Od Waterloo k Peterloo
Před dvěma sty lety, 16. srpna 1819, byla v Manchesteru na St Peter’s Field krvavě rozehnána šedesátitisícová demonstrace za volební reformu. Událost dodnes patří mezi klíčové, byť mimo Velkou Británii spíše polozapomenuté milníky boje za sociální a politická práva v 19. století.
Ráno v pondělí 16. srpna 1819 směřovaly do Manchesteru z jeho předměstí i okolních vesnic tisíce tkalců, řemeslníků a jejich žen. Svátečně oblečeni, v dobré náladě a nezřídka i s malými dětmi na rukou nesli transparenty jako „Svoboda a bratrství“či „Všeobecné volební právo“a zpívali vlastenecké písně, včetně „Bůh ochraňuj krále“. Málokdo čekal, že pro některé z nich to bude den poslední. Shromáždění, jehož cílem bylo podle historika a novináře Stephena Batese především agitovat za volební reformu, ale také demonstrovat za právo svobodně se shromažďovat a zakládat politické organizace, zprvu úřady povolily. Ve vzduchu však bylo cítit napětí. Zkušenější účastníci se báli provokací ze strany místních úřadů. Obavy byly namístě. O shromáždění se v tehdy rapidně expandujícím, více než stotisícovém Manchestru a okolí hovořilo již dlouho, ovšem s rozdílnými znaménky – stoupenci s nadšením a nadějí, naopak místní honorace, obchodníci a vlastníci továren s obavou a odporem. I noviny v Londýně o akci přinášely podrobné zprávy, a následný masakr se tak stal jednou z nejpodrobněji zdokumentovaných událostí své doby.
Speciální roli v tehdejším politickém aktivismu hráli profesionální agitátoři, kteří pomáhali přesvědčovat davy, formulovat programy a jednat s úřady. Manchesterským hrdinou se měl stát zkušený stoupenec radikálních reforem Henry Hunt, jejž si jeho příznivci cenili pro jeho nadšení a řečnické schopnosti. Ze stejných důvodů v něm naopak místní mocní viděli nebezpečného podněcovatele nepokojů. Do pohotovosti proto uvedli své „pořádkové síly“, ve skutečnosti nesourodou směsici místní jezdecké milice a profesionálních husarů, dohromady až 1500 mužů.
S tím, jak dav houstl (podle pozdějších propočtů se demonstrace účastnilo přes 60 000 lidí, tedy v přepočtu většina obyvatel města a okolí), úředníci buď zpanikařili, anebo již rozhodnuti jen čekali na vhodnou záminku. Hned jak se ještě před zahájením demonstrace, kolem jedné hodiny odpoledne, Hunt objevil, nařídil starosta William Hulton místnímu obávanému, protože brutálnímu zástupci konstábla Josephu Nadinovi, aby Hunta zatkl. To byl signál i pro milice (někteří jejich členové se již stačili v místních nálevnách dostatečně „posilnit“), aby tasily šavle a začaly z postranních uliček na demonstranty útočit. Ti jim nejprve opláceli stejnou mincí a začali na ně házet kameny. Brzy vypukl chaos, do něhož museli zasáhnout vycvičení a disciplinovaní husaři. Jak podotýká historik Ruppert Matthews, počet obětí mohl být mnohem větší, kdyby jejich velitel poté, co si uvědomil, že jde o nepřipravenou a nebezpečnou akci, několik minut po začátku zásahu své muže nestáhl.
Mezitím však vypukla panika. Lidé neměli kam utéct, zoufale se tlačili jeden přes druhého ve snaze uniknout z uzavřeného prostoru. V srpnovém parnu se vše pod kopyty koní zahalilo do prachu. Po dvaceti minutách bylo sice svatopetrské pole vyklizené, na zemi ale leželi mrtví a zranění, vedle nich se povalovaly podupané klobouky a roztrhané šaty. Silnice z Manchesteru podle Batese doslova ucpali prchající dělníci. Podle pozdějších výpočtů se nějaké lékařské ošetření snažilo vyhledat 654 zraněných, většinou posekaných od šavlí či zraněných od koní. Čtvrtina z nich byly ženy – jak podotýká Bates, řada z nich přišla demonstrovat za rovná ženská práva a „milicionáři“si je v davu speciálně vybírali, aby jim ukázali,
že ta „rovná práva“tedy platí i v takovýchto příležitostech.
Řada účastníků se ovšem léčila pokoutně nebo svá zranění tajila v obavě, že by je zaměstnavatelé mohli za účast na demonstraci vyhodit. Jak uvádí Bates, jednou z obětí byl i pětadvacetiletý tkadlec a otec dvou dětí James Lees, jenž byl těžce raněn sečnou zbraní. Když se chtěl nechat ošetřit, místní doktor se ho nejprve zeptal, zda už je z politického schůzování dostatečně „vyléčen“. Když Lees odpověděl záporně, doktor mu ukázal dveře. Ironií osudu Lees – stejně jako zasahující husaři – bojoval u Waterloo, a ještě než za tři týdny na svá neošetřená zranění zemřel, prohlásil: „U Waterloo to bylo muž proti muži, ale tady to byla čistá vražda.“
Masakr na svatopetrském poli však jako tragický kontrapunkt ke slavnému britskému vítězství chápali i ti, kdo na belgickém bojišti nikdy nebyli. Místní novinář James Wroe proto tragickou událost pohotově překřtil na snadno zapamatovatelné Peterloo.
Postnapoleonský otřes
Sociální napětí, politické nepokoje a ekonomické obtíže v období 1815–1820 byly ve Velké Británii, a nejen v ní, v první řadě důsledkem vyčerpávajících revolučních a napoleonských válek (1792–1802, respektive 1803–1815). Albion se v nich sice rozpínavému Korsičanovi ubránil, ale za cenu výrazných ekonomických ztrát, které se naplno projevily až poté, co země začala postupně přecházet z válečné na mírovou ekonomiku. Vzájemné blokády narušily volný obchod, odřízly Londýn od evropských trhů – a výsledkem byly tisíce nezaměstnaných: podle historika R. J. Evanse například jen v Londýně ke konci roku 1816 živořilo 30 000 nezaměstnaných tkalců. Stejně tak téměř tři sta tisíc demobilizovaných vojáků hledalo doma práci jen těžko. Británie, absorbující důsledky války a otřásající se pod negativními externalitami průmyslové revoluce, tak měla podle Batese daleko do bukolické idyly novel Jane Austenové.
Textilácký Manchester byl v tomto smyslu ukázkovým příkladem tavicího kotle raného kapitalismu. Většinu demonstrantů na svatopetrském poli totiž tvořili domácí tkalci, které strojová výroba vytlačovala z trhu, ekonomická deprese jim snižovala mzdy, a k tomu jim ještě špatné úrody zvyšovaly cenu jídla. Frustrace a nespokojenost se podle Batese přetavovaly do požadavků na radikální politickou reformu, širší volební právo a spravedlivější zastoupení v parlamentu. Nová, hustě obydlená průmyslová centra jako Manchester například neměla v parlamentu žádného poslance, zatímco tzv. „rotten boroughs“, doslova shnilé okrsky, jich měly z historických důvodů hned několik, ač v nich žilo stále méně obyvatel. Mnoho svatopetrských demonstrantů neslo transparent „Zdanění bez reprezentace je nespravedlivé a je znakem tyranie“, čímž dávali najevo, že jejich Manchester je na tom podobně jako kdysi bývalé britské kolonie na východním pobřeží USA. V tehdejší Británii navíc mohla volit jen asi tři procenta dospělé populace, a tak dalším požadavkem bylo logicky rozšíření volebního práva bez ohledu na majetek. Terčem politické agitace se podle historičky Annette Richardsonové staly také zákony šité na míru především velkostatkářům a podnikatelům v zemědělství, jako byly tzv. Enclosure Act (1801), kvůli nimž ztráceli práci zemědělští dělníci, a následně utíkali do měst, nebo tzv. Corn Law (1815) omezující dovoz laciného obilí, a v důsledku toho zvyšující cenu chleba na domácím trhu.
Podle historičky Pamely M. Pilbeamové protestující netoužili po revoluci, ale žádali po vládě, aby je ochránila před pro ně ničivými důsledky změn a technologické revoluce. Proto také ani tak neprotestovali tovární dělníci, ale ti, jimž stroje naopak práci braly – a kteří se obávali, že nové postupy znehodnotí jejich lety nabyté znalosti a zkušenosti. Takzvaní luddité proto v obavě o svou práci ničili nové stroje; tzv. blanketeers se zase neúspěšně pokusili pochodovat na Londýn a předložit králi petici o svém zoufalém stavu. Někdy ovšem protesty přerostly v násilí, například proti dělníkům-cizincům či proti ženám, jejichž levná práce tlačila mzdy na trhu dolů, případně proti symbolům moci. V prosinci 1816 se například jeden politický mítink nedaleko Westminsteru proměnil v pokus o útok na budovu Bank of England.
Postnapoleonská krize měla i svůj environmentální, pro současné debaty o změně klimatu a jejích dopadech velmi poučný rozměr. V dubnu 1815 došlo k erupci vulkánu Tambora na ostrově Sumbawa v dnešní Indonésii. Z kráteru bylo vyvrženo 150 km3 magmatické horniny a do ovzduší se uvolnilo okolo 180 megatun aerosolu kyseliny sírové, což způsobilo krátkodobou, ale intenzivní globální změnu klimatu. Jak podotýká Evans, do Evropy dorazilo toto „mávnutí indonéských motýlích křídel“v podobě jedněch z nejhorších úrod za poslední sto let. Ke konci roku 1816 zemědělské výnosy klesly o víc než čtvrtinu a evropští kronikáři na různých místech zaznamenávali extrémní klimatické jevy – od intenzivních bouřek, dlouhotrvajících dešťů či nevídaných záplav na Dunaji až po extrémně chladná léta i zimy, které například ve Vojvodině zdecimovaly desítky tisíc ovcí. Mimořádně špatná úroda zvýšila cenu chleba, v Paříži například místy i o sto procent. Evropou se přehnala vlna hladových bouří. Ve východní Anglii lidé pod hesly „Chleba, nebo krev“útočili na sýpky a domy údajných spekulantů. Těm nejchudším nezbylo než žebrat, krást nebo se probít do velkých měst. Řím i Vídeň byly podle pamětníků doslova zaplaveny žebráky, které se policie snažila násilím expedovat na obecně prospěšné práce. Desítky tisíc lidí zamířily do emigrace do Jižní Ameriky, USA či Ruska. V nehygienických podmínkách se šířily nemoci a jižní Evropa zažila jednu z posledních, zato masivních morových ran. Na Britských ostrovech zase řádil tyfus, který si jen v roce 1818 ve 130tisícovém Glasgow vyžádal 32 000 nemocných a 3500 mrtvých.
Ohníčky revoluce
Zprávy o manchesterském masakru se rozletěly po celé zemi a vyvolaly šok. Zodpovědní politici se později snažili své jednání ospravedlnit tím, že vinu za masakr svalovali na demonstranty – oni zaútočili první. Někteří ze zasahujících členů milic byli vyšetřováni, ale povětšinou osvobozeni. Trestu naopak neušel Hunt, jenž byl v roce 1820 odsouzen k dvouapůlletému vězení za podněcování nepokojů. Vládnoucí elity v této, jak poznamenal historik Eric Hobsbawm, „hysterické dekádě“příliš nerozlišovaly mezi reformátory a těmi, kdo je skutečně chtěli svrhnout, a měly tendenci reagovat na každou vážnější demonstraci silou. Jenže k dispozici měly buď jen místní nezkušené milice, anebo plně ozbrojené vojsko, což v obou případech nezřídka znamenalo krveprolití.
Zajímavým důsledkem masakru tak byla podle politologa Andrewa Heywooda profesionalizace bezpečnostního aparátu. V roce 1829 založil ministr vnitra Robert Peel placenou uniformovanou a vycvičenou policejní sílu se sídlem v londýnském Scotland Yardu. Masakr zasáhl ale i do dějin britské žurnalistiky – událostmi naštvaný místní obchodník John Edward Taylor založil v roce 1821 The Manchester Guardian, předchůdce dnešního Guardianu.
Jak dodává Evans, postnapoleonská krize sice donutila státy postupně snižovat sociální napětí a vytvářet sociální programy, v daných podmínkách to ovšem mělo jen omezený dopad. Nedělo se to ostatně z křesťanské lásky či vnitřního přesvědčení, ale ze strachu, aby nepokoje nepřerostly v plnokrevnou revoluci francouzského střihu a demonstrující od pokojných požadavků nepřešli k fyzickému teroru.
Limitovaná volební reforma tak byla schválena až v roce 1832 a třeba ženy si na volební právo musely počkat přesně sto let. Na druhou stranu, podle Pilbeamové nic neprobudilo společného ducha solidarity mezi neprivilegovanými třídami tak jako násilné reakce moci – a ta z Peterloo se dle historičky Hannah Barkerové stala symbolem boje obyčejných lidí za svá práva a svobody. Jak doplňuje Bates, pro britskou levici se Peterloo stalo důležitým symbolem, který si připomíná stejně jako masakr v Londonderry v Severním Irsku během tzv. krvavé neděle 30. ledna 1972 či „bitvu o Orgreave“během hornických stávek 1984. Režisér Mike Leigh natočil v roce 2018 stejnojmenný film a samo město připravuje na dvousté výročí řadu vzpomínkových akcí – včetně rekonstrukce události.
To by mohlo být inspirací i pro nás. Komunistický režim si v rámci ideologizace moderní historie selektivně vybíral jen ty události, které zapadaly do jeho narativu dějin. Pamětníci si jistě vzpomenou na školní historické atlasy, kde byla za pomocí nejrůznějších symbolických znaků, plamenů, palných zbraní či zaťatých pěstí označována revoluční „ohniska odporu“dělného lidu proti feudálnímu či buržoaznímu panství, například protesty tkalců na Tanvaldsku či demonstrace tiskařů v Praze v roce 1844.
Dnes se na naše dějiny díváme spíše očima vládců, intelektuálů, umělců či vědců. Bývalý režim v nás vyvinul k milníkům „třídního boje“spolehlivou alergickou reakci, byť spíše než o marxisticky uvědomělý boj za světlé zítřky šlo v těchto střetech o obyčejnou snahu řemeslníků, dělníků, tovaryšů a jejich rodin žít materiálně zabezpečený a důstojný život a cítit se jako rovnocenný člověk a občan. Často neprávem proto tyto konflikty pro svou komunistickou „kontaminaci“zůstávají zapomenuty. Možná by ale stálo za to si tyto kapitoly ze sociálních dějin připomenout, znovu je promyslet v duchu pro 21. století analogických výzev a věnovat jim vzpomínku – jak to letos 16. srpna udělají i hrdí obyvatelé Manchesteru.
Důsledkem masakru byla profesionalizace bezpečnostního aparátu. V roce 1829 byla založena placená policejní síla se sídlem v londýnském Scotland Yardu.