Bach pod mikroskopem
Soubor Collegium 1704 vyprodal s Bachovou mší h moll novou Labskou filharmonii v Hamburku
Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse vystoupilo s Bachovou mší h moll na Šlesvicko-Holštýnském hudebním festivalu, jednom z největším v Německu. Koncert se konal v nové dominantě Hamburku – Labské filharmonii. Naskytla se tak jedinečná příležitost vyzkoušet zdejší akustiku, chloubu tohoto moderního koncertního sálu o kapacitě 2100 sedadel nikoli v tradičním tvaru „krabice“, ale arény s pódiem uprostřed.
Zpráva o tom, že Collegium 1704 vyprodalo Labskou filharmonii, by sama o sobě při vyhlášeném renomé tohoto souboru nebyla až tak senzační. Našince samozřejmě potěší, že si Collegium 1704 může do své sbírky po nedávném opakovaném úspěchu na prestižních Salcburských slavnostech přidat i tuto trofej. Z našich souborů teprve jako druhý po České filharmonii, který zde hrál. Pozornost ovšem od svého otevření v lednu 2017 stále přitahuje přímo budova Elphi, jak jí po domácku říkají zkrácením německého názvu Elbphilharmonie ve tvaru obří lodi či rozbouřených vln, do kterých je tvarovaná střecha.
Průšvihová stavba
Tato vysoká masa skla, posazená na dřívější budovu přístavního skladiště do celkové výšky 108 metrů, je ovšem nejen předmětem obdivu, ale vyvolává nové a nové kontroverze. Oprávněně. Už sám nápad umístit koncertní sál na břehu Labe s pronikavými sirénami lodí v rušném přístavu a s hrozbami záplav vyvolával pochybnosti o zdolávání těchto „kontraindikací“pro takový účel. Do historie vejde Elphi nejen jako další pokus o architektonické zvládnutí moderního koncertního sálu, ale i jako ukázkový příklad obratného marketingu, jak z nedostatků udělat přednosti.
Z průšvihové stavby, jejíž dokončení se zdrželo o deset let a náklady vzrostly z původních 220 milionů na i v německých poměrech gigantických 789 milionů eur, se podařilo udělat novou dominantu Hamburku a turistický magnet, kam se hrnou davy s očekáváním absolutního uměleckého díla s inovativní architekturou, výjimečnou polohou a vynikající akustikou, jak slibují propagační materiály.
O skandál se začátkem letošního roku postarala taková tenorová hvězda současnosti, jakou je Jonas Kaufmann. Když během jeho koncertu v Elphi začali odcházet posluchači nespokojení s tím, že ho není pořádně slyšet, Kaufmann si dovolil otevřeně zkritizovat akustiku sálu, kterou její tvůrce Jasuhisa Tojota považuje za své mistrovské dílo. Byla Kaufmannova rozhořčená kritika oprávněná? Bachova mše h moll, rozměrné dílo v bohatě rozvrstvené dynamice, kombinaci zvukových barev a předivu hlasů je právě z akustického hlediska ideálním prubířským kamenem. A navíc strhující interpretace Collegia 1704, jak ji známe nejen z různých chrámových prostor, ale i z pražského Rudolfina a z nahrávky na CD, otevírala přímé srovnání.
Už z prvních tónů velebného zvolání Kyrie eleison bylo z místa na straně pódia zhruba ve výšce druhého balkonu zřejmé, že se zvuková i výrazová plasticita a opulence hudby této Bachovy mše ocitá nikoli ve velebném prostoru duchovního rozjímání, ale v jakési analytické laboratoři. Bohatství alikvotů se dostalo pod „mikroskopické sklíčko“nesmlouvavě přísné akustiky Elphi. Odhalí jakoukoli nepřesnost souhry, zvukovou nevyváženost. Na ničem takovém se však Collegium 1704 nenechalo „nachytat“. Koncentrace všech byla úžasná.
Střídaly se bohatě rozvrstvené mnohohlasé i dvojsborové části se sólovými áriemi svítivého sopránu Céline Scheen, oblého mezzosopránu Luciany Mancini, průrazného kontratenoru Benno Schachtnera, transparentního tenoru Tomáše Krále i přívětivého basu Jaromíra Noska. To vše navíc v mnohotvárné kombinaci se sólovými nástroji hobojů, hlubšího hoboje d’amore, clarin, houslí se střevovými strunami, přirozeného lesního rohu.
I v Elphi se potvrdilo, že Luks má svůj přístup k Bachově h moll mši zbavený romantizujících nánosů propracovaný do sebemenších detailů. Akustika Elphi mu dovolila si „pohrát“s dynamikou až do nejjemnějších ztišení, ale okouzlující měkkost zvuku historických nástrojů a úžasnou sezpívanost sboru strohý dozvuk limitoval. Collegium 1704 si muselo energii a výrazové bohatství své interpretace Bachovy mše na „suché“akustice sálu doslova vybojovat.
Ponaučení z Hamburku
Collegium 1704 sice i v Elphi svým přístupem k Bachově veleopusu, který má právě v německých zemích obrovskou interpretační tradici, zvítězilo. Ohlas publika byl nadšený. Dojem z údajného zázraku moderní architektury i akustiky však byl pro mě zklamáním. Elphi na mě působila jako kolos, který zahlcuje svou mohutností, hned na začátku odradí mezi kolonami vjíždějících aut nepřívětivým vstupem „myší dírou“tubusu s dlouhým eskalátorem, kterým je třeba překonat šest pater dřívějšího skladu, nyní garáží.
Po absolvování výstupu sérií schodišť skleněné nástavby nebo s pomocí přeplněných výtahů ovšem posluchač v sálu spočine v pohodlném sedadle s komfortním místem na nohy i pro dlouhány. Zvuk v sálu se blíží spíše nahrávacímu studiu, velmi pravděpodobně svědčí spíš velkolepým a komplikovaně strukturovaným symfonickým dílům nebo sólovým recitálům.
Pokorně přiznávám, že se už těším na koncerty Collegia 1704 ve „starém“dobrém Rudolfinu. Pro debaty o tolik potřebné nové koncertní síni v Praze, která by svou zvukovou kapacitou odpovídala mahlerovským partiturám, včetně výběru vhodné lokace, je ovšem Labská filharmonie důležitým ponaučením.