Petra Dvořáková: Chirurg (2.)

„Můj život se rozlomil vejpůl a já už nečekám žádný pevný lano, který mě bude jistit,“přemítá MUDr. Hynek Grábl, hlavní hrdina nového románu Chirurg, z něhož přinášíme ukázku.

„Máma říkala, že ti mám jít pomoct,“zamumlá Jáchym.

Má na sobě ten můj starej svetr a srandovního kulicha, co jsem nosil ještě jako kluk. Když mě uvidí s flaškou v ruce, zarazí se.

„To jdeš včas,“odpovím, vrazím jakoby nic špunt zpátky do hrdla a postavím flašku dozadu na polici. Neřeknu k tomu ani slovo. Nic mu do toho není.

Pak vytáhneme hoblovačku, rozmotáme kabely a začínáme projíždět prkna. Jáchym se tváří jako největší suverén, vidím, že si vůbec nedává pozor.

Nakonec nevydržím a přece jen ho napomenu: „Neopírej se do toho celou vahou, ať ti to nesjede.“

Čekám, že na mě vystartuje, že to dělat nemusí, ale kupodivu poslechne a zkusí trochu povolit. Asi taky proto, že ho to baví. Najednou mi to připomene tátu. Práce v dílně byla jediná chvíle, kdy jsem ho jako puberťák dokázal respektovat. Viděl jsem, že otec doopravdy něco umí, a byl jsem ochotnej aspoň uvnitř sebe připustit, že se mám od něj co učit. Jenže na rozdíl ode mě, on se mnou vždycky udržel nervy. Což se o mně s Jáchymem rozhodně říct nedá.

Než ohoblujeme poslední prkno, je skoro půl devátý. V dílně to krásně voní dřevem, skoro se mi nechce končit. Nechám Jáchyma pozametat podlahu a sám očistím hoblovačku. Pak naházíme hobliny do pytle a odnosíme to do garáže. Až pojedu k našim, vezmu jim to na spálení. „Už můžu jít?“zeptá se Jáchym.

„Ale jo,“odpovím. Teprve až jsem si jistej, že je pryč, vezmu flašku s chlastem, schovám ji za skříňku a jdu taky domů.

Markéta už je v ložnici, asi si čte. V koupelně ve sprše pustím horkou vodu. Potřebuju se prohřát, v dílně byla přece jen zima. Rychle si meju vlasy i celý tělo, pak chvíli jen stojím a nechávám po sobě crčet horkou vodu. Zničehonic se mně v hlavě vyrojí zase ta holka v krajkovejch kalhotkách. Její krásně plochý břicho. Štíhlý stehna a ty nádherný dívčí boky. I když jsem příšerně unavenej, rychle se ve sprše udělám. Teprve potom zastavím vodu a vylezu ven. Měl bych se ještě oholit, už mám pořádný strniště, ale jsem na to utahanej. Než přijdu do ložnice, Markéta už spí.

Do vejplaty zbejvá celej víkend, a já mám v peněžence dvě kila. Jak jinak. Zkusím podojit bankomat vedle špitálu, ale kontokorent je taky beznadějně vyčerpanej. Náladu mám pod psa. Kosa jak blázen, v těch podělanejch polobotkách mě to zebe jak čert. Těsně před bránou nemocnice mě doběhne Andrea.

„Pane doktore, počkejte…“

Takhle oblečená v jiným než sestřičkovským vypadá úplně jinak. Fakt se mi líbí. Většinou mívá vlasy do uzlu, takže až teď vidím, že je má skoro po pás. Zrzka jako hrom. Evidentně chce jít se mnou, i když teda vůbec nechápu proč.

„Jdete dneska na tu resekci, že jo?“vyptává se a udýchaně za mnou klopýtá. Mám při chůzi dost ostrý tempo a ani kvůli druhým z něj neslevuju.

„No jo,“přikývnu. Ucítím její parfém, takovej lehkej, svěží, možná jasmín, je mi strašně příjemnej.

„Šprtala jsem postup do dvou do rána, jdu na to poprvý…“

Je na sále teprve půl roku, ale doopravdy šikovná. Když podává ona, doktor nemusí u stolu vůbec přemejšlet, sama už automaticky ví, co mu má strčit do ruky.

Andrea na mě prosebně kouká. „Bude tam staniční…“

Začíná mi docházet, o co jí jde. Staniční půjde na sál, jakože obíhat, a bude přitom koukat Andreje pod ruce. Dokud bude klidnej chirurg, bude klidná i ona. A instrumentářka vyvázne bez pojebu. Jakmile ale doktor jen trochu vystartuje, holka si může bejt jistá, že jí staniční nedá korunu odměny.

Rychle přikejvnu. Když můžu, tak se snažím holky na sále podržet. Člověk má potom jistotu, že když posere něco on, podržej ho taky.

Zalezu si do prázdný ambulance, že si znova před operací prohlídnu všechny nálezy. Mám to tak rád. Všude je klid, všechno vypadá jinak. Dezinfekce je nějak víc cejtit a je mi něčím strašně příjemná. Člověk by skoro nevěřil, že tady za tři čtvrtě hodinky bude takovej šrumec. Rozsvítím zářivku nad stolem a zapnu počítač. Přes nesmyslný vrstvy hesel a osobních kódů se probiju k nálezům.

Znova to prohlížím a říkám si, že jsme ho měli radši šoupnout rovnou na onko. Ale primář rozhodl. Je jasný, že za tím vidí prachy. Vychcaně těží z toho, že místní lidi jdou rádi do špitálu tady, každý dojíždění je pro ty starouše peklo. Nedokážou vyhodnotit, jak to může dopadnout, když je jde operovat chirurg, kterej dělal tu konkrétní operaci jen párkrát v životě. Jim stačí takový pitomosti, jakože se na ně primář usmívá a tvrdí jim, že ten a ten pan doktor je na to nejlepší.

Ve skutečnosti nějakou komplikovanější resekci střeva tady dám jen já a Havlát. Možná Vincz, kdyby měl někoho za zadkem. Primář je jen podělaná figurka bez valnejch zkušeností, kterou si sem dosadil ředitel. Jediný, na co při těchhle velkejch nejasnejch zákrocích spolíhám, je nějaká chirurgická intuice, která mě ještě nikdy nezklamala. Aspoň teda prozatím.

Do dveří vtrhne Zdena, nečeká mě tady, takže se příšerně lekne. „Teda, pane doktore, tohle vaše strašení tady po ránu… sedíte tu zas jak krtek,“mračí se na mě a bezohledně mlátí do vypínačů, jen aby mě co nejrychleji vypudila.

„No jo, nebojte, jdu se zahrabat na sál,“zabručím a odhlásím se z komplu.

Redakčně kráceno Petra Dvořáková (*1977), původně vystudovaná zdravotní sestra, je autorkou několika próz pro dospělé (např. Já jsem hlad, Sítě, Dědina) i teenagery (Julie mezi slovy, Každý má svou lajnu…).

Za svůj knižní debut Proměněné sny získala v roce 2007 cenu Magnesia Litera. Letos v září jí vyjde nový román Chirurg, v němž se hlavní hrdina, lékař v příhraniční nemocnici, vyrovnává s krizí středního věku, profesním selháním a občas i s kocovinou.

Knihu vydává nakladatelství Host.