Hnědá kůže větší cejch než duhová vlajka
Prague Pride zastiňuje jiné, palčivější problémy
Jediný den, kdy se stydím za to, že jsem homosexuál, je den Gay Pride – tak zní často citovaný výrok amerického literárního a filmového kritika Bruce Bawera, který se ve svém psaní hodně věnuje i právům sexuálních menšin. Nelze se příliš divit: psychosexuální sebedefinice je věc křehká a niterná – oproti tomu neúčastníci pochodu z akcí typu Prague Pride zaregistrují jen ty nejšílenější barevné a nahaté kreace, které zahlédnou ve zprávách.
Česká společnost přesto ušla velký kus cesty: ještě v roce 1999, když do Senátu kandidoval podnikatel Václav Fischer, se objevily dehonestační plakáty ve znění „Homosexuál v Senátu?“. O dvacet let později už nic takového nikoho ani nenapadne. Třeba na pražského primátora loni kandidovali rovnou představitelé sexuální menšiny – a nikde se neobjevil ani náznak snahy použít to proti nim. A to ani u generace, která vyrostla v úplně jiném duchu: v časech skrývání, popírání a nechápání. Nezapomínejme, že ještě v roce 1960 byl v Československu homosexuální pohlavní styk trestným činem a homosexualita zmizela ze seznamu duševních poruch Světové zdravotnické organizace až v roce 1992.
Velká část české populace musela zásadně otočit pohled na homosexualitu až coby dospělí, zformovaní lidé, ne-li jako senioři. Stejně tak příklad pražského souboje o primátorské žezlo zastírá fakt, že vyjít s barvou ven není všude tak snadné jako v metropoli a v politice. Jako by dospívání nebylo samo o sobě dost drsnou zkouškou, tak zejména v menších komunitách je zorientování se ve vlastní sexualitě velmi náročné a bolestné. Poradna Sbarvouven.cz má takřka dvě třetiny svých klientů ve věku 15 až 25 let a vůbec se netají tím, že se snaží doslova zachraňovat životy. Mladých, pro něž jsou ostrakizující reakce okolí na vlastní homosexualitu natolik nesnesitelné, že uvažují o suicidiu, je stále bolestně moc. Potud, divoké vizualitě navzdory, musí člověk akce typu Prague Pride hluboce chápat.
Zásadní otazníky tu visí vlastně dva: není požadavek nazvat láskyplný svazek mezi dvěma lidmi stejného pohlaví manželstvím jen předstupněm k tomu, požadovat „právo na dítě“? A druhý, sofistikovanější: nezabírá téma rovných příležitostí pro sexuální menšiny až příliš prostoru na úkor jiných, třeba utlačovanějších skupin?
Prague Pride podporují byznysové giganty jako Vodafone, PepsiCo, Pivovary Staropramen, má peníze od Prahy i Bruselu. Sociolog Jan Spousta v té souvislosti připomíná knihu Průmysl holocaustu, v níž americký autor Norman Finkelstein (jehož rodiče zázrakem přežili koncentrační tábory, zbytek rodiny byl vyhlazen) upozorňuje, jak se holocaust stal nástrojem politiky a přehlížení jiných, současných problémů. Neděje se nám dnes to samé? Tedy že pro samé vzpomínky, jak těžké bylo ještě nedávno být homosexuálem, zapomínáme vnímat větší diskriminaci a útisk? Řečeno natvrdo: i v roce 2019 mají Romové obrovský problém vůbec sehnat bydlení. Soukromí majitelé bytů jim většinově nechtějí byt pronajmout. Postaví se pražský primátor do čela průvodu za romské bydlení? Dají na takový projekt miliony korun korporátní giganty jako Vodafone?
I v roce 2019 mají Romové obrovský problém vůbec sehnat bydlení. Majitelé bytů jim většinově nechtějí byt pronajmout. Postaví se pražský primátor do čela průvodu za romské bydlení? Dají na takový projekt miliony korun giganty jako Vodafone?