejvíc energie. Pro Číňany nebyl žádný cíl dost velký. Když se rozhodli, že praotci komunismu Karlu Marxovi postaví pětimetrovou sochu přímo v jeho rodném Trevíru, udělali to. Jako by na evropském šachovém poli úspěšně táhli svým králem. Přesto ne všechno bylo tak, jak to na první pohled mohlo působit. V Šanghaji toho dne pobývalo přinejmenším několik desítek expertů, kteří věděli, že ony rudé bannery, limitované ve svém povlávání nahoře a dole dvěma hliníkovými lištami, se spíše třesou hrůzou a nervozitou. Na město oproti zdání doléhala tíže. Čína napjatě čekala, co šanghajská schůzka přinese. Informace o konferenci se už v předstihu objevovaly ve zprávách na čínské státní televizi CCTV. V pekingských hutonzích mluvili stařečci v sešlapaných kožených pantoflích o „zatraceném světě značek“. Číně se v těch letech dařilo ve všech oblastech. Až na jednu. Zatímco čtyřmilionové Dánsko se mohlo na přehlídkovém molu předvést s obchodními značkami Bang & Olufsen, Maersk, LEGO®, Carlsberg, JYSK či Ecco, Čína měla, když člověk nepočítal brand Karla Marxe, jakousi firmu Tencent. Tencent v Číně i jinde bezpochyby vydělával miliardy dolarů, ale lidský mozek na značku Tencent nereagoval, netoužil po ní. Dále Baidu, Alibaba, Huawei, Lenovo… Tím výčet nejcennějších čínských značek končil.
Tristní seznam. Huawei byl telefon pro ty, kdo prohráli. Dokonale vybavený a rychlý. Ale držel Huawei někdo na eskalátoru v metru úmyslně tak, aby ho viděl každý, kdo jel v protisměru? Americký iPhone tehdy zastupoval logos a za všechno ostatní se člověk styděl. Americký logos vyrobený v Číně. Právě v tom spočívala čínská tragédie. Americký Dr. Scholl’s, který se soustředil na odstraňování seschlé kůže na patě, byl brand s větším světovým dopadem než královské jablko kterékoli čínské společnosti. Nikdo na světě nesnil o webu Alibaba. Pokud šlo o Lenovo, to byla bezesporu mezi čínskými značkami hvězda, možná jediná. Ale i tak, jak poznamenal Robert: „Pokud už někdo snil o Lenovu, pak snil spíše o původním americkém IBM, než ho koupili Číňané.“Zájem čínské firmy a reklamní agentury vyvolat dokázaly. Skutečnou touhu po něčem nehmotném, efemérním už ne.
Z materiálů ke konferenci to člověk nevyčetl, ale čínský tygr zuřil. Ohlašoval čínský film, čínské století. Jediné, co mu stálo v cestě, byl „fucking world of 24 brands“, zatracený svět značek! Tygr opanoval všechna světová pole, louky, lesy, pouště, vědu, výzkum, umělou inteligenci. Když však došlo na značky, čínského tygříka povalila jehlička padající z kterékoli euroamerické borovice.
Robert se díky této skutečnosti v Číně mohl cítit dobře, užitečně, a dokonce i trochu nadřazeně. Evropané, kteří se v té době v Číně mohli cítit zrovna takhle, byli přitom už docela dlouho raritou, posledními mohykány. Výrobci touhy. Šťastlivci pracující v oboru, jenž pro ně představoval poslední chráněnou
VŠanghaji je především kvůli její koloniální minulosti všude vidět silný západní vliv a čtvrť Puxi patří k těm nejevropštějším. Menší ulice v okolí dopravního a obchodního uzlu stanice Shaanxi South Road 25 lemují dvoupatrové domky, z nichž mnohé na přelomu devatenáctého a dvacátého století navrhovali evropští architekti. Platanové aleje v těch místech poskytují stín výlohám butiků a kaváren, v nichž němé OSB desky, na kterých stojí vždy po jedné ve skleněných vázách minimalistického designu květiny na dlouhých holých stoncích, dobře imitují západní bezvýchodnost. Empatické, cudné platany.
Ruch kolem stanice Shaanxi South Road je pak ruchem kteréhokoli světového velkoměsta. Sedmipatrový mall už mají na dohled. Přestože minimalistické interiéry sní svůj lživý sen o výjimečnosti jen pár set metrů odtud, na toto rušné místo mají jediný vliv: umocňují pocit života. Teprve ten, kdo v oné poušti o pár ulic vedle zaslechl smrtelný pískot kávovaru, dokáže docenit poctivost a pádnost hromadného troubení klaksonů.
Robert stojí na červené před přechodem. Jeho mozek je jako jindy čilý, aktivní. Pokud by Robert chtěl zažít něco výjimečného, představí si to. Je rád, že musí čekat na zelenou. Za posledních dvacet let procestoval polovinu světa. Byl v městech, kde nemají pro chodce semafory, zažil si to mnohokrát a nepotřeboval to opakovat. Znal ten radostný dětský pocit, když člověk v chumlu místních zkouší vejít do frekventované čtyřproudové silnice, jako by šlo o rozbouřené moře na mysu Svatého Vincenta. Pro Evropana byly takové přechody přes cestu vytržením. I ta trocha nebezpečí hrála svoji roli. Velikost vlny. Robert zná význam podobných zážitků. Znalost lidské duše je předpokladem pro dobrý výkon jeho práce. Velké vlny pro velké děti. Vymyslel kdy kdo lepší definici shopping mallu?
Robert, autor této definice, si o sobě myslí hodně. Svým třem kolegům, kteří čekají po jeho boku, nevěnuje příliš pozornosti. Neprosil se jich, aby s ním šli. Roberta nezajímá, co říkají, a vlastně ho už moc nezajímá ani téma šanghajské konference. Jeho hlavním zájmem v té době už nejsou značky, nýbrž poezie. Reklamní slogany, poezie doby, poezie… Ty světy k sobě nikdy neměly daleko a Robert most mezi nimi v té době už přešel. Toto ho z jeho skupinky vyděluje. Nepohrdá svými kolegy, je to otázka času. Robert je o krok napřed. Píše pro vlastní potěšení říkanky, slovní hříčky, epigramy. Bez nároku na jakoukoli finanční odměnu. Gratis. To je jeho obří mořská vlna, nezapomenutelný zážitek. Ironie, kterou se jeho texty jenom hemží, představuje zátěž, jíž se neumí zbavit. Je jeho slabým místem síla? Když v té době pročítá taoistickou Knihu o Cestě a její Síle, hledá v ní víc než inspiraci pro reklamní slogany. Své gratis vytvořené texty pak publikuje na Facebooku a na Twitteru. Mohla by tohle být Cesta?
Redakčně kráceno. Zítra: Logoz (3.) David Zábranský (* 1977) je povoláním právník pracující v prostředí nevládních neziskových organizací, zabýval se politologií a problematikou lidských práv. Je autorem několika románů (mimo jiné Martin Juhás čili Československo a Za Alpami) a divadelních her (Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, Konzervativec). V románu Logoz se s nadhledem dívá na možnou dystopickou budoucnost společnosti.
Knihu vydalo nakladatelství Větrné mlýny.