Mrkvový zajíc v burgrovém pytli
Je správné, že evropská legislativa dohlíží na názvy potravin. Chrání tak spotřebitele i původní význam slov
Staré přísloví „nekupuj zajíce v pytli“ukazuje na zájem lidí vědět přesně, co za svoje peníze dostávají, již od dob, kdy trhy byly čistě lokální a sortiment výrobků oproti dnešku nepatrný.
V této souvislosti stojí za to všimnout si rozruchu, který vyvolal zemědělský výbor Evropského parlamentu, který prosadil do jedné legislativní předlohy zákaz používání názvu „veganský/vegetariánský burger nebo párek“. Proti tomuto návrhu jsou nejen sepisovány petice, ale stal se i vítanou municí pro zastánce brexitu, kteří na něj poukazují coby typický příklad byrokratického regulování ze strany EU.
Mají pravdu v tom, že v EU existuje pravomoc předepisovat výrobcům určité požadavky týkající se jejich názvů a informací, které se mají povinně uvádět na obalech. Pro tuto pravomoc však existují pádné důvody. S vytvářením společného trhu a rozšiřováním sortimentu jak domácího, tak z dovozu se potřeba pravdivých informací o tom, co kupujeme, podstatně zvýšila. Proto již v 70. letech byla v rámci tehdejšího Evropského hospodářského společenství (EHS) přijata mimo jiné společná pravidla o tom, jaké informace se mají vyskytovat na obalech potravin. Nutno podotknout, že zájem o přesné informace neprojevovali pouze spotřebitelé. I mnoho výrobců obávajících se nekalé soutěže požadovalo, aby pro značení platila určitá pravidla. Příkladem může být spor, který uvnitř EHS vypukl po připojení Británie v roce 1973. V Británii na rozdíl od ostatních států bylo možno označovat jako čokoládu i výrobky, které kromě kakaového másla obsahovaly i rostlinné oleje (ty jsou samozřejmě mnohem levnější než kakaové máslo). Spor nakonec skončil kompromisem: olejů tak smí být maximálně pět procent, což není cenově významné, ale takováto čokoláda se mnohem lépe tvaruje, a proto se rostlinné oleje tolerují.
Důvod, proč se v EU často zavádí regulace, která byla v daném státě před jeho vstupem zbytečná, osvětluje pěkně kauza tzv. tuzemského rumu. Všichni pijáci u nás věděli, že tento nápoj není nic jiného než potravinářský líh (z brambor), do kterého se přidala umělá „rumová tresť“. Nicméně ve starých členských zemích
se pod pojmem rum rozuměl nápoj získaný kvašením cukrové třtiny. To je mnohem pracnější postup – a taky se to na chuti pozná. Pijáci rumu z těchto zemí by se tedy u nás dočkali po (v dobré víře) provedeném nákupu lahve s nápisem „… rum“velmi nepěkného zážitku. A asi by se divili, proč si Češi něco takového nechají líbit, a dokonce bojují za udržení zcela zavádějícího názvu.
Jak ochránit
„průměrného spotřebitele“Jádro problému, před kterým stojí každý požadavek na tu či onu regulaci, osvětlí konkrétní citace z platné normy týkající se označování potravin, kterou je Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) o poskytování informací o potravinách spotřebitelům: „Ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. d) se použije, pokud se má za to, že průměrný spotřebitel očekává, že určitá potravina je obvykle vyráběna s určitou složkou nebo že se určitá složka vyskytuje v potravině přirozeně, ačkoliv tyto složky byly nahrazeny jinou součástí nebo složkou.“
Tučně je vyznačen klíčový pojem „průměrný spotřebitel“. Každý spor, zda je, nebo není zapotřebí nějaká regulace na spotřebitelském trhu, se točí okolo toho, co onen mytický „průměrný spotřebitel“je sám o sobě schopen postřehnout na straně jedné – a co už je nad jeho zájem/schopnosti/síly, a kde je tedy třeba ho regulací chránit před podvodníky a šmejdy.
Zájem o pravidla týkající se obalů u nás nedávno znovu oživila kauza, při které se v médiích poukázalo na to, že výrobky – nejen potraviny – ze západních zemí, které jsou na první pohled ve zcela identickém obalu jako v obchodech u našich sousedů, mají ve skutečnosti méně kvalitní složení, aniž si toho jsou kupující vědomi. Zazněla velmi kritická slova o podvodech na našich spotřebitelích, přestože podrobný popis složení těchto výrobků uváděl pravdivé údaje. A EU byla vyzvána, aby zasáhla, tedy aby se regulace utužila.
V našem případě kritici toho, že EU nezakazuje výrobcům používat shodné základní obaly na výrobcích, přičemž skutečné složení je sice uvedeno, ale drobným písmem na přilepené etiketě, považují „průměrného spotřebitele“ za člověka, který se řídí pouze výrazným barevným návěstím, a připojený text nečte. Natož aby v něm uvedené složení srovnával se složením v zahraničí prodávaného výrobku, který v daném okamžiku s velkou pravděpodobností nemá k dispozici. Musím říci, že patřím mezi takové průměrné spotřebitele. Dle mého názoru měly příslušné orgány trvat na tom, že uvedené výrobky porušují výše uvedené nařízení EU, a žádat nápravu. Není třeba regulaci utužovat – už existuje.
Stejný přístup ale zaujal zemědělský výbor Evropského parlamentu návrhem zákazu názvu „veganský/vegetariánský burger nebo párek“. Výbor zřejmě nevycházel pouze z představy, že „průměrný spotřebitel“by mohl být podveden, domnívaje se například, že vegetariánský burger obsahuje kromě masa i mimořádně velké množství zeleniny. Myslím si, že většina jeho členů měla i pocit, že slova burger/párek jsou natolik spojena s masem, že dovolit jejich užití pro potraviny požívané lidmi, kteří maso považují za jed či zlo, znamená otevřít Pandořinu skříňku pro postupnou devalvaci slov či obracení jejich smyslu v opak. Tedy parazitovat na tom, co ta slova v původním smyslu znamenala.
Už Konfucius věděl, že pokud slova ztratí svůj význam, lidem hrozí bezmocnost. V tomto případě proto podporuji postoj poslanců zemědělského výboru.
Návrh zakázat používání názvu „veganský burger“vyvolal rozruch. Stal se mimo jiné také municí pro příznivce brexitu.