Umělec mezinárodního formátu
Ateliér Aleše Veselého ve Středoklukách připomínal spíše promyšlený land art než běžnou dílnu umělce
Aleš Veselý patřil k nejvýraznějším a také nejoriginálnějším osobnostem českého výtvarného umění posledního půlstoletí. Jde navíc o sochaře mezinárodního významu, jehož tvorba je uznávaná po celém světě. Zůstával v kontaktu s velkými uměleckými osobnostmi své generace pocházejícími z různých zemí. Některé z nich za ním přijížděly do Středokluk, aby mohly obdivovat jeho rozsáhlé a nevšední dílo. A taky aby s ním mohly diskutovat o umění, filozofii, o vývoji společnosti... Sem za ním samozřejmě zajížděla i řada sběratelů, mezi nimi třeba Vladimír Železný, který začátkem devadesátých let budoval svou velmi citlivě vybranou sbírku zaměřenou do značné míry na šedesátá léta. Ten si u Aleše Veselého vybral řadu z jeho nejlepších soch.
Jak jeho ateliér vypadal? Po úzkých schodech sochařem rekonstruovaného starého mlýna se vyšlo do prvního poschodí, kde měl malý ateliér. Tam hodně kreslil a tam mu také jeho asistentky, kterých se za léta vystřídalo několik, pořádaly archiv jeho rozsáhlého díla. Pak tu měl řadu modelů ke svým velkorysým landartovým projektům. K nim měl vždy množství přípravných studií, na kterých
se jeho představy proměňovaly. Získal i řadu zakázek na objekty ve veřejném prostoru, například v Německu, v Izraeli, ale naštěstí i u nás. Řadu let měl také rozměrnou sochu před Veletržním palácem, sídlem Sbírky moderního a současného umění Národní galerie, spolu s Karlem Malichem, Karlem Neprašem a Milanem Knížákem. Vždycky když měl příležitost k výstavám v městském či přírodním prostředí, například v Českém Krumlově nebo pak především v Litomyšli, rád toho využil. Přesně promyslel, jak by své sochy umístil, aby souzněly s daným prostředím nebo aby s ním tvořily kontrast.
Noční převoz děl
Do Středokluk jezdil takřka denně jako do práce. Když někdo přijel na návštěvu, uvařil mu silnou kávu v džezvě. Pak teprve došlo na prohlížení kreseb a postupně pořádané dokumentace jeho rozsáhlého díla. Po jeho nečekané smrti došlo minulou zimu k vytopení ateliéru a jeho pozoruhodné kresby, které by mohly být ozdobou předních světových muzeí, byly zničeny vodou vytékající z prasklého potrubí.
Aleš Veselý je zastoupen v řadě významných soukromých i veřejných sbírek a jeho dílem se zabývalo několik teoretiků umění. Například Ivona Raimanová mu v devadesátých letech uspořádala výstavu v pražském Letohrádku královny Anny. Ředitelka Galerie hlavního města Prahy Magdalena Juříková s ním v posledních letech jeho života domlouvala velkou retrospektivu, která měla proběhnout v areálu Trojského zámku. Ten je zvlášť vhodný pro výstavy, které potřebují rozměrné sály i otevřený prostor. Právě tady by došlo k zajímavé konfrontaci mezi barokní architekturou, pečlivě udržovaným francouzským parkem a syrovými sochami plnými symbolů odkazujících k současnosti i daleké historii. Uskutečnění takové výstavy je však finančně i organizačně velmi náročné, každý převoz je neobyčejně drahý, a navíc musí probíhat za zvláštního režimu, nejlépe v noci, na velkých valnících, za užití jeřábů a s doprovodnými policejními vozidly.
Vzpomínám si, že když jsme pro galerii Montanelli připravovali v Berlíně jeho výstavu, nebylo vůbec jednoduché nejen sochy nainstalovat, ale také zařídit převozy a příslušná povolení. Stejně náročná byla organizace jeho samostatné výstavy v Českém Krumlově, kde Aleš Veselý pečlivě zvažoval umístění v ulicích. Dokonale promyšlená byla pak instalace na jeho zřejmě dosud největší výstavě v Litomyšli, kde spolu s architektem Josefem Pleskotem citlivě vybírali vhodná místa pro řadu soch s ohledem na místní historii a také samozřejmě na průhledy a vůbec celkové vyznění soch v prostoru. Součástí projektu byla i jeho expozice v galerii umístěné ve starém pivovaru zrekonstruovaném opět Pleskotem, kde mohli návštěvníci nahlédnout do celkového vývoje umělcovy tvorby.
Sochy velkorysé jako pyramidy
Aleš Veselý překračoval tradiční představy o výtvarném projevu, k vyjádření svých představ nacházel nová řešení. Bylo pro něj příznačné, že dokázal opouštět nastoupené cesty, jejichž možnosti se vyčerpaly. Vydával se úplně novými směry a přitom využíval vlastní zkušenost i zkušenost předešlých generací. Byl hluboce vzdělaný v oboru dějin umění a také měl přehled o práci současných sochařů. Do jeho práce se výrazně promítal vyhraněný filozofický názor, vycházející z někdy až drastických osobních prožitků z dětství za druhé světové války, kdy se musel jako dítě dlouhodobě skrývat.
Zmíněný landartový projekt ve Středoklukách budoval několik desetiletí. Přetvářel tu charakter poměrně rozsáhlého pozemku, vytvářel na něm kopce a prohlubně, aby v nich vyzněly monumentální sochy, dokládající jeho vývoj od šedesátých let až do závěrečného období života.
Vznikl tady jedinečný sourodý komplex, ještě doplněný depozitářem s umělcovými sochami a objekty z různých období, který je zároveň jakousi galerií. Ze starého mlýna vybudoval ateliér, kde pracoval na svých sochách, kde kreslil a vytvářel modely k projektům pro krajinu nejen u nás, ale i pro zvlášť pozoruhodná místa na celém světě. U některých z nich mu však bylo jasné, že se nebudou moci uskutečnit, protože záměr si často svou velkorysostí nezadal například s egyptskými pyramidami, a navíc šlo někdy o místa, která pro danou zemi měla symbolický, nebo dokonce posvátný charakter (jako například Hora hor v Izraeli). Vznikla by nenahraditelná škoda, kdyby se areál ve Středoklukách nepodařilo zachránit. Mohl by se totiž stát dalším neuvěřitelně cenným dokladem našeho současného umění.
Autor je historik umění