Rocker v politice
V dubnu 1983 se Kocáb oženil s Američankou Marshou Crewsovou. Jejich dcera Natálie (*1984) se pak prosadila jako spisovatelka, scenáristka a zpěvačka.
Během nucené odstávky Kocáb skládal filmovou hudbu a jako autora ho najdeme pod tak rozdílnými díly jako Praha neklidné srdce Evropy (1984) a Vlčí bouda (1986) Věry Chytilové, Prodavač humoru (1984) Jiřího Krejčíka či Zastihla mě noc (1985) Juraje Herze.
Spor o odsun
Konec zákazu dává Kocábovi křídla nejen umělecky – vedle koncertování také spolurežíruje experimentální muzikál s mnoha otevřeně protirežimními narážkami, Pražákům, těm je hej (1990) –, ale i politicky. V roce 1988 na sebe extrovertní Kocáb strhl pozornost centra OF 5. prosince OF odůvodňuje tím, že Havel je zárukou demokracie a „nepokračování reformního komunismu“. O Kocábově furiantství i celkové atmosféře „vše je možné“svědčí i jeho poznámka z téhož dne, že by si pro podporu Havlovy kandidatury na prezidenta mohli zajet i do Moskvy a tam by se to dalo s Gorbačovem „prostě uhrát“. V prosinci 1989 byl kooptován za poslance Federálního shromáždění náhradou za Lubomíra Štrougala.
V poslední dekádě se rozhořel spor mezi Kocábem a tehdejším náměstkem ministra zahraničí Jaroslavem Šedivým, jenž zpochybnil pro Lidovky.cz Kocábovu aureolu „architekta“odsunu sovětských vojsk. Jádro tohoto komplikovaného sporu o odsun, o jehož otcovství se hlásí více lidí, tkví v tom, že obě ramena státní moci, výkonná a exekutivní, podnikala od konce roku 1989 často na sobě nezávislé kroky směřující ovšem k témuž cíli. Jak podotýká historik Prokop Tomek, již 6. prosince 1989 vznikla na ministerstvu zahraničních věcí expertní skupina pro přípravu nové smlouvy o pobytu a odsunu sovětských vojsk. Po prvotních jednáních v Praze v lednu 1990 Sověti souhlasili s odsunem do konce roku 1991, po druhém, moskevském kole, v únoru 1990, které vedli zástupce ministra národní obrany genmjr. Rudolf Ducháček, náčelník generálního štábu ČSLA genmjr. Anton Slimák, ministr obrany Luboš Dobrovský a náměstek ministra zahraničních věcí Jaroslav Šedivý, podepsali 26. února 1990 ministři zahraničních věcí Československa Jiří Dienstbier a Sovětského svazu Eduard Ševarnadze Smlouvu mezi vládami ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR.
Mezitím 23. ledna 1990 navrhl Kocáb jako poslanec prohlásit smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR z 18. října 1968 za neplatnou, což parlament 28. března 1990 učinil. Ve stejný den parlament ustavil komisi ke kontrole plnění závazků vyplývajících z čerstvě podepsané dohody o odchodu vojsk, v níž se Kocáb stal místopředsedou. V kontextu současného sporu tak podle Šedivého Kocáb vstoupil na scénu, až když byla smlouva podepsána, a přispěl expertní skupině, která prováděla kontrolní návštěvy u sovětských útvarů, tím, že „vlastnil počítač, ten tu tenkrát nikdo neměl. Zapisoval, co se řešilo, a pak Rusům připomínal, co tvrdili před dvěma měsíci“. Kocáb tyto a další Šedivého formulace označil za regulérní urážku a Šedivému zase přiznal pozici pouhého „poradce, jakých se kolem celého vyjednávání točily desítky“.
Po prvních svobodných volbách v červnu 1990 nově zvolený parlament 20. září jmenoval novou komisi, jež měla kromě jiného iniciovat i řešení majetkoprávních či ekologických otázek. V jejím čele již stanul přímo Kocáb. Podle Tomka se parlamentní komise staly především mediální tváří odsunu, ovšem bez rozhodující pravomoci. Asi každý pamětník si totiž vybaví, že odsun 73 500 vojáků a 39 000 jejich rodinných příslušníků, jenž skončil 21. června 1991, završil o tři dny později koncert Pražského výběru s Frankem Zappou Adieu C.A. ve Sportovní Hale v Praze.
Jít s Trendem
Zatímco Kocábovo revoluční „dvojče“Michal Horáček se vrhl na sázkový byznys, Kocáb společně s hudebníkem Martinem Kratochvílem stál v lednu 1992 u zrodu všeobecného investičního fondu Trend, jehož účelem mělo být soustřeďování investičních bodů a jejich investování v kuponové privatizaci. Desítky tisíc diků přilákaly známé tváře umělců, kteří ovšem po několika letech své podíly v tehdy ještě zdravém fondu – i když, jak tvrdí Kocáb, proti jeho vůli a za jeho zády, prodali Královéhradecké brokerské. Tato společnost ovšem podle Tomáše Skřivánka z euro.cz „zašantročila, co mohla“, a fond brzy zamířil do nucené správy. Pro Kocába, jenž toto své podnikání označil pro MF Dnes za ztrátu spousty energie a naděje, to však ještě neskončilo – v roce 2003 čelil trestnímu oznámení ze strany konkurzního správce fondu s tím, že se nezákonně obohatil. O dva roky později bylo oznámení odloženo, ale jak dodává Skřivánek, přinejmenším morální odpovědnost za to, jak o své peníze důvěřiví dikové přišli, není možné z Kocába či Kratochvíla sejmout.
Po dokončení desovětizační mise a vzhledem k maléru s Trendem se Kocáb na dlouhou dobu stáhl z vysoké politiky. Vrátil se k aktivní hudební činnosti. Nejprve se pokusil resuscitovat původní Pražský výběr, pak založil Pražský výběr II a vydal album Vymlácený rockový palice (2007).
Volání politiky ale bylo silnější. Ačkoliv v roce 2008 neúspěšně kandidoval v Praze 1 za Stranu zelených do Senátu, sázka na novou stranickou kometu se mu záhy vyplatila. Od ledna 2009 do května 2009 působil jako nestraník za Stranu zelených ve vládě Mirka Topolánka jako ministr pro lidská práva a národnostní menšiny a touto agendou se zabýval i v následujících vládách, nejprve od května 2009 do března 2010 jako ministr bez portfeje se zaměřením na lidská práva a menšiny pod Janem Fischerem a pak jako vládní zmocněnec pro lidská práva pod Petrem Nečasem.
Jako „Havlův sirotek“se Kocáb snaží dodnes ovlivňovat politiku jako profesionální aktivista. V roce 2012 se podílel na Výzvě tříkrálové, jejímž cílem bylo podpořit v blížící se přímé volbě prezidenta kandidaturu Karla Schwarzenberga jako někoho, kdo „může a měl by navázat na kroky a výsledky celoživotního úsilí Václava Havla“. V další, Kroměřížské výzvě vyjádřil v roce 2016 nesouhlas s postojem prezidenta Miloše Zemana k „agresi Ruska, které po odtržení Krymu pokračovalo a dodnes pokračuje v pohrdání svébytností ukrajinského státu“. Varoval v ní zároveň před nebezpečím zvratu k autoritativní formě vlády populistů na domácí půdě.
Příště: Alexander Dubček