Výtvarníkům, kteří se vymkli
Každá průřezová expozice musí mít společný jmenovatel. Výstava Nezlomní v pražském Obecním domě ukazuje české výtvarníky 20. století, jejichž díla mohla být společně vystavena až po roce 1989.
České výtvarné umění 20. století zahrnuje řadu osobností. Je zastoupeno v řadě galerií. Byla o něm napsána řada knih a také bylo hojně vystavováno. Takže chce-li někdo ta díla vystavit průřezově, měl by si stanovit jednotící myšlenku, definici či pravidla výběru. Jaká pravidla si stanovila výstava Nezlomní, respektive její autorka Zuzana Brikciusová?
Procházíte-li expozicí, zjistíte, že prioritou je tvorba. Jde o ukázky kvalitního umění – obrazy, grafiky či plastiky, jejichž reprodukce najdete v kunsthistorických knihách.
výstav. V tomto smyslu míří expozice Nezlomní ke 30. výročí sametové revoluce, která společnost těchto tlaků zbavila.
Procházíte-li oběma sály expozice, zjistíte, že prioritou je tvorba. Jsou to ukázky kvalitního umění – obrazy, grafiky či plastiky, jejichž reprodukce najdete v kunsthistorických knihách. Je to plejáda autorů, které zná z větší části každý, kdo se zajímá o kulturu – chronologicky od Emila Filly (1882–1953) přes Josefa Čapka, Toyen, Mikuláše Medka, Jiřího Koláře, Rudolfa Němce, Karla Nepraše či Otakara Slavíka až po ještě žijící Stanislava Kolíbala, Věru Novákovou, Zbyška Siona, Jiřího Sozanského, Ondřeje Kohouta či Viktora Karlíka (* 1962). Ale jako každý výběr i tento bude vyvolávat otázky: Proč ten či ta tam je? Proč ten či ta tam naopak není?
Možná je název Nezlomní až příliš příkrý. Vysvětluje sice, proč není zastoupen třeba Zrzavý (neprokázal svou charakterovou nezlomnost), ale nevysvětlí dostatečně, proč je zastoupen třeba Jindřich Štyrský (zahynul sice za války, ale v opilosti, ne v koncentráku jako Josef Čapek, Franz Peter Kien či Vojtěch Preissig). A proč tam není Adriena Šimotová, které to normalizátoři dávali docela „sežrat“?
Ale raději brzděme koně. Nemá smysl kádrovat vybrané lidi jméno po jménu. Tlaky, kterým čelili, se měnily. Štyrský a Toyen se mohli cítit vytěsněni tlakem společnosti, jiným hrozil koncentrák, dalším pak už „jen“vězení či vykázání z veřejného života. Hledáte-li společný jmenovatel výstavy, najdete ho spíše v textových medailoncích. Jejich závěrečné pasáže často obsahují formulaci typu: „Až po roce 1989 se jeho/její dílo začalo opět vystavovat.“
Mnozí autoři, kteří tlakům čelili dříve, byli za Husáka normálně vystavováni (Josef Čapek). Ale tehdy měli zase problém jiní, kteří byli v exilu, v disentu či partě kolem něj (Jiří Kolář). Proto lze společný jmenovatel vyjádřit i takhle: Jsou tu společně vystaveni autoři, kteří se až do roku 1989 na společné výstavě setkat nemohli.
Nezlomní. Od Franze Kafky po sametovou revoluci, Obecní dům, Praha, do 6. 10.