Neřvu, tedy nejsem

Boj za jakákoli práva se zvrhává v parodii

Každý má nějakou identitu, mnoho identit. Je módou sezony za identitu nějak demonstrovat. A tak kromě, do jisté míry už tradiční, Prague Pride, kde demonstrují lidé svou podporu nejasné či „odlišné“sexuální orientaci, se koná i protipodnik. Ten pořádá Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže a sejdou se na něm pro změnu „myslitelé“, kterým je milý náš národ. Obě akce jsou spoustě lidí lhostejné a možná i trochu odporné. I kdyby Prahou pochodovalo deset tisíc nahých aktivistů, třeba mně je to jedno, vypovídají jen sami o sobě. Ale rozumím tomu, že někoho to pohoršuje, a nemyslím si, že pohoršený občan má být onálepkován jako zpátečnický homofob. Parta heterosexuálních besedníků naštěstí zůstává pro náš národ relevantní asi jako výskyt orla mořského v dolním Poohří.

Mají být lidé, kteří nepatří ani do jednoho tábora, nadšeni tím, jak je takováto občanská aktivita obohatila? Proč? Sebestřední lidé se snaží svůj názor vnutit populaci, která většinově mlčí a myslí si své. Veřejným prostorem zní především a dominantně hlasy, jež představují v jistém smyslu extrém. Proti LGBT komunitě ani heterosexuálním mužům tu nevystupuje žádná relevantní politická ani společenská síla, a přitom nám obě skupiny (prostřednictvím své vlastní hlasité menšiny) vnucují, že jsou perzekvovány. Je to asi výjimečně možné, ale tahle společnost je hodně tolerantní. Přesto se jí dostává výčitek, že je vlastně hrozná, necivilizovaná a neuvědomělá, že dokud neudělá tohle a tohle, zůstane zaostalá. Jak je ale pak možné, že patříme k nejvyspělejším státům planety?

Poznamená tento způsob komunikace ty, kteří se nepočítají k žádné z hlasitých menšin? Ty, kteří jakž takž uživí rodinu a pálí je zcela tuctové starosti – se zdravím, s dětmi, rodiči, bydlením a prací? Mnozí se, pokud jim síla a čas dovolí, i angažují, třeba v charitě nebo ve skautu či ochraně přírody. Nakonec podpoří některý z angažovaných řevů nebo si vymyslí další. Je to pohodlnější než naslouchat.