Není násilí jako násilí
Není vražda jako vražda, napsal kdosi na Facebook v souvislosti s tím sympaťákem, co očistil od barev Karlův most, ale hned hlásil, ať ho nikdo moc neoslavuje, protože kdysi zastřelil manželku s milencem. (Nikdo není dokonalý.) Otázka ovšem je, jestli mezi vraždami rozlišují soudy. Potřebovala bych to vědět, protože se chystám zavraždit jistého podnikatele.
Už léta mi přibližně každých deset minut túruje pod okny motory svých turisty nacpaných velkolodí, které se v úzkém prostoru pražských Benátek nemůžou otočit jinak než za řevu těch smradlavých dieselů. Musel na tom za léta vydělat už desítky, ne-li stovky milionů. Přitom když jsme se ho ptali, proč si nepořídí ekologické motory, jako slušnější a ne tak častí účastníci místního vodního provozu,
řekl, že ekologické motory jsou na něj moc drahé. Nikdo nereagoval ani na petici místních, co jsem osobně donesla ještě minulému vedení radnice. A to jedna paní, když ji podepisovala, přísahala, že jejího muže přivedly tyhle agresivní lodě pod okny jejich bytu do hrobu.
Ve skutečnosti ovšem násilí nesnáším. Když slyším, jak partička kluků přepadá v noci kluky, co jdou po Praze sami, jenom aby se pobavila a vybila přebytečný adrenalin, je mi úplně zle. Zvlášť když pomyslím, že se zlotřilcům nakonec možná ani nic nestane, protože jsou mladiství, nebo aspoň nezletilí. Jenže co s nimi? Ať přemýšlím, jak přemýšlím, vychází mi zase násilí. Občas se k němu utíkám aspoň v představách. Co bych jim udělala, abych učinila spravedlnosti zadost.
Vlastně si vzpomínám, že párkrát jsem se k násilí uchýlila i v reálu. Kdysi jsem na dětském hřišti smýkla chlapečkem, který nebyl můj (ten hajzlík házel ostatním písek do očí), načež jsem obdržela od jeho velké tlusté matky facku. A s tím bohorovným Vikingem, co se přijel loni do Prahy hlavně ožrat, jsem se dostala taky za hranu. Řvala jich lvími hlasy večer na náměstíčku Kampa celá horda. A ne nějak mimoděk, jakože se dorozumívají mezi sebou nebo že na někoho volají. Řvali uáá, jako když Malou Stranu dobývají, nebo spíš jako když už ji dobyli. Jednoho jsem zastavila a vemlouvavě se ho zeptala (anglicky), proč tak huláká, jestli mu nevadí, že kolem bydlí lidi a pravděpodobně už spí děti. „Because I am drunk and happy,“vysvětlil ochotně, aniž ubral na fortissimu, což bych byla ještě považovala za jakžtakž přijatelný argument, kdybych viděla aspoň náznak omluvy, ale hlavně kdyby se ten blonďatý obr následně nesehnul k mému pravému uchu a nezahulákal do něj ještě jednou demonstrativně uááá. Já ho prostě nakopnout musela. Zezadu. V tom okamžiku, to je zajímavý poznatek, jsem byla happy já, jemu se nálada zhoršila. Dokonce tak, že mě chtěl zabít.
Proč to vlastně píšu? Jo už vím. Aby bylo jasné, že si přede mnou nemůže být nikdo jistý. Ani ten podnikatel s loděmi. RADKA KVAČKOVÁ