Přímý přenos válečného striptýzu
Spisy Ladislava Grosmana jsou snahou o kompletní představení osobnosti slovenského literáta židovského původu, který psal česky. Čerstvý svazek Dopisy Mileně ukazuje, kolik jazyků musel v rozpětí pouhých šedesáti let vystřídat a v kolika rozličných prostředích musel žít.
Čtvrtý svazek spisů Ladislava Grosmana je pozoruhodným připomenutím autora slavného Obchodu na korze, jehož filmová verze od Jána Kadára a Elmara Klose získala Oscara. Dopisy Mileně jsou zajímavým dobovým dokumentem, především o jomkipurské válce na Blízkém východě, přináší ale taky dvě základní otázky: Nejdou příběhy týkající se samotných literátů někdy proti jejich dílům? A k čemu je vlastně vydávání sebraných spisů?
Jak mohou příběhy o spisovatelích stát proti jejich literatuře, je možné ukázat na malém příkladu. Nakladatelství Prostor nyní připravilo nové vydání rozsáhlého románu W. Somerseta Maughama O údělu člověka. V předmluvě britský prozaik mimo jiné píše: „Autor je asi ze všech lidí nejméně způsobilý psát o svém díle. V této souvislosti zde připomenu poučnou anekdotu, kterou vynikající spisovatel Roger Martin du Gard vypráví o Marcelu Proustovi. Proust si přál, aby ve významném francouzském literárním časopise vyšel článek o jeho velkém románu, ale domníval se, že by jej nikdo nedovedl napsat lépe než on, proto si jej napsal sám. Pak požádal mladého literáta, svého přítele, aby článek podepsal a odevzdal redakci. Ten mladý muž to udělal, ale za několik dní si ho pozval šéfredaktor a řekl mu: ,Váš článek musím odmítnout. Marcel Proust by mi nikdy neodpustil, kdybych uveřejnil tak povrchní a nevlídnou kritiku jeho románu.‘“
Taková anekdota – ať už je pravdivá, či nikoliv – může zaujmout i toho, kdo vůbec neví, kdo je Marcel Proust. A může ji vyprávět dál, a tím vytvářet dojem, že přece samozřejmě ví, kdo Marcel Proust je. Tímto vtipem je tedy možné zaujmout daleko snáz než prohlášením, že Hledání ztraceného času je zásadní literární dílo a každý by si ho měl přečíst.
Stojí to černé na bílém
Dopisy Mileně jsou svazkem číslo 4 plánovaných pětisvazkových spisů Ladislava Grosmana. Po úvodním svazku číslo 2, jenž přinesl Povídky, je tento spíš dokumentární a osobní. Obsahuje příběhy, skrývající se za samotným dílem, jež někteří čtenáři vyhledávají raději než literární texty, protože se v nich dozvědí spoustu informací – co si kdo o kom myslí, co kdo komu řekl, co kdo komu odepřel…
A je tu ještě jedna věc. Při čtení Dopisů Mileně si totiž mimo jiné uvědomujeme, že se jedná nejen o minulost – to je pochopitelné –, nýbrž i o svět, který již skončil. Protože po žádném současném spisovateli už asi nezůstanou dopisy psané na papír. Co zbude po současných autorech? Co bude třeba Památník národního písemnictví vlastně shromažďovat a jak? Anebo to naopak bude jednodušší, neboť v době elektronické tato biografická stopa zůstane automaticky?
Vydávání nejrůznějších sebraných spisů byla 90. léta plná. V této praxi se pokračovalo ještě v následujícím desetiletí, ale tehdy už jen ze setrvačnosti posametového nadšení, kdy panoval všeobecný souhlas, aby všechny mezery v české literatuře byly po čtyřiceti letech komunismu zaceleny – všechno ze samizdatu, všechno z exilu a též všechno, co u nás bylo před oficiálním vydáním cenzurováno, muselo vyjít v kompletním, úplném znění.
Otázky, kdo to zaplatí a kdo to bude kupovat, nikdo moc neřešil. Jenže byly klíčové, protože sponzoři odpadali s tím, jak se měnila společenská atmosféra – od kultury milovné k pragmatické –, a též s tím, jak donátoři krachovali, měnili majitele či aspoň ředitele. Opadalo i nadšení lidí – pozdější svazky si většinou koupilo daleko méně čtenářů než ty úvodní.
V prvním svazku takových spisů obvykle vycházejí větší prózy: u Grosmana půjde o Obchod na korze, titulní novelu z knihy Nevěsta a též román Z pekla štěstí, vydaný až v roce 1994. Do druhého svazku byly sebrány všechny publikované i nepublikované povídky včetně těch z knihy Nevěsta a exilového souboru Hlavou proti zdi. Připravovaný třetí svazek přinese románové torzo Adam apo Dopisech Mileně přijde ještě závěrečný pátý se scénáři, články a rozhovory.
Brečel jsem v rohu
Spisy Ladislava Grosmana do značné míry nabídnou autorovo dosud neznámé dílo. Mohou být pozoruhodné jak pro pamětníky, tak pro ty, kteří se s ním setkají poprvé. I když zase si nedělejme příliš velké naděje… A taky je otázka, za jak velkého spisovatele dnes Ladislava Grosmana považovat – o jeho pozici leccos říká, že přišel na řadu až nyní.
Všechno stojí na slávě získané za Obchod na korze, který autor vydal až ve čtyřiačtyřiceti letech. Nejde ale jenom o slavnou novelu – i ze svazku povídek je patrné, že silněji se autor cítí v textech, které jsou situovány do druhé světové války.
Včetně povídky Šestý pracovní tábor, jež rekapituluje, za jak rozličných situací se vypravěč dostal do Sabinova – naposledy jako autor scénáře Obchodu na korze, jenž se tam natáčel: „V koutě provizorní garderóby se stovkami šatů, přivezených sem až z daleké Prahy na nákladních autech, seděl jsem schován v rohu a brečel jsem. Nikdo mne neviděl. Modlil jsem se a nikdo mne neslyšel. Venku na náměstí byli shromažďováni Židé, mladí a staří, ženy a děti. Nebyli to opravdoví Židé. Sabinovští Židé a také všichni Židé ze všech měst a vesnic Slovenska byli už přece dávno mrtvi, vyvražděni, spáleni v plynových komorách a spalovnách. Tito Židé tady na náměstí v Sabinově, kteří tu seděli se svými kufry a ranci, byli statisté, ano, filmoví statisté…“
Přišel další konflikt
Ladislav Grosman (1921–1981) válku přežil – nejprve v pracovním táboře, po pokusu o útěk v táboře nucených prací, posléze v ilegalitě. V roce 1944 při bombardování Ružomberku přišel o rodiče a tři sourozence. Po válce vystudoval pražskou Vysokou školu politickou a sociální, pracoval jako časopisecký redaktor, později dramaturg a scenárista na Barrandově. Koncem 60. let s manželkou a synem odešel do izraelského exilu, kde působil na univerzitě. V exilu publikoval už pouze knihu Hlavou proti zdi.
Je nutné si uvědomit, že čeština, kterou Ladislav Grosman přijal jako literární jazyk, nebyla jeho jazykem mateřským. Proto mohou jeho texty vedle příbuzných próz Ladislava Fukse či Arnošta Lustiga působit méně vzletně. Autorova originalita v rámci české literatury spočívá především právě v tematizaci doby Slovenského státu…
V Dopisech Mileně však jde o korespondenci s rodinnou přítelkyní, jež na konci šedesátých let zamířila s rodinou rovněž do exilu, ovšem do Švýcarska. Hlavním tématem je jomkipurská válka v roce 1973, kdy byl Izrael na Den smíření přepaden egyptskými a syrskými vojsky. Izrael, Ladislav Grosman stát, který vznikal proto, aby Židé konečně měli svou zemi a nikdy se už necítili ohroženi, je opakovaně ohrožován a nucen bránit se, neboť je na Blízkém východě vnímán jako něco nepřirozeného.
V jednom z dopisů si Ladislav Grosman všímá medializace konfliktu: „Hlavní ,star‘ je tady válka… V podstatě je to striptýz války, válka je tady zcela svlečena a představuje se současně na obrazovkách milionů a milionů lidí na značné části naší zubožené zeměkoule. A lidi ve světě čumějí do obrazovek, popíjejí přitom kafe, chroustají keksy a vyměňují si nepohodlné papuče.“
S chutí, paní profesorko
Dopisy Mileně jsou vedle psaní o tehdejší současnosti rovněž plné snahy udržet to, co bylo – tedy kontakt s přáteli rozesetými různě po světě. Je to činnost namáhavá a jaksi marná, neboť tato přátelství jsou opravdu na hodně dlouhou ruku a lidé si v oceánu cizích zemí a jazyků nemohou příliš pomoci – nanejvýš se podpořit vlídným slovem v dopisech.
Nejčastěji je řeč o Arnoštu Lustigovi. Výmluvná je třeba zmínka, že se mu asi nedaří příliš dobře, neboť poslední dopis byl prost jakýchkoliv, pro něj tak typických šťavnatých výrazů. Vzpomenuta je i pražská Lublaňská ulice, kde byl domov pro osiřelou židovskou mládež. Ostatně na této adrese pobývala i nešťastná hrdinka jeho novely Dita Saxová.
V Dopisech Mileně najdeme i konvolut povídek s vazbou na tuto korespondenci. Mezi nimi Mítink u starosty, jenž je přesným portrétem Lustiga, jak ho poznal leckdo v pražském literárním světě: „Arnoštovi byla i akademická půda příležitostí projevit se ve svém pravém já. Nemyslím, že o svých slovech či činech uvažoval dopředu více, než když vešel třeba do cukrárny koupit dětem, které neznal, bonbony. Na zkoušce ze společenského chování ho profesorka vyloučila nejen pro jeho nedbalý vnějšek. Na otázku uhlazené zkoušející, jak by na diplomatickém banketu jedl třeba ústřice, odpověděl bez váhání: ,S chutí, paní profesorko.‘“
Abychom se vrátili na začátek článku – je jedno, zda je tato historka pravdivá, či vymyšlená ex post, je zábavná a člověk si ji zapamatuje. Stejně tak z Dopisů Mileně zůstane dojem, že Ladislav Grosman byl i v soukromé korespondenci velmi empatický, decentní a korektní. Kardinální otázkou ale zůstává, je-li vůbec slušné číst privátní dopisy někoho, kdo televizní záběry vojáků hodnotil jako striptýz války?
Nechť každý uváží, zda se jedná o literární historii, či neslušné nahlížení do soukromí a zda by nebylo lepší si znovu přečíst samotné Grosmanovy texty. Bylo by efektní se na závěr jasně vyjádřit třeba v tom smyslu, že spisy Ladislava Grosmana jsou „obchodem na korze“, který vyprodává autorovo soukromí, nebo říct, že předložené dopisy jsou tím vůbec nejdůležitějším, co tento umělec napsal. Ale je snad až příliš evidentní, že takhle jednoznačně se vyslovit nelze. Dnešek si sice žádá důrazných výroků, nicméně tohle by bylo pouze hloupé.
Ladislav Grosman i v soukromé korespondenci zůstal empatický a decentní. Je ale slušné číst privátní dopisy někoho, kdo televizní záběry vojáků hodnotil jako striptýz války?