Boj o interpretaci devadesátek
Svobodě nebezpečné džungle dává moje generace přednost před vězeňským bezpečím zoologické zahrady
Interpretace minulých epoch nejsou jen otázkou pro historiky, u nedávné minulosti náleží možná dokonce více laické veřejnosti než odborníkům. Vyprávění o minulosti, která si předáváme, vposledku určují, nejen jak se na ty minulé epochy díváme, koho slavíme jako hrdinu a koho zatracujeme jako gaunera, ale přímo ovlivňují i naši přítomnost a budoucnost. Říkají, co považujeme za správné a co za špatné, jaké režimy a zřízení chceme mít a nastavovat, jaké politiky volit, na jakých hodnotách stavět a v jakých politicko-společenských názorech vychovávat naše děti.
S výjimkou 90. let jsme s 20. stoletím prakticky hotovi. Stručně to můžeme shrnout takto: s první světovou válkou z nás spadla habsburská poroba a začalo dvacet let svobody, demokracie a prosperity první republiky, které ukončil Mnichov, okupace a druhá světová válka. S komunistickým převratem přišla brutální a temná 50. léta, po nich uvolnění a trochu svobody v 60. letech, socialismus s lidskou tváří ukončila bratrská pomoc sovětských tanků a nastala dvacetiletá šedá perioda normalizace, ne tak zlá jako 50. léta, ale ne tak nadějná jako 60. léta, období, kdy se společnost uzavírala do soukromí svých chat a chalup.
Ať už to tak bylo, či nikoliv (například za Rakouska-Uherska jsme se neměli zdaleka tak špatně a první světová válka dopadala na obyvatelstvo českých zemí možná více než druhá světová), je nyní už jedno. Interpretace těchto starších období se už jen těžko budou přemalovávat. Otázka, která před námi stojí, jsou 90. léta, o jejich odkaz se bojuje.
Svoboda, demokracie, spravedlnost
Uspořádání naší společnosti bylo v devadesátkách po více než půl století zase svobodné, demokratické a spravedlivé. Ve srovnání s dobou předcházející a dobou současnou byl člověk mnohem méně omezován množstvím byrokratických předpisů, žil a pohyboval se svobodně. Jednotliví lidé i jednotlivé majetky si byli před zákonem rovni. Neprosazovala se práva menšin, ale práva jednotlivce. Paragraf o rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví už byl zrušen a paragraf o poškozování finančních zájmů EU byl ještě daleko.
Spor o interpretaci devadesátek běží i na politické scéně. Dvě velké strany této éry – ODS a ČSSD – se na jejím hodnocení vnitřně štípou. „Staří ódéesáci a staří socani“je vnímají jako „naši dobu“, která se všemi problémy byla nejlepší možná (v tomto kontextu by proto nepřekvapilo, kdyby Miloš Zeman na konec svého prezidentského období udělil státní vyznamenání Václavu Klausovi, Dušanu Třískovi a Tomáši Ježkovi in memoriam za jejich zásluhy o transformaci ekonomiky a kuponovou privatizaci), zatímco „noví ódéesáci a noví socani“akcentují témata jako nedostatečný právní rámec, tunelování či korupce.
Nově vzniklá uskupení se pak na vztahu k devadesátkám do značné míry profilují. Komentátor Lidových novin Marek Hudema v sobotní Orientaci napsal, že Piráti – podle jednoho jejich insidera – pohrdají devadesátými léty. Podobně negativně se k nim staví i hnutí ANO, které podle svého předsedy vzniklo proto, že předchozí politické garnitury byly totálně zkorumpované a stát rozebíraly a neřídily. Naproti tomu Trikolóra bude ukazovat, jak jsou tato negativistická hodnocení falešná a jak krásnou a pozitivní dobou devadesátky byly.
Trochu překvapivě, ale zcela přesně vstoupil do této diskuse, jejíž variantou jsou polemiky o hodnotách, na nichž máme stavět dnes, i nejbohatší český podnikatel Petr Kellner. Ve svém úvodním slově k výroční zprávě skupiny PPF za loňský rok napsal:
„Pro moji generaci jsou svoboda, pracovitost, podnikavost a úcta k tradicím základními principy, na nichž jsme formovali své názory a postoje. To jsou také hodnoty, díky kterým jsme mohli vytvořit náš byznys a vybudovat firmy po celém světě. Dnešní západní společnost, a zejména Evropa, je ale stále více ovládána ideologií individuální nárokovosti, rovnostářstvím a relativizováním tradičních hodnot. Novodobé ideologie mají tendenci omezovat svobodu, kreativitu a kritické myšlení.“
To, jak budeme hodnotit devadesátky, je pupeční šňůrou svázáno s otázkou, jaké problémy akcentujeme dnes, co se nám dnes zdá nejdůležitější, na čem chceme dál stavět. Možná jde o generační otázku. Před rokem jsem byl na pivu s jedním chytrým, pracovitým a v jádru dobrým pětatřicetiletým soudcem, a když došlo na debatu o devadesátkách, nevěřícně jsem lapal po dechu. Zhodnotil je jako dobu nebezpečnou a mafiánskou. On je prožil jako malé dítě a zjevně je zná především ze soudních spisů a z plátků typu Respekt.
Pro mě o necelou generaci staršího, který je zažil na vlastní kůži čerstvé dospělosti, jsou 90. léta dobou svobody, kdy se nám otevřel svět, a to metaforicky i doslova. Nejdřív stopem, pak vlakem jsme projezdili Evropu. Mohli jsme veřejně psát a říkat, co jsme chtěli. Zakládali jsme firmy i spolky, hospody i školy, pořádali mejdany i konference. Dýchali jsme svobodu, dělali jsme, co jsme chtěli, a radovali se u toho a byli jsme přesvědčeni, že je to tak správně.
Soudce by možná namítl, že to byla nebezpečná džungle. Já a kamarádi z mé generace jí však dáváme přednost před bezpečím dnešní zoologické zahrady.
Paragraf o rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví už byl zrušen a paragraf o poškozování finančních zájmů EU byl ještě daleko