Surrealismus barcelonského Petřína
Vlétě jsme dvakrát navštívili katalánskou metropoli Barcelonu, abychom se seznámili s významnými památkami moderní architektury. Tou první byla budova Casa Mila` secesního mága Antoniho Gaudího, druhou o dvě dekády mladší německý pavilon ze Světové výstavy 1929, respektive jeho přesná kopie z osmdesátých let, což je klíčová stavba jednoho z velikánů moderní světové architektury – Ludwiga Mieseho van der Rohe.
Dnes se do Barcelony vrátíme znovu, abychom si prohlédli další významnou
stavbu – muzeum výtvarníka Joana Miróa.
Malíř snění
Jeden z nejvýznamnějších katalánských umělců Joan Miró i Ferra (1893–1983) žil střídavě ve Španělsku a ve Francii. Po těžkých začátcích v Barceloně a Paříži se ve dvacátých letech nakonec umělecky prosadil a stal se členem surrealistické skupiny vedené Andrém Bretonem, Paulem Éluardem a Louisem Aragonem.
Brzy si vytvořil osobitý umělecký styl a při své práci nahradil obvyklou popisnost symboly, které se snažil maximálně zjednodušit. Rovněž jeho barevná paleta se skládala pouze ze základních tónů s dominantní černou.
Po letech odmítání Miróova působivá abstrakce nakonec slavila úspěch a Katalánec se vedle Pabla Picassa stal jedním z nejvýznamnějších a nejznámějších španělských výtvarníků. Mimořádný talent projevoval nejen v malířství, byl také skvělým sochařem a grafikem. Nicméně v éře fašistického diktátora Franka ve své vlasti žádné velké úspěchy nesklízel, mnohem více ho oceňovala západní Evropa nebo USA.
Miró v roce 1968 založil vlastní nadaci Fundació Joan Miró, věnovanou modernímu umění. Společně s donátorem Joanem Pratsem oslovili architekta Josepa Lluíse Serta, dalšího Katalánce a mimo jiné žáka proslulého Le Corbusiera, aby vypracoval návrh stavby pro stálou expozici Miróových děl s výstavními sály, knihovnou a dokumentačním centrem.
Pro stavbu ve spolupráci se Sertem vybrali skvěle situovaný pozemek na vrcholu kopce Montjuic, jakési barcelonské obdoby Petřína, s krásnou vyhlídkou na město. Budova se nachází uprostřed zeleně na dohled od olympijského stadionu. Nahoru na kopec se lze dostat nejen po silnici, ale také dvěma lanovkami – visutou s malými kabinami, případně klasickou kolejovou zubačkou.
Světlo na vrcholu hory
Sertova stavba je mimořádnou ukázkou moderní architektury sedmdesátých let, na kterou silně zapůsobil brutalismus. Na pozorovatele ale nepůsobí nijak agresivně, skládá se z citlivé kompozice objemů s atrii a nádvoří s restaurací, střešními terasami pro expozici plastik a důmyslně uspořádanými výstavními sály, kde každý obraz má své přesné místo. Sály přisvětlují čtvrtválcové světlíky, jež se staly charakteristickým znakem budovy. Nezdobí ji pouze Miróova díla, v jednom z malých atrií se skrývá také mobilní plastika umělcova přítele, amerického sochaře Alexandra Caldera.
Sertova stavba se považuje za jedno z provozně nejlépe vyřešených světových muzeí.
Vedle Miróovy tvorby hostí Fundació Joan Miró také další zajímavé výstavy. Letos v létě tam je prezentován filmový projekt inspirovaný známou skladbou Different Trains amerického minimalisty Stevea Reicha, postavenou na kontrastu autorových pohodových cest vlakem po Americe za prarodiči, které absolvoval jako kluk v době druhé světové války, a transportů Židů do Osvětimi, ve stejné době probíhajících v Evropě.
Světoznámá skladba zaznívá v podání Kronos Quartetu a doprovází ji dynamická montáž archivních záběrů, sugestivně sestříhaných španělskou filmařkou Beatriz Caravaggiovou. Prezentace končí v říjnu.
Ateliéry a ambasády
Vraťme se však k architektovi, který budovu Fundació Joan Miró navrhl. Josep Lluís Sert i López (1902–1983) se narodil a vystudoval v Barceloně. V roce 1929 odešel do Paříže, aby tam pracoval ve studiu švýcarského novátora Le Corbusiera, a po návratu do Katalánska se začal podílet na územním plánu Barcelony a navrhovat domy ve funkcionalistickém stylu. V roce 1937 projektoval španělský pavilon na světové výstavě v Paříži, v němž vystavovali jeho přátelé Joan Miró či Alexander Calder. A také Pablo Picasso, který tam představil slavnou Guerniku.
V roce 1939 Sert odešel do USA, kde působil nejprve na Yaleově univerzitě, poté byl dlouholetým děkanem Graduate School of Design Harvardovy univerzity. Ani v akademickém prostředí ale nepřestal se svou prací: pro kampus školy na Harvardu navrhl řadu budov.
Postavil také knihovnu pro Bostonskou univerzitu, budovu Fondation Maeght ve Francii, americkou ambasádu v Bagdádu a mnoho dalších. Pracoval i pro své přátele výtvarníky: Chagallovi, Braqueovi nebo Calderovi navrhoval ateliéry i domy. Dostalo se také na Miróa – uprostřed města Palma na Mallorce.
Sert byl rovněž dlouholetým prezidentem mezinárodní architektonické unie, jež se zaměřuje na propagaci funkcionalistické architektury, CIAM (Congres International d’Architecture Moderne). Na sklonku života v roce 1981 ještě získal prestižní Zlatou medaili Amerického architektonického institutu (AIA) coby vyznamenání za celoživotní dílo.
Snové obrazy, nevšední akty a rozbíjení tradičních struktur – tím vším se do dějin výtvarného umění zapsal Joan Miró. A stejně neuchopitelná je i budova, která od poloviny 70. let ukrývá jeho umělecká díla.