Jak zastavit islamizaci Evropy

Německý politik Thilo Sarrazin ve své nejnovější knize dává islám do společenského, demografického a vzdělávacího kontextu

Německý sociálnědemokratický politik a esejista Thilo Sarrazin ve své knize Feindliche Übernahme: Wie der Islam den Fortschritt behindert und die Gesellschaft bedroht (Nepřátelské převzetí. Jak islám brání pokroku a ohrožuje společnost) sice připouští několik forem islámu, navzdory tomu v nich lze objevit společné schéma – pohled na svět, který omezuje individuální myšlení a má autoritativní a násilné sklony.

Pokud se dnes v Německu diskutuje o náboženství, pak o islámu. Texty na toto téma – od zpovědí sexuálních otrokyň Islámského státu až po rádce, jak pochopit islám rychle a snadno, mají konjunkturu. V této záplavě knih a televizních debat však existuje ostrá hranice mezi mainstreamovým názorem a tím, co nevyhovuje politické korektnosti.

Kritici fundamentalistického islámu a německé migrační politiky musejí počítat s exkomunikací z intelektuální diskuse – například politolog syrského původu Bassam Tibi od chvíle, kdy upadl v nemilost, publikuje zejména ve švýcarském deníku Neue Zürcher Zeitung. Svátkem pak je, když vyjde o islámu kniha 74letého politika, ekonoma a esejisty Thila Sarrazina, který dnes působí na politicky korektní část německé elity jako červený hadr.

Sarrazin vydal loni na konci srpna knihu Feindliche Übernahme: Wie der Islam den Fortschritt behindert und die Gesellschaft bedroht (Nepřátelské převzetí. Jak islám brání pokroku a ohrožuje společnost). Skutečnost, že ji napsal nepohodlný člen německé sociální demokracie (SPD), a titul způsobily, že se nejen okamžitě stala bestsellerem, ale že se i před jejím zveřejněním zvedla vlna rozhořčení a zdrcující kritiky.

Studium koránu

Tato Sarrazinova práce navazuje na jeho knihu Německo páchá sebevraždu aje rozdělena do pěti částí, v nichž ukazuje islám a migraci ve společenském, demografickém a vzdělávacím kontextu. V první části analyzuje islám jako náboženství a jeho vztah k bohu, džihádu, nevěřícím, justici, sexu a oblečení.

Sarrazin po studiu koránu dospěl k závěru, že islám není komplikované náboženství – základ tvoří nenávist a odstup od nevěřících. Muslimové nemají uzavírat sňatky s nevěřícími a muslimkám je to zcela zakázáno. Korán se staví kladně k rozmnožování muslimů a nárůst muslimské populace způsobuje vysoká porodnost. Dogmatické lpění na doslovném výkladu koránu pak brání islámským společnostem rozvíjet poznání a podporuje kritiku vzdělání a vědy.

Sarrazin sice připouští několik forem islámu, navzdory tomu v nich lze objevit společné schéma – pohled na svět, který omezuje individuální myšlení a má autoritativní a násilné sklony. Typická je pro něj netolerance jiných názorů, vcítění se do role oběti, negativní vztah ke vzdělání, omezená emancipace žen a svoboda projevu a neslučitelnost s demokracií.

Zaostávání islámských zemí

Ve druhé části Sarrazin stručně shrnuje historii islámského světa a analyzuje demografii, ekonomiku, vědu, demokracii a válečné konflikty. Díky lepší hygieně, dostupnosti potravin a lékařské péči i hospodářskému růstu ve všech společnostech klesá porodnost během jedné až dvou generací – v západních dokonce pod reprodukční úroveň obyvatelstva.

Islámským zemím se tento trend vyhnul a podle Sarrazina je důvodem islám, protože podporuje vysokou porodnost a roli ženy bez vzdělání – má se starat jen o děti a domácnost. Počet muslimů celosvětově narostl od roku 1950 ze 470 milionů na současných 2,3 miliardy, čímž se jejich podíl zvýšil z 19 na 31 procent, navíc je průměrný věk v islámských zemích mnohem nižší než v rychle stárnoucích západních společnostech.

Ekonomicky islámský svět zaostává za vyspělými zeměmi Západu a Asie, výjimku tvoří ropné monarchie, jež ale zcela závisejí na exportu. Z 51 islámských zemí má 27 roční hrubý domácí produkt na osobu nižší než šest tisíc dolarů, proto jsou považované za chudé nebo velmi chudé. Jejich přínos vědě a vzdělání je ve světovém měřítku minimální – od roku 1901 byla jen jednou udělena Nobelova cena za fyziku, chemii či medicínu vědci z islámského světa.

V žebříčcích světových univerzit není mezi prvními dvěma stovkami ani jedna z islámské země. Tyto státy mají i málo patentů, ale mnoho válečných konfliktů a autoritářských režimů. Ani jednu islámskou zemi nelze označit za plnohodnotnou demokracii a diskriminace neustále se zmenšujících křesťanských menšin je běžná.

Kulturní aspekty

Ve třetí části se Sarrazin věnuje kulturním aspektům islámu – vztahu náboženství a kultury, kognitivním schopnostem a společenské roli ženy. Podle něho muslimy západní kultura a umění nezajímá, navíc ničí kulturní památky v islámském světě, například antické budovy v syrské Palmýře nebo sochy buddhů v Bámjánském údolí v Afghánistánu.

Kulturně se islám šířil nerovnoměrně. Zatímco latinská a řecká kultura v severní Africe, Egyptě a Sýrii kromě zbytků architektonických památek zmizela a nahradila ji arabská, od poražených Peršanů převzali Arabové mnoho prvků jejich kultury, přičemž území ve Středozemním moři, jež ovládli, nejen islamizovali, ale i orientalizovali.

Nadřazenost a opovržení nevěřícími se projevovaly ve vládnutí a otrokářské ekonomice, přičemž islám a otrokářství se šířily společně. Od roku 800 nevládl kalif, jehož matka nebyla otrokyně. Armádu a většinu jejího velení tvořili především otroci – a také poradce a byrokratický aparát kalifa. Otrokářství přetrvalo až do roku 1920, kdy ho ukončily zejména tehdejší koloniální mocnosti v Africe.

Role pohlaví

Sarrazin ukazuje kognitivní schopnosti ve vzdělávacím systému islámských zemí na základě dat. Ve všech oborech, jež nezávisí na jazyku, a proto je lze relativně dobře srovnávat, například v matematice či ve fyzice, zaostávají studenti z islámských zemí za žáky z Asie nebo ze Západu.

Podle Sarrazina proto, že islámské země dávají přednost studiu koránu a náboženské výuce před vědou. V mnoha z nich v učební osnově například chybí Darwinova evoluční teorie a převládá názor, že dívky nepotřebují vyšší vzdělání – měly by se brzy vdát a stát se matkami.

Sarrazin se také věnuje posedlosti sexualitou v islámských společnostech – což ukazuje na zahalování žen –, ženské obřízce a svatbách neplnoletých dívek. Proti tomu je dominance mužů, sliby panen v nebi a vraždy žen ze cti. Role pohlaví je dle Sarrazina ústřední pro vše, co je na islámu problematické, a souvisí se zaostáváním islámského světa za Západem.

Vzdělání a emancipace žen ohrožuje dominanci mužů, jež je v rozporu s právem na rovnoprávnost v demokratických zemích. Tlak na muslimské ženy v Německu ukazuje počet sebevražd. U žen tureckého původu ve věku 16 až 24 let je dvakrát vyšší než u stejně starých německých žen, přestože celkově je v turecké komunitě méně sebevražd než v německé společnosti.

Demografie

Ve čtvrté části Sarrazin analyzuje demografické a socioekonomické důsledky nárůstu islámských menšin v západoevropských zemích. Podle něho migrace z islámských zemí do Evropy není motivovaná demokratickými hodnotami a svobodou, ale ekonomickým blahobytem a sociálním

Feindliche Übernahme: Wie der Islam

■

den Fortschritt behindert und die Gesellschaft bedroht (česky dosud nevyšlo)

AUTOR: Thilo Sarrazin

■

VYDAL: FinanzBuch Verlag 2018

ROZSAH: 450 stran ■ ■ státem. Jde o nový proces, který nemá v dějinách obdoby.

Sarrazin uvádí, že již nyní pochází 6,8 milionu obyvatel Německa z islámských zemí, zhruba 8,2 procenta z celkového počtu. V Evropě jich žije zhruba 26 milionů, přičemž tento počet se v roce 2050 v případě nulové migrace zvýší na 36 milionů, středně silné na 56 milionů a silné na 76 milionů. V průměru budou v roce 2050 zhruba 14 procent Evropanů tvořit muslimové – v Německu 20 a ve Švédsku 30 procent z celkového počtu obyvatel.

Někteří politici si v roce 2015 od migrace slibovali vzdělané odborníky pro německou ekonomiku, skutečnost je však odlišná. Drtivá většina migrantů z islámského světa má minimální nebo žádnou kvalifikaci a často umí pouze číst a psát. Proto je jejich vysoká nezaměstnanost a závislost na sociálních dávkách v západních společnostech běžná. Ve vězeních je muslimů mnohem víc, než činí jejich podíl ve společnosti.

Nárůst islámské komunity a moderní technologie, jež jí umožňují zůstat uzavřenou, posilují její izolaci ve většinové společnosti, přičemž tato paralelní společenství se často snaží nahradit právní stát islámským právem šaría. Integrace, akceptace právního státu a ústavní demokracie, zůstává i po 50 letech od příchodu prvních gastarbeitrů z Turecka problémem. V březnu 2017 hlasovalo v referendu 63 procent Turků v Německu pro ústavu, jež omezovala demokracii v Turecku. O rok později jich 65 procent v prezidentských volbách volilo Recepa Tayyipa Erdogana.

Školství a vzdělávání

V poslední, páté části Sarrazin odpovídá na otázku, jak zastavit islamizaci Evropy. Za prvé, změnit veřejný diskurz, ve kterém převládá nekritický názor na islám a vyhýbá se pojmenování problémů s muslimskou komunitou. Za druhé, zrušit náboženskou výuku a místo ní zavést občanskou nauku. Za třetí, reformovat azylovou a migrační politiku a přizpůsobit ji realitě. Za čtvrté, potírat paralelní právo šaría a trestat kriminalitu arabsko-tureckých klanů. Za páté, reformovat sociální politiku, která motivuje k migraci.

Podle Sarrazina je třeba se věnovat školství a špatným výsledkům žáků z islámských rodin. Na školách by mělo být zakázané zahalování a sexuální segregace, kdy se muslimské dívky nesmějí účastnit tělocviku nebo výuky plavání.

Mainstreamové prostředí kritizovalo Sarrazinovu knihu nemilosrdně, ale částečně oprávněně. Není totiž jasné, proč se, ačkoli není naivní, vydal na tenký led teologie a komentování koránu, čehož kritici využili a soustředili se na chybné citace nebo zavádějící interpretace. Jeho argumentaci by mnohem víc prospělo, kdyby se zaměřil na oblasti, které lze doložit daty, jichž nabízejí německé statistiky řadu, přičemž právě těmto oblastem se Sarrazinovi kritici vyhýbají.

Jde například o politicky neutrální data zdravotní komise města Duisburg z roku 2017 z prohlídek dětí nastupujících do první třídy. Počet dětí, které používají němčinu jako první jazyk, klesá – 16,4 procenta budoucích prvňáčků ji vůbec neovládá, 49,9 procenta dětí migračního původu používá němčinu jako první jazyk, zbytek pak doma jiný jazyk.

Ve čtvrtích s vysokým podílem migrantů je procento dětí používajících cizí jazyk jako první ještě vyšší – ve čtvrti Marxloh 74,4, Bruckhausen 87,5 a Hochfeld 87,9 procenta. Neznalost jazyka zpomaluje nejen začleňování do vzdělávacího systému a společnosti, ale i výuku a osvojení znalostí těch, kdo němčinu ovládají. Situaci komplikuje, že nejen děti, ale ani jejich rodiče neovládají němčinu, čímž se řešení vzdaluje.

Problém sociální demokracie Katastrofální situace ve školství a výsledky muslimských žáků nezatěžují jen tuto skupinu obyvatel. Již dnes je ve velkých městech 50 až 60 procent dětí na základních školách migračního původu, a proto se stává nízká kvalifikace sociálně-demografickým problémem německé ekonomiky. Přechod z exportní na znalostní ekonomiku opírající se o moderní technologie totiž vyžaduje vzdělané obyvatelstvo.

Sarrazin se nezamlouvá nejen svým kritikům, ale ani své sociální demokracii. Ta by se ho chtěla zbavit, ale všechny její pokusy o jeho vyloučení zatím neuspěly. Sarrazin ji dobrovolně opustit nehodlá a tvrdí, že se v SPD, ve které vyrostl a jejímž členem je 45 let, cítí dobře.

Svým kritikům pak Sarrazin připomíná, že v době svého vstupu do strany ukončila vláda sociálnědemokratického kancléře Willyho Brandta (1913–1992) nábor zahraničních pracovních sil, takzvaných gastarbeitrů, do Německa. A že rovněž bývalý sociálnědemokratický kancléř Helmut Schmidt (1918–2015) několikrát důrazně varoval před muslimským přistěhovalectvím.