Nepřítele (zatím) mají
„Tradiční strany“si musí přiznat, že není možné vstoupit dvakrát do stejné Čtyřkoalice
Jedním z témat letošního léta se stal potenciální vznik volební koalice čtyř opozičních stran, konkrétně ODS, lidovců, TOP 09 a STAN, která by měla mít šanci zvítězit v příštích volbách, a získat tak nepsaný nárok na post premiéra. Tím by se měl podle všeho stát předseda ODS Petr Fiala. Ostatně – jeho strana je z uvedené čtveřice největší a s iniciativou přišla. TOP 09 i STAN se k projektu staví příznivě, lidovci váhají, Piráti coby hypotetický pátý člen rovnou odmítli.
Nebyla by to ale první čtyřkoalice v našich nejnovějších politických dějinách. Uskupení přímo s tímto názvem, tedy Čtyřkoalice s velkým Č, vznikla roku 1998 v éře opoziční smlouvy. Vzbudila velké naděje a dosáhla významných úspěchů v krajských a senátních volbách, leč posléze skončila, redukována na dvojčlennou Koalici, s velkými rozpaky. Nelze-li vstoupit dvakrát do stejné řeky, tím spíš není možné vstoupit dvakrát do stejné Čtyřkoalice. Její rozporuplný příběh je však nyní opět pozoruhodně aktuální.
Malým brát a velkým dávat
Spojení určitých opozičních stran do jednoho bloku má svou logiku, již vzhledem k povaze volebního systému. Do Poslanecké sněmovny by se snáze dostaly strany, které se potácejí na hraně životně důležité pětiprocentní laťky a jež, pokud ji samostatně překonají, může srazit přepočet hlasů na mandáty v menších volebních obvodech, kde k zisku poslaneckého křesla nemusí stačit ani výsledek pár procentních bodů nad celostátní klauzulí. Problém pěkně ilustrují TOP 09 a STAN, které v roce 2013 kandidovaly společně a za bezmála 12 procent hlasů získaly 26 mandátů. O čtyři roky později se sice obě samostatně těsně přehouply přes pětiprocentní laťku, ale i když je v součtu podpořilo 10,5 procenta hlasujících, stačilo to jen na 13 křesel. I kvůli tomu ANO na podzim 2017 obdrželo za skoro 30 procent hlasů 78 mandátů, kdežto strany plánované nové čtyřkoalice za – v součtu – téměř 28 procent hlasů pouze 48 křesel.
Nicméně, aby vůbec k přerozdělování hlasů na mandáty došlo, musí koalice stran překonat nikoliv pětiprocentní, ale vyšší, tzv. aditivní neboli sčítací klauzuli, konkrétně čtyř a vícečlenná koalice musí přeskočit rovnou dvacetiprocentní laťku.
Čtyřkoalice, sdružující Unii svobody (US), KDU-ČSL, Občanskou demokratickou alianci (ODA) a Demokratickou unii (DEU), vznikla v reakci na mocenský blok ČSSD a ODS, leč prakticky měla za cíl též předejít kusadlům plánovaného volebního inženýrství. Inovace volebního systému, spočívající v zavedení velkého počtu malých volebních obvodů, měla fungovat jako „Jánošík naruby“, tedy chudým brát a bohatým dávat. Pokud ale v zemi nepůsobí žádné „chudé“menší strany okolo pěti až deseti procent podpory, není kde brát, a celý záměr proto přichází vniveč. Koalici menších stran, přesahující zhruba 15 procent, pak takový volební systém „vnímá“jako jednu velkou stranu, a tudíž bylo nutné chuť k vytváření koalic co nejvíce oslabit. Proto se zrodila sčítací klauzule, kterou Ústavní soud, na rozdíl od jiných částí „opozičněsmluvního“volebního zákona prosazeného ČSSD a ODS, neshledal v rozporu s ústavou, a platí tedy dodnes. K jejímu zrušení by sice stačilo novelizovat volební zákon, avšak ona se vlastně hodí každé velké straně, a zůstane tak v platnosti asi ještě dlouho.
Bez silného lídra a přitažlivého programu koalice snadno pohoří, zvláště pokud by Andrej Babiš přestal fungovat jako bubák číslo jedna
Ani silný lídr by nemusel stačit Čtyřkoalice zažila vrchol v roce 2000 v krajských volbách (celkem téměř 23 procent), poté začala její podpora uvadat a klesat, a to pod kritických 20 procent. Reakcí bylo sloučení US a DEU a vypuzení ODA. Časté spory, včetně sporů o osobu lídra, Čtyřkoalici na popularitě rozhodně nepřidaly. Nakonec zůstala dvojkoalice US a KDU-ČSL, která ztrácela nepřítele, poněvadž opoziční smlouva stejně spěla ke konci. Silného lídra nabídnout nemohla, pouze duo Cyrila Svobody a Hany Marvanové. Konzervativní lidovci a liberální unionisté pak též obtížně hledali společný program, a tudíž jako jednu z hlavních devíz nabízeli zavedení přímé volby prezidenta. (ODS nyní navrhuje – pro voliče dost neatraktivní – návrat k nepřímé volbě.)
Voliči sice dvojkoalici nazvanou stručně Koalice vyslali do parlamentu se 14,2 procenta, ovšem vzhledem k plánům to bylo málo. A v dojednaném pořadí na kandidátních listinách udělali lidovečtí voliči dost vítr, když kroužkovali kandidáty vlastní strany. Lidovci pak dokonce museli US dlouhodobě zapůjčit Svatopluka Karáska, aby měli unionisté dostatek lidí na desetičlenný poslanecký klub. KDU-ČSL tak sice vydělala, oproti roku 1998 ale obě strany v součtu přišly o osm míst.
Možnost udělování preferenčních hlasů může sestavovatele koalic děsit ve snách víc než aditivní klauzule. A bez silného lídra a přitažlivého programu podobné uskupení snadno pohoří jako příliš racionální konstrukt, zvláště pokud by Andrej Babiš přestal fungovat jako bubák číslo jedna. I s atraktivním programem totiž platí: bez obrazu nepřítele do politiky nelez.