Petra Dvořáková: Chirurg (1.)

„Můj život se rozlomil vejpůl a já už nečekám žádný pevný lano, který mě bude jistit,“přemítá MUDr. Hynek Grábl, hlavní hrdina nového románu Chirurg, z něhož přinášíme ukázku.

„Jdi k čertu,“štěkne, ani se na mě nepodívá.

Zas má tu svou náladu. Lepší na ni vůbec nemluvit. To je ta moje podělaná doktorská zodpovědnost. Pořád někoho zachraňovat, ulehčovat mu život. A nic z toho. Chvíli dopisuju dokumentaci, pak ještě přiběhne sestra z anestezie, ať jí podepíšu operační protokol, a sotva zhltnu bagetu, musím na ambulanci.

Včekárně v přízemí se to hromadí hůř jak migranti u hranic. I když jsou rozvalený okna, vzduch je tu příšernej. Zkouším odhadnout, kolik lidí tu tak sedí. Na to, že je čtvrtek odpoledne, je to darda. Dědek s obrovským kusem gázy přes ruku, prosakuje mu krev. Jen co zasednu ke stolu, Zdena ho volá jako prvního. Je dokonalá. S výrazem nasraný maminy tu srovná do latě každýho. Přesně ten typ sestry, co je na ambulanci k nezaplacení. Všechno s ní jde jako po másle. Chlápka už má zadanýho v počítači. Kouknu na jméno a ročník.

„Tak, pane Bartoš, co jste dělal?“zeptám se, zatímco Zdena dědkovi rozbaluje prsty z několika vrstev gázy. Dědek je zjevně hluchej jak poleno, takže to musím zopakovat.

„Ále, sem se štrejchl sekyrou,“odpoví nakonec.

Přesně jak si to představuju. Štrejchnutí sekerou je ve skutečnosti parádně hlubokej

zásek kus nad palcem. Tady nic neobvyklýho. Z okolních vesnic se tu sjížděj lidi s různejma úrazama, podle toho, co a jak se právě rozhodli kutit. Obhlížím ránu, jde to až na kost.

„To budeme muset zašít,“hulákám na dědka. „Co myslíte, Zdeni, bude lepší zadní steh, nebo křížkovej?“dodám polohlasně. Zdena obrátí oči v sloup, že už zase začínám ty svoje srandičky. Bartošovi pro jistotu zopakuje, co jsem říkal. Ten zadní steh samozřejmě vynechá. Pak všechno běží jak na drátkách. Moc se s tím nevyšívám, dědkovi jizva vadit nebude.

Potom jsou na kontrolu tři zasádrovaný nohy, podle rentgenů všechno dobrý, většinou jsou to pacienti, který dělala Šárka. Ambulance, to je její. Primář ji na sál moc nedává a ona je mu za to vděčná.

Nakonec vleze do dveří jakási mladá holka a naříká, že ji bolí břicho a kyčel. Kouknu se na ročník, je jí sotva dvacet. Krásný černý vlasy skoro po pás. Výstavní kousek.

„Kdy vám to začalo?“zeptám se. Prsa tak dvojky, ale neva, i tak je dobrá.

„Minulej tejden,“chytá se na pravým boku.

Přesně podle Zdeninejch instrukcí si stahuje džíny a lehá na lehátko. Všimnu si průsvitnejch krajkovejch kalhotek.

„A to začalo takhle samo od sebe?“Prohmatávám jí břicho, který je krásně měkký. „Nespadla jste?“

„No… plácla jsem sebou na inlinech. Ale jen trochu, do trávy,“odpoví mi holka.

Je doopravdy hezká, má takový hodně vyrýsovaný rty a dokonale tvarovaný lícní kosti.

„A co bolí víc, břicho, nebo kyčel?“zkouším jí zacvičit s nohou.

„Asi ta noha,“odpoví, a dokonce trochu sykne, když zkusím kyčel vybočit do strany. Spíš ale ukazuje na tříslo.

„To můžou být natažený vazy. Z toho pádu. Gynekologický potíže nemáte? Kdy jste tam byla naposled?“zeptám se pro jistotu.

„Před půl rokem, všechno dobrý.“Na noze taky nic zvláštního nevidím. Holka se rychle souká zpátky do kalhot a čeká, co jí řeknu.

Napíšu jí prášky na bolest a doporučím klidovej režim. Rentgenovat to teď nemá smysl. Jestli někde slítla, chce to čas.

„Za týden se tady ukažte. A zajděte si i na tu gyndu. Pro jistotu, může se tam přenášet něco z břicha,“vysvětluju holce, zatímco ji Zdena pakuje ze dveří.

Ještě na ni koukám, jak vychází ven, a něco se mi na tom nezdá. Trochu jako by tý kyčli uhýbala. Ale uvidím, co za tejden.

Anička právě chystá na stůl a Markéta žehlí. Nesnáším ten její první pohled, když vlezu do dveří. I když se tváří, že se usmívá, je to obyčejná kontrola. Radši uhnu pohledem. Anička je ráda, že jsem doma. Už dlouho to mezi ní a Markétou skřípe. Jak by taky ne? Anička roste do krásy a Markéta žárlí. Uvědomuje si, že stárne. Docela přibrala, a hlavně má pocit, že celej život tady na vesnici je úplně zabitej. I ta její vysněná práce jí je za ty roky ukradená. Vždycky tvrdila, že jí je jedno, na jaký škole bude, hlavně že chce učit. Jenže dávno už nedělá nic jinýho než jen nadává, jací jsou tady vymaštění venkovští spratci, z kterejch nikdy nic nebude. To pražský dětičky, to by byla podle ní jiná liga. Rodiče v ní vždycky pěstovali iluzi, že je něco lepšího. Kolem obyčejnýho pajdáku v Praze dělali, že je to přinejmenším Oxford.

„Zase jdeš pozdě,“zahučí Markéta a nenápadně pozoruje, jestli nemám naváto nebo jestli nezahlídne známku, že jsem byl s jinou.

„Jáchym je doma?“zeptám se, abych odvedl pozornost. I když vůbec není od čeho, což ona nikdy nepochopí. Než to dopovím, všimnu si, že se v jeho pokoji svítí.

„Řekni mu, že je večeře,“sbalí Markéta žehličku a odklízí hromádky nahřátýho prádla.

„Ty máš novej sestřih?“Konečně mi dochází, co je na ní dneska jinak.

„To sis všiml brzo,“ucedí nasraně. Skoro abych se omluvil, že můj mužskej radar zareagoval na její šlechtění s takovým zpožděním. Rychle otevřu do pokoje a zavolám na Jáchyma. Samozřejmě sedí zády ke dveřím a paří. Na uších sluchátka, takže slyší kulový. Zaťukám mu na rameno. Lekne se tak, že skoro vyletí.

„Co je?“kouká na mě, jako by mě viděl poprvý v životě.

„Večeře,“oznámím mu a snažím se ovládat, aby to neznělo naštvaně.

Jáchym na mě koukne tím svým spratkovským pohledem, pak si sebevědomě přehodí dozadu dlouhou patku a otráveně se zvedne. Vlastně je Markétě strašně podobnej.

Redakčně kráceno. Zítra: Chirurg (2.) Petra Dvořáková (* 1977), původně vystudovaná zdravotní sestra, je autorkou několika próz pro dospělé (např. Já jsem hlad, Sítě, Dědina) i teenagery (Julie mezi slovy, Každý má svou lajnu…). Za svůj knižní debut Proměněné sny získala v roce 2007 cenu Magnesia Litera. Letos v září jí vyjde nový román Chirurg, v němž se hlavní hrdina, lékař v příhraniční nemocnici, vyrovnává s krizí středního věku, profesním selháním a občas i s kocovinou. Knihu vydává nakladatelství Host.