Nenápadný půvab starých pump
Hlavní město Praha se pustilo do revitalizace vodních zdrojů, které léta chátraly, přestože mnohé mají i historickou hodnotu
Nedostatek vody. Sucho. To jsou v posledních letech v Česku nejčastěji skloňované termíny v souvislosti s globální změnou klimatu. Hospodaření s vodou musí znovu promýšlet i města a obce. Česká metropole v posledních letech v této souvislosti objevila i jeden zapomenutý zdroj: staré studny. Těch jsou v Praze stovky – přesný počet nikdo nezná. Mnohé z nich lze považovat za technické památky a svědky zapomenutých časů před vznikem centrálního vodovodu.
Pražský magistrát provádí již dva roky stranou vší publicity průzkum, jehož výsledky by v budoucnu mohly ovlivnit život statisíců Pražanů. Specialisté z oddělení krizového řízení bezpečnostního odboru magistrátu mapují studně a vrty na území hlavního města, které by mohly sloužit jako náhradní zdroje vody v případě výpadku centrálního zásobování
vodou za rozsáhlých mimořádných událostí nebo krizových situací.
Všechny pražské domácnosti jsou připojeny na centrální rozvod vody. Co když ale vodovodní síť z nějakého důvodu zkolabuje? Mohlo by se to stát třeba v případě rozsáhlého blackoutu – vodárny nemohou fungovat bez elektrického proudu. Odborníci uvažují i o dalších černých scénářích – jedním z nich je třeba kontaminace vodovodů nebo dlouhotrvající sucho, vinou kterého by vyschly zdroje, z nichž metropole svou vodu čerpá. V takovém případě by bylo potřeba enormní množství pitné vody z jiných zdrojů. A právě ty pracovníci magistrátu hledají.
Na počátku odborníci na území Prahy našli 12 460 studní a vrtů. Z nich identifikovali něco přes pět set, u nichž se předpokládá větší vydatnost než půl litru vody za vteřinu. V další fázi pak úředníci vydělili 124 zdrojů, které jsou na veřejných pozemcích. Pak se průzkum přenesl z map do terénu: experti zjistili, že využitelných studní je pouze 45, protože 49 jich bylo zrušeno v souvislosti s výstavbou, u 14 se ukázalo, že jsou ve skutečnosti na soukromém pozemku, u 13 nedal souhlas s využitím pro krizové účely majitel a tři další byly vyschlé. V této vyhledávací fázi magistrátu komplikovalo práci to, že podrobné inženýrsko-geologické mapy Prahy v měřítku 1 : 5000 byly vytvořeny v 70. a 80. letech a některé jejich části nebyly od té doby aktualizovány.
V další fázi by měly být provedeny čerpací zkoušky, které určí skutečnou vydatnost zdrojů, a rozbory kvality vody. Už teď je ale jasné, že se počet náhradních zdrojů, které by mohly sloužit obyvatelům v případě katastrofy, ještě sníží, protože některé studny nevyhovují svým umístěním, jako třeba ta v Betlémské kapli či u Novoměstské radnice. „Až dojdeme k tomu, které studny jsou pro krizové řízení využitelné, tedy jsou vydatné a mají odpovídající kvalitu vody, budeme je chtít vybavit čerpadlem nebo ruční pumpou, případně také náhradním zdrojem elektřiny a budeme chtít, aby bylo kolem vyhlášeno ochranné pásmo,“říká mluvčí pražského magistrátu Vít Hofman.
Stovky pump
Zdroje, které lokalizovali úředníci magistrátu, jsou v terénu pro laika často neviditelné. V některých případech se ale shodují se studnami vybavenými ručními pumpami – jedna taková stojí třeba na Ortenově náměstí v Holešovicích. A právě tyto historické pumpy se v posledních letech snaží některé městské části revitalizovat. Průkopníkem je v tom Praha 7.
„Popudem byla postupná změna klimatu, více horkých dnů a poptávka po dalších vodních prvcích od občanů. Zároveň byla snaha zlepšovat kvalitu veřejného prostoru, kde tyto nefunkční staré vodní pumpy spíš ulice hyzdily, než aby byly ozdobou,“říká radní Prahy 7 Jiří Knitl. „Nejprve jsme provedli průzkum stavu studen a množství vody. Studny jsme vyčistili. Staré vodní pumpy jsme repasovali, tedy opravili potrubí, natřeli atd. Nyní jsou zcela funkční a takřka bezúdržbové.“
Městské části, které by se chtěly vydat podobným směrem, brzdí to, že není jasné, komu studny s pumpami patří a kdo by se o ně měl starat. „Vlastnictví pump je celopražsky nejasné, nikdo se k tomu nehlásí, nakonec se předpokládá, že patří magistrátu,“říká Jiří Knitl. Ani magistrát ale nemá k dispozici žádný seznam pump, takže se ani přesně neví, kolik jich v Praze vlastně je. Autor tohoto článku jich během svých procházek a výletů od roku 2016 objevil téměř dvě stě, takže se dá předpokládat, že jich v Praze bude minimálně ke třem stům. Najdeme je nejen v okrajových částech města, které si dodnes podržely svůj venkovský ráz, jako jsou třeba Kolovraty či Točná, ale i ve vilových čtvrtích či v samém centru. Pouze na sídlištích je jejich výskyt výjimečný.
Pro potřeby tohoto článku bylo osloveno 22 velkých městských částí s žádostí o zaslání seznamu pump, které evidují ve veřejném prostoru na svém území, a základních údajů týkajících se jejich funkčnosti. Několik městských částí na dotaz nereagovalo, jiné až po urgencích. Některé zaslané seznamy pump zjevně neodrážejí skutečnost, jiné obsahují jen základní údaje. Řada městských částí tvrdí, že vůbec žádnou evidenci pump nemá k dispozici.
To byl donedávna také případ rozlohou největší pražské městské části – Prahy 6. Její vedení se ale po loňských volbách rozhodlo dát revitalizaci starých vodovodních pump přímo do koaličního programu. Radnice oslovila občany prostřednictvím místních novin a Facebooku s prosbou, aby ji na staré pumpy upozornili. „Nakonec jsme se dostali na celkový počet 28 pump, které jsou buď na pozemku Prahy 6, nebo magistrátu. Jsou v různém technickém stavu, většinou tedy spíš špatném,“říká místostarosta Jakub Stárek, který má projekt na starost. Nyní bude radnice městské části zkoumat, zda je ve studních voda a zda jsou pumpy nad nimi opravitelné. „Nemáme ambici garantovat v nich pitnou vodu, měly by sloužit spíš k tomu, aby si u nich člověk opláchl ruce během procházky, dal napít psovi nebo si omyl boty od bláta. Anebo jako voda na zalévání,“říká Jakub Stárek.
Na území Prahy bylo nalezeno 12 460 studní a vrtů. z nich bylo identifikováno něco přes pět set, u nichž se předpokládala větší vydatnost než půl litru vody za vteřinu.
Nepříliš pozitivní zkušenost ale udělala s revitalizací pump Praha 14 (ta zahrnuje Kyje, Černý Most, Hostavice a část Hloubětína), která většinu obecních studní opravila již před deseti lety. „Ukázalo se, že kvalita vody je velmi proměnlivá, studny často vysychají, pumpy trpí vandalstvím a obyvatelé je nevyužívají,“říká starosta Prahy 14 Radek Vondra. „Náklady na jejich údržbu byly zcela neadekvátní přínosu. Z toho důvodu nebyly dále obnovovány a v současnosti nejsou využívány.“Praha 14 se podle starostových slov chce při hospodaření s vodou soustředit primárně na zachytávání dešťové vody a její využívání pro zálivku a péči o komunikace.
V sousedství záchodů
Důvod, proč bychom měli pečovat o staré studny s pumpami, nespočívá jen v tom, že nám mohou v době sucha pomoci doplnit vodu, většina z nich již užitkovou. Velká část z nich má historickou hodnotu a lze je považovat za technické památky. Karlovské ulici (dnes ulice Ke Karlovu – pozn. red.), kdežto mnoho dělnického a chudšího lidu bydlí, panuje největší nouze o vodu k pití, neboť tamní domácí, kteří mají ve svých domech vlastní pumpy, mívají je obyčejně na zámek zamčené a nedovolí nikomu, vyjma nanejvýš vlastní nájemníky, aby si vody napumpoval, a tím se stává, že nájemníci z domů, kde žádné pumpy není, často drahný čas po domech choditi musejí, nežli se jim podaří, aby si vodu k pití opatřili (...) Jelikož velmi mnoho nájemníků nemá prostředků, aby pivem neb jinak žízeň svou a své často četné rodiny uhasili (...), usnesli se někteří nájemníci v hořejší Karlovské ulici, že podají k slavné radě městské odůvodněnou prosbu, aby v této věci nějaké vhodné opatření učinila.“
V době, kdy moderní vodovody odstavily studny na druhou kolej, se objevuje také převratný vynález v čerpání vody. Primitivní rumpály a dřevěné pumpy nahrazují na konci 19. století pumpy z litiny. Nový materiál radikálně prodlužuje životnost zařízení: některé pražské pumpy jsou nepochybně staré kolem 120 let. Nahrazení starých kašen se ale neobešlo bez problémů. Tak 13. března 1883 psaly Národní listy o skandální situaci na Radeckého (dnes Malostranském) náměstí: „Hospodářský úřad obce pražské postaral se však, aby toto jinak pěkné náměstí bylo zohyzděno – dřevěnou nádržkou na vodu. Dřevěná káď, která tam místo dřívější kamenné kašny postavena jest, činí dojem přímo odporný, jest velmi malá, voda z ní stále přetéká a náměstí valně znečišťuje. (…) Nedostačí-li pro tuto čtvrť Malé Strany místo kašny pumpa, jako na jiných náměstích, nepochopujeme, proč se kamenná kašna bourala, když musí býti nahrazena – dřevěnou kádí? Občané malostranští vším právem žádají, aby dřevěná káď, tato okrasa (!) náměstí Radeckého, byla odstraněna a buď slušnou kašnou, neb několika pumpami dle potřeby umístěnými nahrazena.“– Po téměř sto čtyřiceti letech můžeme konstatovat, že z pumpy zbylo na Malostranském náměstí žalostné nefunkční torzo a mnozí z tisíců turistů, kteří tu v parném létě denně procházejí, by vzali pro osvěžení zavděk i dřevěnou kádí.
Na pumpy jsou Sigmundi
Výroba pump z litiny byla zpočátku velmi náročná a první čeští výrobci kopírovali především produkty německých firem. V prvních desetiletích 20. století se prosadila firma Sigmund Pumpy, kterou založil v roce 1868 v Lutíně u Olomouce Ludvík Sigmund, když převzal místní pumpařskou živnost. Velký rozvoj podniku nastartovala v roce 1892 epidemie cholery, která přiměla úřady k zákazu užívání otevřených studní s okovem.
V roce 1894 firmu převzali synové zakladatele Jan a František Sigmundové a postupně přešli od dřevěných pump k železným – řadu kovových součástek museli zpočátku kupovat od jiných výrobců. Za první světové války byla továrna převedena na zbrojní výrobu, po ní však zažila nebývalý rozmach. Od roku 1924 měla firma v Praze podnikovou prodejnu a expandovala i na zahraniční trhy. Reklamní slogany jako „Železná pumpa – železné zdraví“či „Pumpa, která jde lehce a vydrží věčně“zdůrazňovaly dlouhou životnost výrobků a vyloučení kontaminace vody prostřednictvím čerpadla.
Ve třicátých letech umírají synové zakladatele a firmu přebírají jeho vnukové. Nacisté firmu zabavují, jeden z majitelů, Jan Sigmund ml., byl za heydrichiády popraven za odbojovou činnost, produkce je opět převedena na zbrojní výrobu, zejména součástky tanků, ponorek a letadel. Po válce byl podnik znárodněn, v roce 1946 sloučen s konkurenční První moravskou továrnou na vodovody Antonína Kunze v Hranicích, čímž byl vytvořen národní podnik Sigma Pumpy. Značce Sigma se podařilo přežít jak komunismus, tak 90. léta a dodnes patří k lídrům v oboru. Firemní značku v podobě Neptunova trojzubce, kterou bratři Sigmundové začali používat již ve 20. letech, najdeme téměř na všech ručních pumpách, které můžeme v Česku na veřejných prostranstvích i soukromých zahradách spatřit. (Výstava Sigma / 150 let tradice výroby čerpadel je do 15. září k vidění ve Vlastivědném muzeu v Olomouci.)
Památky, či co?
Kdo by se chtěl odborně zabývat historií pražských pump, narazí brzy na problém, že k jednotlivým studnám se zachovalo velmi málo archivní dokumentace. Do roku 1955 nebylo pro vybudování studny nutné získat stavební povolení ani ji nechat zkolaudovat. Stavební dokumentace se až na výjimky nedochovala ani z pozdějších let. Je proto velmi obtížné zjistit už jen ten základní fakt, v kterém roce byla pumpa vyrobena. Nepochybné nicméně je, že zvláště v širším centru Prahy, ale i jinde, třeba v areálu Psychiatrické nemocnice v Bohnicích, se dochovaly pumpy, jejichž stáří se dá odhadovat na osmdesát, sto a více let. Některé tyto historické pumpy můžeme považovat za malá umělecká díla, jsou bohatě zdobeny ornamenty s geometrickými i zvířecími motivy. Měli bychom je chránit jako památky?
Z hlediska institucionalizované památkové péče to vypadá, že nikoli. Jedinou samostatně památkově chráněnou pumpou v Praze je ta, co stojí na Hradčanském náměstí v parčíku naproti Toskánskému paláci. V katalogu památek se o ní dočteme: „Litinová pumpa z 19. století má tvar osmihranného sloupu zakončeného ozdobnou kompozitní hlavicí. Výpusť vody má podobu hlavy mystického zvířete.“Paradoxní je, že tato pumpa podle mluvčího městské části Praha 1 Martina Šebesty vlastně jen jako pumpa vypadá, ve skutečnosti je napojena na vodovod, takže jde vlastně o pítko – ovšem nefunkční. Několik dalších pump, jako například krásná pumpa před Bílkovou vilou na rohu Badeniho a Mickiewiczovy ulice, je chráněno spolu s budovou, ke které patří.
Předměty typu staré pumpy jsou vydány napospas společnosti, někdo je bude ošetřovat, leštit, funkčně udržovat a bude z toho mít radost a někdo starou pumpu nemilosrdně odstraní Kateřina Bečková Klub Za starou Prahu Pro ochranu památek každodennosti, jakými bezesporu jsou i staré vodovodní pumpy, nemusí být důležité ani tak uchování několika exkluzivních vzorků. Hodnota je také v souhrnu. Benjamin Fragner Výzkumné centrum průmyslového dědictví
Předsedkyni Klubu Za starou Prahu Kateřinu Bečkovou otázka, zda se klub stavem starých pump v pražských ulicích zabývá a zda je lze považovat za památky, trochu zaskočila. „Popravdě řečeno se těmito prvky v Klubu Za starou Prahu nezabýváme,“říká Bečková. „Za sebe a nejspíš i za své kolegy ale mohu říct, že jakékoliv setkání s podobnou ,starou věcí‘, která někde náhodou přežila, mne potěší a byla bych ráda, kdyby si jí lidé vážili jako jedné z ,posledních svého druhu‘. Ale památkářsky striktně bych netrvala na jejím zachování na místě, kde dnes překáží něčemu jinému. Osobně si myslím, že předměty typu staré pumpy jsou vydány napospas společnosti, někdo je bude ošetřovat, leštit, funkčně udržovat a bude z toho mít radost a někdo starou pumpu nemilosrdně odstraní. Jak takový proces ,historické selekce‘ v případě pump regulovat, nevím ani netuším. Čím víc se lidem takové věci nařizují a vnucují, tím hůř pro ně.“
Jiný pohled prezentuje Benjamin Fragner z Výzkumného centra průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT. „Staré vodní pumpy se mohou sice zdát na první pohled okrajovým tématem, ale svým způsobem právě ilustrují limity památkové péče: tak třeba co s nimi, jestliže jich bývalo tak mnoho, byť nyní s časem nepozorovaně mizí: obyčejné, ale i zdobné, některé designem a řemeslným zpracováním výjimečné, vesměs spjaté s místy ve městě, kde byly potřebné... Jenže dnes většinou uplatňované výběrové, až selektivní hledisko představuje podstatné úskalí. Pro ochranu památek každodennosti, jakými bezesporu jsou i staré vodovodní pumpy, totiž nemusí být důležité ani tak uchování a prezentování několika osamocených, jedinečných, exkluzivních ukázkových vzorků. Hodnota je také v souhrnu a smysl je v tom, čím byly a třeba i mohou být pro městské prostředí.“
Z tohoto pohledu jsou staré vodní pumpy nejen nadčasovými technickými zařízeními a památkami na dobu přechodu od řemeslné k průmyslové výrobě, ale především němými svědky doby před vznikem vodovodů. Na mapě města vytvářejí uzly neviditelné sítě, která byla dávno převrstvena a zasuta, kterou lze ale s celkem malými prostředky obnovit alespoň v symbolické rovině.