Nevstoupíš dvakrát do stejného bláta
Nebyl první, ale zapsal se do dějin. Rockové bahniště festivalu ve Woodstocku se přes všechnu snahu už nikdy zopakovat nepodařilo.
Protesty proti válce ve Vietnamu a povinným odvodům do armády. Hnutí hippies, které už začínalo překračovat svůj zenit. A především rocková hudba, v druhé polovině šedesátých let prožívající svůj největší rozmach. To byly hlavní ingredience nezapomenutelné události, jež vešla do historie pod jménem Woodstock. Z třídenního festivalu, probíhajícího mezi 16. a 18. srpnem 1969 na pozemcích mléčné farmy Maxe Yasgura v katastru města Bethel, se stal pojem a časem i symbol šedesátých let.
Zvukové a obrazové záznamy festivalu vyšly v mnoha verzích, filmový dokument získal Oscara a gramofonové trojalbum s „pouhým“šestiletým zpožděním vydal dokonce i československý národní podnik Supraphon. Nemá tedy smysl podrobně rekapitulovat program oněch tří dnů a postupně jmenovat všechny, kdo na woodstockém pódiu vystoupili. Festival totiž nebyl „jenom“přehlídkou největších tehdejších rockových superhvězd, ale také velkou a přelomovou událostí.
Statisíce špinavých hipíků
Původně byl zamýšlen jako ryze komerční akce předpokládající slušný zisk (v předprodeji natěšení diváci skoupili zhruba 180 000 lístků), postupně se však pořadatelům vymkl z rukou.
Ohlášená velká jména vyvolala touhu tisíců mladých dostat se na místo konání, a tak se nekonečný proud aut proměnil v gigantickou dopravní zácpu. Daleko větší počet hudbymilovných návštěvníků, než organizátoři očekávali – oficiální údaje uvádějí přibližně 400 000 účastníků, nejdivočejší odhady přesahují číslo 700 000, přesně se to nikomu spočítat nepodařilo –, způsobil problémy se zásobováním, toaletami a další nezbytnou logistikou. Vzhledem k ucpaným cestám museli být účinkující ubytovaní v okolí dopravováni ke scéně vrtulníkem. Organizátoři také museli čelit požadavkům některých manažerů na okamžité proplacení honorářů, naopak příchozí bez vstupenek strhli plot, až pořadatelé festival museli nuceně vyhlásit jako „volný“.
Ke vší smůle areál dvakrát zalil prudký déšť a proměnil jej v mohutné bahniště. I tak si ale statisíce návštěvníků dokázaly užít chvíle idylické pohody. Závody v klouzání v bahně a koupající se naháči v jezírku – i to neodmyslitelně patří k legendě jménem Woodstock.
Byly to vlastně tři dny života velkého města, kde sice nic pořádně nefungovalo a velká část obyvatel byla neustále pod vlivem drog, přesto došlo jen ke dvěma naprosto náhodným úmrtím. Celá ta ohromná komunita fungovala jako ukázka pokojné koexistence a solidarity tváří v tvář nepohodě. Festival také vyslal silné protiválečné poselství všeobjímající lásky a porozumění, tedy hlavních ideálů hippies.
Marné volání
Není divu, že se různí nadšenci při příležitostech výročích festivalu opakovaně pokoušeli „ducha Woodstocku“oživit. V roce 1979 se konaly dvě menší akce za účasti některých původních účinkujících, o deset let později proběhl festival ve stejném termínu a na stejném místě. Před téměř dvěma sty tisíci návštěvníky však vystupovaly pouze lokální kapely.
Pětadvacáté výročí měla v srpnu 1994 připomenout akce, do které byli zapojeni i organizátoři původního festivalu. Konala se blízko původního místa a vedle množství stále aktivních woodstockých veteránů se jí účastnily i hvězdy 80. a 90. let jako Metallica, Red Hot Chili Peppers, Green Day, Aerosmith, Nine Inch Nails a další.
Jenže se ukázalo, že dvakrát vstoupit do stejné řeky prostě nejde. Sice tak jako před čtvrtstoletím festivalový areál rozbahnila průtrž mračen, především ale akci poznamenaly výtržnosti a vandalismus některých skupin diváků, a dokonce i hudebníků.
Stejně neslavně, tedy hromadnými výtržnostmi, které musely krotit až pořádkové síly, skončila i připomínka třicátého výročí. Čtyřicetileté jubileum plánoval velkolepě oslavit autor původní myšlenky a hlavní organizátor Michael Lang, jenže ztroskotal na nedostatku financí. A ze stejného důvodu fiaskem skončil i původně velkolepě ohlašovaný letošní Woodstock 50.
Je to vlastně paradox, protože tradičních rockových festivalů, včetně těch největších, v Americe i v Evropě funguje celá řada. Jsou to organizačně a logisticky dobře zajištěné podniky, s areály obehnanými pevným plotem a bdělou bezpečnostní službou. Cílem je totiž převážně profit pořadatelů, zdaleka už nejde o nějaké „poselství“, o kterém se v případě původního Woodstocku ještě dalo mluvit. Samozřejmě existují výjimky a konají se i festivaly, jež si ve snaze přiblížit se atmosféře a ideálům onoho shromáždění před půlstoletím dokonce vetkly Woodstock do svého názvu, nejde ale o nic víc než nápodobu.
V této souvislosti je třeba připomenout dva „Koncerty mladosti“z let 1976 a 1977 ze slovenského Pezinku a předrevoluční začátky trutnovského festivalu. V obou případech byla inspirace Woodstockem zásadní.
V proměnách času
V rockové historii je woodstocká kapitola jednou z těch nejdůležitějších. Řada velkých jmen potvrdila svou pověst (i když mnozí „posíleni“různými více či méně návykovými látkami), našli se však i tací, kdo účast předem odmítli, případně se vzhledem k organizačním zmatkům na pódium vůbec nedostali.
A pro kariéry některých mladých interpretů byla účast naprosto zásadní – třeba Carlose Santanu či Joea Cockera katapultovala ke hvězdám. Santanova skupina novátorsky spojovala rock s latinskoamerickými rytmy, Cocker zase zaujal především zásluhou neuvěřitelné předělávky beatlesácké písně With a Little Help from My Friends. Oba čekala dlouhá kariéra rozpínající se od rockové divočiny až k poněkud usedlým nahrávkám hovícím komerčnímu vkusu.
Festivalové vystoupení bylo klíčové i pro následnou kariéru „superskupiny“Crosby, Stills, Nash and Young. Muzikanti, kteří hudebně vyrostli ve skupinách The Byrds, Buffalo Springfield či Hollies, se rozhodli dělat hudbu po svém a pokud možno bez tlaků, jimž byli vystaveni ve svých původních formacích.
Jak je zachyceno na živém trojalbu, před vystoupením byli dost nervózní. Publiku dokonce ohlásili, že veřejně v této sestavě vystupují vlastně teprve podruhé, a se smíchem dodali: „... a máme pěkně nahnáno, člověče!“
Po padesáti letech od legendární události samozřejmě řady účastníků festivalu notně prořídly. Největší hvězdy Janis Joplinová či Jimi Hendrix v srpnu 1969 nemohli tušit, že mezi živými nebudou již zhruba za rok, přibližně ve stejné době jako oni zemřel na předávkování také Alan Wilson ze skupiny Canned Heat. Nicméně stále aktivních woodstockých veteránů najdeme na hudebním poli ještě dost, např. zmíněného Carlose Santanu, Davida Crosbyho a Neila Younga z kvarteta CSN&Y či polovinu z originálních sestav The Who a Ten Years After.
U nás se ve dnech konání původního Woodstocku schylovalo ke krvavým protestům na výročí ruské invaze, reformní snahy z roku 1968 brzy zcela zmizely a rocková hudba se stala jedním ze symbolů revolty proti bolševickému režimu. Různá omezení a represe muzikantů i jejich příznivců patřily ke koloritu následujících dvaceti let. Tomu odpovídala i nemožnost na vlastní oči vidět většinu z angloamerických rockových hvězd.
Až teprve krátce před revolucí, v letech 1988–1989, se podařilo uskutečnit několik dříve nemyslitelných koncertů, pomyslná závora se ale definitivně zvedla teprve po listopadu ’89. Z účastníků Woodstocku Česko postupně uvítalo Joan Baezovou, Ten Years After, Carlose Santanu, Joea Cockera, Neila Younga, Johnnyho Wintera a pozdější inkarnace skupin Canned Heat a Blood, Sweat & Tears.
Soumrak myšlenky
Obraz pokojného statisícového shromáždění mladých oblíbených kapel spojených touhou po míru, svobodě a hudbě, jak ho namaloval Woodstock, brzy dostal těžkou ránu. Už 6. prosince 1969 uspořádali Rolling Stones za podpory několika dalších kapel volně přístupný koncert v Altamontu nedaleko San Franciska. Ohromný, z velké části zdrogovaný a opilý dav měli udržovat v klidu členové motorkářského gangu Hell’s Angels, najatí jen za pivo. Jenže množství násilných excesů vyvrcholilo surovou vraždou mladého černocha Mereditha Huntera a Altamont se v jistém smyslu považuje za soumrak éry hippies.
Mnohonásobně větší počet návštěvníků, než organizátoři očekávali, způsobil nekonečné problémy se zásobováním, toaletami a další nezbytnou logistikou. Po padesáti letech od legendární události řady účastníků festivalu notně prořídly. Největší hvězdy Janis Joplinová či Jimi Hendrix nemohli tušit, že již za rok nebudou mezi živými.
Majitel pozemku, kde se Woodstock konal, farmář May Yasgur zemřel za necelé čtyři roky na srdeční selhání ve věku pouhých třiapadesáti let. Projevil nebývalou vstřícnost a pochopení pro návštěvníky akce, za což si vysloužil nenávist, a dokonce soudní žaloby svých sousedů...
Během půlstoletí se řada věcí pronikavě změnila. Rockové festivaly se z valné většiny vyznačují profesionální organizací a snahou o co nejlepší finanční bilanci, publikum přichází jednoznačně s cílem pobavit se a užít si jeden či více dnů muziky. Samotný rock již zdaleka nenese tak silný náboj mezigenerační vzpoury a společenského protestu, stal se jednou z nepřeberného množství zábavních aktivit. Druhá polovina šedesátých let byla jakýmsi momentem „velkého třesku“, kdy vykrystalizovaly jednotlivé rockové styly: melodičtější, ovlivněné folkem a country, proti tomu tvrdší hardrock, směřující k metalu. Objevily se fúze s jazzem i klasikou nebo etnické inspirace. Všechno to bylo nové, zajímavé a vzrušující. Navíc rock byl i znamením generační odlišnosti a texty často obsahovaly silné poselství.
Prudkým vývojem prošla také média záznamu a šíření hudby. Bezplatnému stahování ustoupila její „hmotná podoba“, tedy vinylová deska či cédéčko řádně zakoupené a labužnicky hrané přes domácí stereo. Proměnila se koneckonců i-společenská hnutí: ta původně pokroková, jež usilovala o rasovou či etnickou emancipaci, po padesáti letech hypertrofovala do kampaní typu Me Too a politické či genderové korektnosti.
Ale to jsme se dostali již opravdu daleko od půlstoletého jubilea jednoho nezapomenutelného a v podobném duchu zřejmě již neopakovatelného festivalu...