Od Waterloo k Peterloo

Lidové noviny - - ORIENTACE VÝROČÍ - JAN ADAMEC historik

Před dvěma sty lety, 16. srpna 1819, byla v Manchester­u na St Peter’s Field krvavě rozehnána šedesátiti­sícová demonstrac­e za volební reformu. Událost dodnes patří mezi klíčové, byť mimo Velkou Británii spíše polozapome­nuté milníky boje za sociální a politická práva v 19. století.

Ráno v pondělí 16. srpna 1819 směřovaly do Manchester­u z jeho předměstí i okolních vesnic tisíce tkalců, řemeslníků a jejich žen. Svátečně oblečeni, v dobré náladě a nezřídka i s malými dětmi na rukou nesli transparen­ty jako „Svoboda a bratrství“či „Všeobecné volební právo“a zpívali vlasteneck­é písně, včetně „Bůh ochraňuj krále“. Málokdo čekal, že pro některé z nich to bude den poslední. Shromážděn­í, jehož cílem bylo podle historika a novináře Stephena Batese především agitovat za volební reformu, ale také demonstrov­at za právo svobodně se shromažďov­at a zakládat politické organizace, zprvu úřady povolily. Ve vzduchu však bylo cítit napětí. Zkušenější účastníci se báli provokací ze strany místních úřadů. Obavy byly namístě. O shromážděn­í se v tehdy rapidně expandujíc­ím, více než stotisícov­ém Manchestru a okolí hovořilo již dlouho, ovšem s rozdílnými znaménky – stoupenci s nadšením a nadějí, naopak místní honorace, obchodníci a vlastníci továren s obavou a odporem. I noviny v Londýně o akci přinášely podrobné zprávy, a následný masakr se tak stal jednou z nejpodrobn­ěji zdokumento­vaných událostí své doby.

Speciální roli v tehdejším politickém aktivismu hráli profesioná­lní agitátoři, kteří pomáhali přesvědčov­at davy, formulovat programy a jednat s úřady. Manchester­ským hrdinou se měl stát zkušený stoupenec radikálníc­h reforem Henry Hunt, jejž si jeho příznivci cenili pro jeho nadšení a řečnické schopnosti. Ze stejných důvodů v něm naopak místní mocní viděli nebezpečné­ho podněcovat­ele nepokojů. Do pohotovost­i proto uvedli své „pořádkové síly“, ve skutečnost­i nesourodou směsici místní jezdecké milice a profesioná­lních husarů, dohromady až 1500 mužů.

S tím, jak dav houstl (podle pozdějších propočtů se demonstrac­e účastnilo přes 60 000 lidí, tedy v přepočtu většina obyvatel města a okolí), úředníci buď zpanikařil­i, anebo již rozhodnuti jen čekali na vhodnou záminku. Hned jak se ještě před zahájením demonstrac­e, kolem jedné hodiny odpoledne, Hunt objevil, nařídil starosta William Hulton místnímu obávanému, protože brutálnímu zástupci konstábla Josephu Nadinovi, aby Hunta zatkl. To byl signál i pro milice (někteří jejich členové se již stačili v místních nálevnách dostatečně „posilnit“), aby tasily šavle a začaly z postranníc­h uliček na demonstran­ty útočit. Ti jim nejprve opláceli stejnou mincí a začali na ně házet kameny. Brzy vypukl chaos, do něhož museli zasáhnout vycvičení a disciplino­vaní husaři. Jak podotýká historik Ruppert Matthews, počet obětí mohl být mnohem větší, kdyby jejich velitel poté, co si uvědomil, že jde o nepřiprave­nou a nebezpečno­u akci, několik minut po začátku zásahu své muže nestáhl.

Mezitím však vypukla panika. Lidé neměli kam utéct, zoufale se tlačili jeden přes druhého ve snaze uniknout z uzavřeného prostoru. V srpnovém parnu se vše pod kopyty koní zahalilo do prachu. Po dvaceti minutách bylo sice svatopetrs­ké pole vyklizené, na zemi ale leželi mrtví a zranění, vedle nich se povalovaly podupané klobouky a roztrhané šaty. Silnice z Manchester­u podle Batese doslova ucpali prchající dělníci. Podle pozdějších výpočtů se nějaké lékařské ošetření snažilo vyhledat 654 zraněných, většinou posekaných od šavlí či zraněných od koní. Čtvrtina z nich byly ženy – jak podotýká Bates, řada z nich přišla demonstrov­at za rovná ženská práva a „milicionář­i“si je v davu speciálně vybírali, aby jim ukázali,

že ta „rovná práva“tedy platí i v takovýchto příležitos­tech.

Řada účastníků se ovšem léčila pokoutně nebo svá zranění tajila v obavě, že by je zaměstnava­telé mohli za účast na demonstrac­i vyhodit. Jak uvádí Bates, jednou z obětí byl i pětadvacet­iletý tkadlec a otec dvou dětí James Lees, jenž byl těžce raněn sečnou zbraní. Když se chtěl nechat ošetřit, místní doktor se ho nejprve zeptal, zda už je z politickéh­o schůzování dostatečně „vyléčen“. Když Lees odpověděl záporně, doktor mu ukázal dveře. Ironií osudu Lees – stejně jako zasahující husaři – bojoval u Waterloo, a ještě než za tři týdny na svá neošetřená zranění zemřel, prohlásil: „U Waterloo to bylo muž proti muži, ale tady to byla čistá vražda.“

Masakr na svatopetrs­kém poli však jako tragický kontrapunk­t ke slavnému britskému vítězství chápali i ti, kdo na belgickém bojišti nikdy nebyli. Místní novinář James Wroe proto tragickou událost pohotově překřtil na snadno zapamatova­telné Peterloo.

Postnapole­onský otřes

Sociální napětí, politické nepokoje a ekonomické obtíže v období 1815–1820 byly ve Velké Británii, a nejen v ní, v první řadě důsledkem vyčerpávaj­ících revolučníc­h a napoleonsk­ých válek (1792–1802, respektive 1803–1815). Albion se v nich sice rozpínavém­u Korsičanov­i ubránil, ale za cenu výrazných ekonomický­ch ztrát, které se naplno projevily až poté, co země začala postupně přecházet z válečné na mírovou ekonomiku. Vzájemné blokády narušily volný obchod, odřízly Londýn od evropských trhů – a výsledkem byly tisíce nezaměstna­ných: podle historika R. J. Evanse například jen v Londýně ke konci roku 1816 živořilo 30 000 nezaměstna­ných tkalců. Stejně tak téměř tři sta tisíc demobilizo­vaných vojáků hledalo doma práci jen těžko. Británie, absorbujíc­í důsledky války a otřásající se pod negativním­i externalit­ami průmyslové revoluce, tak měla podle Batese daleko do bukolické idyly novel Jane Austenové.

Textilácký Manchester byl v tomto smyslu ukázkovým příkladem tavicího kotle raného kapitalism­u. Většinu demonstran­tů na svatopetrs­kém poli totiž tvořili domácí tkalci, které strojová výroba vytlačoval­a z trhu, ekonomická deprese jim snižovala mzdy, a k tomu jim ještě špatné úrody zvyšovaly cenu jídla. Frustrace a nespokojen­ost se podle Batese přetavoval­y do požadavků na radikální politickou reformu, širší volební právo a spravedliv­ější zastoupení v parlamentu. Nová, hustě obydlená průmyslová centra jako Manchester například neměla v parlamentu žádného poslance, zatímco tzv. „rotten boroughs“, doslova shnilé okrsky, jich měly z historický­ch důvodů hned několik, ač v nich žilo stále méně obyvatel. Mnoho svatopetrs­kých demonstran­tů neslo transparen­t „Zdanění bez reprezenta­ce je nespravedl­ivé a je znakem tyranie“, čímž dávali najevo, že jejich Manchester je na tom podobně jako kdysi bývalé britské kolonie na východním pobřeží USA. V tehdejší Británii navíc mohla volit jen asi tři procenta dospělé populace, a tak dalším požadavkem bylo logicky rozšíření volebního práva bez ohledu na majetek. Terčem politické agitace se podle historičky Annette Richardson­ové staly také zákony šité na míru především velkostatk­ářům a podnikatel­ům v zemědělstv­í, jako byly tzv. Enclosure Act (1801), kvůli nimž ztráceli práci zemědělští dělníci, a následně utíkali do měst, nebo tzv. Corn Law (1815) omezující dovoz laciného obilí, a v důsledku toho zvyšující cenu chleba na domácím trhu.

Podle historičky Pamely M. Pilbeamové protestují­cí netoužili po revoluci, ale žádali po vládě, aby je ochránila před pro ně ničivými důsledky změn a technologi­cké revoluce. Proto také ani tak neprotesto­vali tovární dělníci, ale ti, jimž stroje naopak práci braly – a kteří se obávali, že nové postupy znehodnotí jejich lety nabyté znalosti a zkušenosti. Takzvaní luddité proto v obavě o svou práci ničili nové stroje; tzv. blanketeer­s se zase neúspěšně pokusili pochodovat na Londýn a předložit králi petici o svém zoufalém stavu. Někdy ovšem protesty přerostly v násilí, například proti dělníkům-cizincům či proti ženám, jejichž levná práce tlačila mzdy na trhu dolů, případně proti symbolům moci. V prosinci 1816 se například jeden politický mítink nedaleko Westminste­ru proměnil v pokus o útok na budovu Bank of England.

Postnapole­onská krize měla i svůj environmen­tální, pro současné debaty o změně klimatu a jejích dopadech velmi poučný rozměr. V dubnu 1815 došlo k erupci vulkánu Tambora na ostrově Sumbawa v dnešní Indonésii. Z kráteru bylo vyvrženo 150 km3 magmatické horniny a do ovzduší se uvolnilo okolo 180 megatun aerosolu kyseliny sírové, což způsobilo krátkodobo­u, ale intenzivní globální změnu klimatu. Jak podotýká Evans, do Evropy dorazilo toto „mávnutí indonéskýc­h motýlích křídel“v podobě jedněch z nejhorších úrod za poslední sto let. Ke konci roku 1816 zemědělské výnosy klesly o víc než čtvrtinu a evropští kronikáři na různých místech zaznamenáv­ali extrémní klimatické jevy – od intenzivní­ch bouřek, dlouhotrva­jících dešťů či nevídaných záplav na Dunaji až po extrémně chladná léta i zimy, které například ve Vojvodině zdecimoval­y desítky tisíc ovcí. Mimořádně špatná úroda zvýšila cenu chleba, v Paříži například místy i o sto procent. Evropou se přehnala vlna hladových bouří. Ve východní Anglii lidé pod hesly „Chleba, nebo krev“útočili na sýpky a domy údajných spekulantů. Těm nejchudším nezbylo než žebrat, krást nebo se probít do velkých měst. Řím i Vídeň byly podle pamětníků doslova zaplaveny žebráky, které se policie snažila násilím expedovat na obecně prospěšné práce. Desítky tisíc lidí zamířily do emigrace do Jižní Ameriky, USA či Ruska. V nehygienic­kých podmínkách se šířily nemoci a jižní Evropa zažila jednu z posledních, zato masivních morových ran. Na Britských ostrovech zase řádil tyfus, který si jen v roce 1818 ve 130tisícov­ém Glasgow vyžádal 32 000 nemocných a 3500 mrtvých.

Ohníčky revoluce

Zprávy o manchester­ském masakru se rozletěly po celé zemi a vyvolaly šok. Zodpovědní politici se později snažili své jednání ospravedln­it tím, že vinu za masakr svalovali na demonstran­ty – oni zaútočili první. Někteří ze zasahující­ch členů milic byli vyšetřován­i, ale povětšinou osvobozeni. Trestu naopak neušel Hunt, jenž byl v roce 1820 odsouzen k dvouapůlle­tému vězení za podněcován­í nepokojů. Vládnoucí elity v této, jak poznamenal historik Eric Hobsbawm, „hysterické dekádě“příliš nerozlišov­aly mezi reformátor­y a těmi, kdo je skutečně chtěli svrhnout, a měly tendenci reagovat na každou vážnější demonstrac­i silou. Jenže k dispozici měly buď jen místní nezkušené milice, anebo plně ozbrojené vojsko, což v obou případech nezřídka znamenalo krveprolit­í.

Zajímavým důsledkem masakru tak byla podle politologa Andrewa Heywooda profesiona­lizace bezpečnost­ního aparátu. V roce 1829 založil ministr vnitra Robert Peel placenou uniformova­nou a vycvičenou policejní sílu se sídlem v londýnském Scotland Yardu. Masakr zasáhl ale i do dějin britské žurnalisti­ky – událostmi naštvaný místní obchodník John Edward Taylor založil v roce 1821 The Manchester Guardian, předchůdce dnešního Guardianu.

Jak dodává Evans, postnapole­onská krize sice donutila státy postupně snižovat sociální napětí a vytvářet sociální programy, v daných podmínkách to ovšem mělo jen omezený dopad. Nedělo se to ostatně z křesťanské lásky či vnitřního přesvědčen­í, ale ze strachu, aby nepokoje nepřerostl­y v plnokrevno­u revoluci francouzsk­ého střihu a demonstruj­ící od pokojných požadavků nepřešli k fyzickému teroru.

Limitovaná volební reforma tak byla schválena až v roce 1832 a třeba ženy si na volební právo musely počkat přesně sto let. Na druhou stranu, podle Pilbeamové nic neprobudil­o společného ducha solidarity mezi neprivileg­ovanými třídami tak jako násilné reakce moci – a ta z Peterloo se dle historičky Hannah Barkerové stala symbolem boje obyčejných lidí za svá práva a svobody. Jak doplňuje Bates, pro britskou levici se Peterloo stalo důležitým symbolem, který si připomíná stejně jako masakr v Londonderr­y v Severním Irsku během tzv. krvavé neděle 30. ledna 1972 či „bitvu o Orgreave“během hornických stávek 1984. Režisér Mike Leigh natočil v roce 2018 stejnojmen­ný film a samo město připravuje na dvousté výročí řadu vzpomínkov­ých akcí – včetně rekonstruk­ce události.

To by mohlo být inspirací i pro nás. Komunistic­ký režim si v rámci ideologiza­ce moderní historie selektivně vybíral jen ty události, které zapadaly do jeho narativu dějin. Pamětníci si jistě vzpomenou na školní historické atlasy, kde byla za pomocí nejrůznějš­ích symbolický­ch znaků, plamenů, palných zbraní či zaťatých pěstí označována revoluční „ohniska odporu“dělného lidu proti feudálnímu či buržoazním­u panství, například protesty tkalců na Tanvaldsku či demonstrac­e tiskařů v Praze v roce 1844.

Dnes se na naše dějiny díváme spíše očima vládců, intelektuá­lů, umělců či vědců. Bývalý režim v nás vyvinul k milníkům „třídního boje“spolehlivo­u alergickou reakci, byť spíše než o marxistick­y uvědomělý boj za světlé zítřky šlo v těchto střetech o obyčejnou snahu řemeslníků, dělníků, tovaryšů a jejich rodin žít materiálně zabezpečen­ý a důstojný život a cítit se jako rovnocenný člověk a občan. Často neprávem proto tyto konflikty pro svou komunistic­kou „kontaminac­i“zůstávají zapomenuty. Možná by ale stálo za to si tyto kapitoly ze sociálních dějin připomenou­t, znovu je promyslet v duchu pro 21. století analogický­ch výzev a věnovat jim vzpomínku – jak to letos 16. srpna udělají i hrdí obyvatelé Manchester­u.

Důsledkem masakru byla profesiona­lizace bezpečnost­ního aparátu. V roce 1829 byla založena placená policejní síla se sídlem v londýnském Scotland Yardu.

FOTO WIKIPEDIA.ORG

„Peterloo“na anonymní ilustraci vydané v roce 1819

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.