Existují Evropané?

Historik Dušan Třeštík zapochyboval v devadesátých letech o budoucnosti národního státu, ba ohlásil jeho blízký konec. Dnešní situace jako by jeho očekávání vyvracela. Ozývají se hlasy, že národní útvar zůstává provždy jediným polem pro demokracii, zatímco pokusy vybudovat v Evropě určité nadstátní vazby a instituce vzešly z antidemokratické utopie. Její iluzornost dokazují kritikové také tím, že nikde nevidí Evropany.

Lákalo mě odbýt prorocké téma vtipem opsaným od Ludvíka Vaculíka, že mám na věc dva protichůdné názory. Jenže několik Evropanů znám: zblízka Milana Kunderu a Jiřího Grušu, podle vlastních slov Čecha jako poleno, ale zároveň šťastného bezdomovce osvobozeného od domácích předsudků. Evropan byl Karel Čapek, soudě z jeho publicistických a politických vystoupení a z jeho skvělé trilogie, v jejímž třetím díle nazvaném Obyčejný život podal obraz člověka, který žije v Čechách, ale složitý charakter ho řadí mezi světoobčany.

Vůbec se mi zdá, že je mezi spisovateli Evropanů víc než dost. Sám se mezi ně kradmo hlásím, a to pro žákovské vztahy. Ctím Josefa Kajetána Tyla, mám rád Dykovo Zmoudření dona Quijota, ale psát a vidět svět jsem se učil u Brechta, Dürrenmatta, Ioneska, Gogola a Pirandella. Volba zahraničních učitelů je běžná. Evropan je jistě kamarád Miloš Štědroň a spříznění muzikanti, kteří mají evropské a světové povědomí, protože hudba je sdělná mezinárodně. Slova nepotřebují ani výtvarníci. Napadá mě, že nejen umělce a jejich vyznavače, ale také lidi tvořivě aktivní v jiných oborech lidské činnosti, tedy početnou evropskou a světovou obec spojuje vzájemné porozumění a potřeba svobody.

Je to nápověď příští Evropy? Leckdo ji popírá, ale domnívám se, že ji slyším.