O radosti z vína

Poslední dobou přestávám rozumět tuzemským vinařům. Nejde o to, že by neuměli udělat dobré víno, jen mám pocit, že většina z nich jsou odborníky na téměř všechny dostupné odrůdy. Jenže když mi pak na ochutnávce položí otázku, jakému vínu či jakému stylu dávám přednost, prostě neumím odpovědět. A vlastně už předem nevěřím, že když má vinař v nabídce patnáct různých druhů vína, bude mezi nimi i něco nezapomenutelného.

Jenže to je přesně to, co od dobrého vína očekávám. Že na jeho vůni a chuť nezapomenu a že ho poznám mezi všemi ostatními. A i letos se mi jedno takové podařilo objevit, i když až ve francouzské Provenci, kde ho vyrábí vystudovaný farmaceut Philippe Gimel. Ohromil mě hlavně jeho přístup k vínu – la philosophie du vin. Vinici si koupil v roce 2003 v apelaci Ventoux, která se netěší obzvlášť dobré pověsti. Celkem 12 hektarů tehdy asi třicetiletých vinic objevil na severním svahu slavné hory. A začal dělat nejprve pouze jedno bílé cuvée a jedno červené, jak je ve Francii dobrým zvykem.

Zaujala ho hlavně tamní půda. Je kamenitá a velmi chudá, ale také rozmanitá. Geologicky spadá do několika období, z nichž raritní je třetihorní oligocén. Vinice

tam má jen velmi nízký výnos, sotva 20 hektolitrů na hektar. Víno je ovšem díky tomu pozoruhodně komplexní.

Hrozny na bílé víno tam sklízejí až někdy v listopadu, když už z vinice odnesli všechny modré odrůdy. Grenache Blanc má již v tu chvíli potenciál dosáhnout až 17,5 procenta alkoholu. Proto se míchá rovným dílem se dvěma dalšími odrůdami, Bourboulencem a Clairettem. Obě dosahují jen asi 12,5 procenta alkoholu a do výsledného cuvée dodají kořenitost a svěžest. Hotové víno se pak dostane na trh po zhruba osmi letech zrání. Letos by to měl být ročník 2011, všech 2000 vyrobených lahví. Ve vinařství se však dá koupit i nový ročník. Víno lze totiž vypít mladé, kdy je nesmírně svůdné, anebo pak staré a vyzrálé, ale nic mezi tím.

Aby dosáhl kvalitního červeného vína, míchá Gimel hrozny z různých podloží. Rozdílné půdy totiž zvýrazní odlišné chutě. Míchá dále různé odrůdy, a dokonce i různé techniky zrání, od betonových kádí přes nerezové nádoby až po staré dřevěné sudy. Vyrábí už celkem tři cuvée. Pro to základní sbírá velké bobule na přelomu srpna a září. Velké bobule se totiž vzájemně dotýkají a mohly by chytit plíseň. Menší bobule zůstávají na vinici i během podzimu a dělá se z nich větší víno, určené k ležení. Nejmenší bobule se pak sklízejí, až když dozrají třapiny. I ty se protřídí a přidají do rmutu, z něhož bude prémiové cuvée. Všem třem červeným vínům však vinař věnuje stejnou pozornost a i to základní je hotový poklad za hubičku. A název vinařství? Saint Jean du Barroux.

Poslední dobou přestávám rozumět tuzemským vinařům. Nejde o to, že by neuměli udělat dobré víno, jen mám pocit, že většina z nich jsou odborníky na téměř všechny dostupné odrůdy.