David Zábranský: Logoz (3.)

Po kontroverzní próze Za Alpami přichází spisovatel David Zábranský s novým románem Logoz, z něhož přinášíme ukázku. Jde o kritiku současnosti, groteskní i temnou zároveň.

má rád přírodu, pastviny, lesy, potoky a ekologii.

„Po vás,“řekne a pustí slečnu Wu do otočných dveří před sebe.

Spěchá dozadu. Je na mladistvých botách v pohybu víc, než je nutné. O jeho očích lze říct totéž. Sotva se protočil dveřmi pod kupoli, těká pohledem z místa na místo.

Otevřelo se před nimi rozlehlé světlé atrium. Zvuky jsou hned tlumenější. Úleva. I čas uvnitř běží jinak.

Asi deset metrů za vstupem proti sobě stojí dvě řady lidí. Jako by tam vznikalo improvizované náměstí. Může jich být přes dvacet, ale Robert je nepočítá. Co vidí jasně, jsou dvě těla na zemi, kolem kterých se lidé sešli a která si s pomocí mobilních telefonů fotografují a natáčejí. Robert je na pochybách, zda jsou to těla, nebo vycpaní panáci. Lehnout si v nákupním centru na podlahu je extravagance – a ta dvě těla leží.

Leží tak, aby sugerovala neštěstí. Leží bez hnutí s nepřirozeně rozhozenými končetinami asi dva metry od sebe. Muž a žena. Muž blíž ke vchodu, žena dál směrem do atria.

Robert si teď všiml tmavě rudé skvrny u mužovy hlavy. Robertova vlastní hlava ihned zaznamenala diskomfort. Míra sugestivnosti vystřelila příliš vysoko. Čas se v té chvíli začínal slévat, ale Robert později ví, že do jeho mysli předtím, než pochopil, co vidí, skočila ještě jedna idea, rámeček, jeden diapozitiv. Robert ho zachytil, ví o něm. Ten diapozitiv říkal: antikapitalistická performance.

Všechno jde rychle. V Robertově hlavě probleskuje dojem, že se blíží něco strašného. Zprava k tělům rychlým krokem přicházejí dva uniformovaní pracovníci ochranky a nesou textilní zástěny. Těmi se pak snaží zakrýt pohled na ležící. Je strašné, jak bezvýsledná je jejich práce.

Robert naposledy očima proběhne celou scénu. Od rudé skvrny zakrouží pohledem po podlaze k jednomu a druhému tělu. Pak znovu k přihlížejícím, v jejichž tvářích se teď už přece jen trochu aktivně a podrážděně snaží najít vysvětlení, o co tady jde.

Bez úspěchu. Robert do jejich tváří nevidí, jsou zakryté telefony a mlčí. Nevykřikují, nesténají, neděsí se. Robertovi se dokonce zdá, že scénka na podlaze slouží skupině takřka k pobavení. Nikoli konkrétním jednotlivcům, ale celku, tomu organismu ano.

Co ho později šokuje, když v hlavě celou událost stokrát prochází do posledního detailu, jsou dvě věci. Neuvěřitelné, odtažité pobavení, které ho zprvu mátlo a svádělo na falešnou stopu. No a pak cosi osobního. Fakt, že se během té vteřiny, kdy očima přebíhal z jednoho těla na druhé, snažil mimo jiné zachytit i kvalitu jejich oblečení, zjistit, jestli ti padlí lidé na sobě mají drahé značkové svršky. Skutečnost – a teprve tohle byl pravý šok –, že se v duchu málem modlil, aby ti dva nebyli nějací chudáci. Přál si, aniž tomu v nejmenším rozuměl, aby ti dva byli z jeho společenské vrstvy. Tahle varianta by ho mohla aspoň trochu zklidnit. Tahle pravděpodobněji než ta druhá.

Robert definitivně odvrátí zrak a jeho mysl naráz potemní. Dál jako v tunelu pokračuje pomalým krokem za skupinou. Až teď, kdy si uvědomuje, že neslyší takzvanou výtahovou hudbu, připustí, že ti lidé jsou mrtví.

Uvědomil si, že stojí s celou svojí skupinou u výtahů po levé straně atria. Pravděpodobně se nechal vést slečnou Wu. Na scénu odtud už nikdo nevidí, ale všichni čtyři mají dál sklopené hlavy a dívají se na sebe jen úkosem. Postupně se jim vrací řeč. Ukazuje se, že všichni došli k tomu, k čemu v duchu dospěl i Robert. Ti dva jsou po smrti. Pokud by to tak nebylo, situace by vypadala jinak. Robert a jeho společníci nemají v dané věci potřebné znalosti, ale mají instinkt. Bez instinktu a intuice by nemohli dělat svoji práci.

Mluví jeden přes druhého, ale ne zbrkle. Zároveň ani uvážlivě. O těch dvou pravděpodobných verzích události, které během dvaceti vteřin dokážou přednést

Dvě těla jsou mezitím opravdu mrtvá. Dál leží na vyleštěných světlých dlaždicích, teď už zčásti lépe krytá novými mobilními zástěnami, které však plní funkci jen v přízemí. Pokud by Robert chtěl, udělal by deset kroků a viděl by z výšky všechno, včetně krve. Hlavní vstup z ulice Huai Hai Zhong je stále otevřený a dovnitř obchodního domu bez přerušení proudí lidé. Restaurace v sedmém patře je z poloviny plná a hosty nikdo neruší. Když se Robert rozhlédne, jen v několika málo čínských tvářích rozpozná posmutnění. Nechuť k jídlu nevidí nikde.

Robert už ví, co si z dnešního zážitku odnese. V hlavě má odteď jeden obraz, jednu na první pohled docela jednoduchou scénu. V podstatě je to triviální. Nejde o nic jiného než o zjednodušenou rekonstrukci toho, co viděl (nebo mohl vidět) vlastně hned pár metrů dole za vstupem: vlevo butik Prada s vyleštěnou výlohou a do detailu promyšlenou výtvarnou koncepcí; vpravo na podlaze z vyleštěných světlých sklokeramických dlaždic hlava v prosté kaluži krve. Tohle je odteď jeho jin a jang. Tohle jsou odteď jeho Pompeje.

Redakčně kráceno.

Zítra: Petra Dvořáková: Chirurg David Zábranský (* 1977) je povoláním právník pracující v prostředí nevládních neziskových organizací, zabýval se politologií a problematikou lidských práv. Je autorem několika románů (mimo jiné Martin Juhás čili Československo a Za Alpami) a divadelních her (Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, Konzervativec). V románu Logoz se s nadhledem dívá na možnou dystopickou budoucnost společnosti.

Knihu vydalo nakladatelství Větrné mlýny.