1. „Založit divadlo? Šlitr mě přesvědčil“

Kniha, z níž přinášejí LN ukázky, vychází k 60. výročí založení divadla Semafor. Obsahuje rozhovory, které vedl Karel Hvížďala s Jiřím Suchým v letech 1990 až 2019.

může Šlitr, a ne já. Šlitr se vrátil z výstavy Expo 58 v době, kdy jsem pohořel v Divadle Na Zábradlí, a přesvědčil mě. Tenkrát jsem si totiž řekl, že divadlo už nikdy! Není mně dáno. Neuměl jsem se na jevišti hejbat, neuměl jsem mluvit, nic jsem z divadelního řemesla neznal. Zatímco ve vinárně Reduta, kam jsem se pokorně vrátil, jsem na pódiu zpíval, povídal si s lidma a cítil se jako doma. Proto jsem se nesnažil Na Zábradlí hrát divadlo, i když jsem po něm toužil.

Jak jste přišli k prvnímu divadlu, které bylo v Ženských domovech v Praze v ulici Ve Smečkách, kde dnes hraje Činoherní klub?

To bylo takhle. Když Šlitr mluvil o divadle, svěřil jsem se mu, že hru máme, protože v době, kdy byl v Bruselu na Expu 58, jsem napsal Člověka z půdy. Řekl jsem si: Zábradlí jsme zakládali na Praze 1, vezmeme to postupně: půjdu na Prahu 2, kam tenkrát patřilo centrum i s Václavským náměstím. Zašel jsem na národní výbor k panu Budínovi, což byl velice příjemný a rozšafný statný pán s prošedivělými vlasy a dobráckou vizáží. Řekl jsem mu, že bych rád založil divadlo. A když jsem viděl, že na mě hledí trochu divně, rychle jsem pokračoval, že jsem spoluzakládal Divadlo Na Zábradlí a napsal jsem pro toto divadlo první hry. Po těch slovech najednou ožil: „A proč jste to dělali na jedničce? Tady je centrum, tady jste to měli založit!“Najednou jsem zjistil, že on tak trochu žárlí, protože Zábradlí mělo obrovský úspěch, nebo jak se teď říká: zažívalo boom. A tak jsem pokračoval, že bychom chtěli právě tady založit hudební divadlo. Hned přikývl a optal se, co potřebujeme. Odpověděl jsem: „Sál.“„Ve Smečkách je jeden volnej,“řekl s úsměvem. Za deset minut jsem odcházel s klíčema.

Ale iniciátorem, opakuji, byl Jiří Šlitr. Já jsem jen vymyslel název. Někdo z kamarádů, buď Jiří Vrba, nebo náš tehdejší dramaturg Milan Schulz, navrhl Dimafor: Divadlo malých forem. To se mi nelíbilo a navrhl jsem Semafor: sedm malých forem. Pak jsme dodatečně vymýšleli, jaké formy to budou. Ty jsme sice vymysleli: muzikál, dětský kabaret, divadlo poezie, loutkové divadlo spolu s Černým divadlem, výtvarné umění, fotografie či film a pantomima. Nakonec jsme ale zůstali jen u muzikálu.

Dne 30. 10. 1959 o půl osmé večer v ulici Ve Smečkách zazněla tato slova: K smíchu toto představení trochu je a trochu není, záleží teď velectění na vašem rozhodnutí. Buď si račte hledět dámy, která je tu třeba s vámi, anebo se smějte s námi, nikdo vás však nenutí...

To zní až neuvěřitelně idylicky… Všichni takoví nebyli, když jsme začínali,

To jste na tom tedy byli stejně, jak jsi před chvílí zmiňoval…

V téhle době jsem na tom byl už o kapku líp. Ale vrátím se ke Šlitrovi a Zálesní Lhotě, kde se narodil. Horníček říkával, že to byla obec, která do třicátých let nebyla vůbec na mapě, pak tam přijel první automobil korytem vyschlé řeky… a že Šlitr se již od dětství pohyboval ve větvích stromů s hbitostí lesního zvířectva. Ale to jsem odbočil: Šlitr mě překvapil tím nápadem nejspíš na horách, protože se mi zdá, že za okny byly hory, ale nevím, protože na horách jsem byl jen třikrát.

Vraťme se k tomu, jak tě Šlitr překvapil, a k tvé hře o chvástavém kabaretiérovi, která ještě neměla název a ani kabaretiér neměl jméno…

Bavili jsme se o tom a Šlitrovi jsem říkal, že mám pocit, že kabaretiér by měl mít nějaký italský jméno, jako byli bratři Fratelliniové či Zigoto, což byl americký termín pro jednoho komika. Šlitr se zamyslel a pak pravil: „Tak ať se jmenuje Jonáš!“Ne že by se mi to nějak moc líbilo, ale říkal jsem si, proč ne! Spíš abych mu udělal radost, jsem na to kývnul.

To jméno mně pak zůstalo, bylo mně přišito. A dodneška Jonáš a Melicharová fungují.