Sochy za miliony reznou
Aleš Veselý
V katastru nemovitostí nicméně jako majitelka nemovitostí stále figuruje Jana Veselá. Jakmile aukce nabude právní moci, Veselá sice dostane zmíněných sedm milionů korun, ale také bude mít jen 15 dní na vyklizení pozemků, což je téměř nadlidský úkol i pro člověka se stěhovací firmou. Mnohé ze soch váží metráky až tuny a jsou kvůli zanedbání ve špatném technickém stavu.
Alexandr Novanský, který sám bydlí ve Středoklukách, se prozatím domluvil se sousedy ateliéru, aby na areál dávali pozor, a pokud by se do něj chtěl někdo vloupat, volali policii. Kvůli soudní při do něj on sám nemůže. „Samozřejmě bych ho rád oplotil nebo zaplatil ostrahu se psy, ale dokud mi nebude oficiálně předaný, nemám do něj přístup,“vysvětluje.
Podezřele rychlá exekuce Pochyby budí také exekuce vedená pražským exekutorem Janem Benešem. Podle odborníka, kterého LN oslovily, byla nepřiměřená, protože při částce okolo dvaceti tisíc se zabavuje televize či počítač, ale ne nemovitost za sedm milionů. Popřípadě se obstaví účet.
Také proběhla neobvykle rychle. Od prvního formálního kroku exekutora (30. října 2018) k vyhlášení dražby (30. dubna 2019) uběhlo sedm měsíců. Dražilo se 5. června v Exekutorském úřadě
Sochař, grafik a malíř žil
■ v letech 1935 až 2015. Pocházel ze smíšené židovské rodiny, proto musel jako dítě část druhé světové války strávit v úkrytu.
Mezi jeho nejznámější díla patří
■
Magen David (Davidova hvězda) v Terezíně, Brána nenávratna na nádraží Praha-Bubny nebo Vstup do zákona před GASK v Kutné Hoře. Je zastoupen ve sbírkách Guggenheimova muzea, Centre Pompidou, Albertiny, galerie Uffizi či Národní galerie Praha.
Praha-západ na Břevnově. Exekutor tak musel velice spěchat. Dále byla organizovaná jako tzv. kamenná, tedy fyzicky u exekutora, což nebývá v podobných případech obvyklé. „Zřejmě se tím sleduje nějaký alternativní cíl,“míní oslovený exekutor.
Novanský tvrdí, že se o dražbě dozvěděl z internetových stránek obce, a jakmile aukce proběhla, snažil se Veselou sehnat. „Pokoušel jsem se s ní zkontaktovat, ale ono je to dost těžké. Nereaguje vůbec na nic. Pozemek je plný soch, které si předpokládám odveze, nebo se nějakým způsobem dohodneme na tom, že by ve Středoklukách zůstaly. Pokud by se k ničemu neměla, pravděpodobně bych je nechal vystavit v nějaké galerii. Ale to je ovšem hudba budoucnosti,“ vysvětluje. Přitom kdyby Veselá prodala jen jednu z otcových soch, měla by dost peněz na život v Česku i na záchranu ateliéru. Dokud se ale sama neozve, těžko lze její kroky soudit. Podle posledních zpráv vyučuje v Jeruzalémě jazyky.
O celé situaci ví i místní starosta Jaroslav Paznocht, jenž si kritický stav areálu uvědomuje, ale jeho obec nemá na záchranu peníze. Už jej prý kvůli ateliéru kontaktovali lidé z Musea Kampa, Centra současného umění DOX a Národní galerie Praha. Ta stejně jako DOX ale Lidovým novinám žádné bližší informace ke kauze neposkytla. O Veselé nic nevědí ani na radnici Prahy 7, bez odpovědi zůstal e-mail adresovaný Židovské obci.
Stopka kvůli infarktu
Ať tak, či tak, nejvíc bity jsou Veselého plastiky pozvolna podléhající rzi a zarůstající plevelem. Sochař začal ateliér se zahradní galerií budovat v roce 1970, kdy bývalý mlýn se stodolou koupil prakticky i s jejich majitelem. Dům mu padal na hlavu a chtěl z něj pryč. „Od začátku jsem tu chtěl mít pozemek v několika úrovních. Když se stavělo metro Dejvická, tak mi sem posílali desítky náklaďáků se zeminou. Také jsem si kolikrát při průhledu ze zahrady do krajiny říkal, že už tu chybí jen moře,“řekl umělec serveru Novinky.cz rok před svou smrtí. V době, kdy usedlost koupil, měla stodola hliněnou podlahu a obvodové zdi bez oken. Sochař do ní vestavěl obytný prostor s horním podlažím, do kterého se vstupovalo ze svahu nad zahradou. Do elka pak přistavěl prosvětlený ateliér.
Vše ale nešlo tak rychle, jak si původně představoval. Rok po koupi, ve svých 36 letech, dostal infarkt a stavba se zpomalila. Pak už se ale vše opět rozeběhlo naplno. I když si nakonec postavil ateliér, ve kterém se dalo celoročně bydlet, dojížděl denně z Prahy. Řízení ho bavilo.
„Zabydlet se tady natrvalo? Já nevím. Spíš je to taková potenciální koketerie s tou představou. Trvalá. Od samého začátku to přišlo jako možnost. Vím ale, že už k tomu asi nedojde. Má svůj význam ten přesun – to těšení způsobuje, že mě to tu neunaví ani nezačne nudit. Kdybych tu byl pořád, tak se připravím o to vzrušení z očekávání. Už ráno se doma těším, že pojedu sem. Je dobře měnit prostředí,“líčil sochař žijící v té době na Letné.
Ačkoli jsou jeho plastiky dnes k vidění kromě Guggenheimova muzea a Centre Pompidou i třeba v galerii Uffizi ve Florencii, ve vídeňské Albertině nebo v olympijském parku v Soulu, největší přehlídka jeho děl se skrývá za popadanou zdí kousek za Prahou.
S přispěním Kateřiny Kolářové