Tohle nikdá nebejvalo
Lidi mají k stáru vzpomínat, jak byla v jejich mladých letech zima bělejší, tráva zelenější a léto zářivější.
Jenže já bych lhala. Docela dobře si totiž pamatuju, že léto bývalo zářivé jenom zcela výjimečně, vždycky jen pár dní. Když se od něj čekalo letní chování, tedy hlavně o prázdninách, většinou zklamalo. Kdo chtěl sluníčko a sexy opálení, musel do Bulharska, na což jsme třeba v naší rodině nějak neměli. Jezdili jsme většinou do Českého ráje, protože si rodiče pamatovali, že v roce 1952, když jsme tam byli poprvé, svítilo čtrnáct dní sluníčko a mohli jsme se koupat v Jizeře.
Něco podobného už se ale nikdy neopakovalo, pravidelně propršela minimálně polovina dovolené, a jednou dokonce celá. Tenkrát lilo tak hrozně, že jsem
z toho měla depresi. Nikoliv ale proto, že nebylo hezky, nýbrž proto, že jsem zaslechla, co říká pan Sudek, který žil v tom údolí dlouhá léta. Jednoho šedivého červencového rána se podíval na oblohu, z níž už několikátý den padaly šňůry vody, a povzdechl si, že to vypadá na brzký konec světa. Byla jsem úzkostné dítě a jeho slova zasáhla moji představivost. Popravdě jsem konec světa čekala už od druhé třídy, kdy tento výraz použila v hodině náboženství katechetka, myslím, že v souvislosti s Noemovou archou. Tak už je to tady, opakovala jsem si a nebyla k žádnému rozveselení.
Ještě častěji jsem ale v souvislosti s mizerným letním počasím slýchávala větu „tohle nikdá nebejvalo“. Ano, naše babička, vlastně obě babičky, neříkaly „nikdy“, ale „nikdá“, asi že se to á dalo protáhnout, takže slovo víc vyznělo. V názoru na klima se shodovaly s mnoha dalšími starými lidmi, kteří letní deště přisuzovali „těm atomovejm zkouškám“. Mohli mít klidně pravdu. Atomové zbraně se tenkrát zkoušely, kde to jen trochu šlo.
Dneska už bychom na bulharské pláže měli. I třeba na egyptské nebo španělské. Ale zas tam tolik nepotřebujeme lehat, protože si záda spálíme stejně rychle u jihočeského rybníka, či dokonce doma na terase. Jenže to znovu vypadá na konec světa, tentokrát pro změnu přehřátím a prý i vysušením. Země okorává, studny vypovídají službu, lidstvo zpytuje svědomí, co udělalo špatně tentokrát, a já se už nějakou dobu těším, až se to zářivé letní počasí konečně zase zhorší.
„Tohle nikdá nebejvalo,“říkám vnoučatům a doufám, že se budou zajímat – když o nic jiného, pak aspoň o to, kde se vzal ten nezvyklý výraz s dlouhým á. Já bych jim totiž docela ráda vyprávěla. O babičkách, jak někdy legračně mluvily, o dědečkovi, který ani v červenci nebo v srpnu nevyšel ven bez kabátu, a třeba i o tom, jaké to bylo na světě, když ještě neexistovaly mobilní a chytré telefony, ba ani televize. No, neptají se, protože skoro vůbec neposlouchají, co říkám, natož aby to nějak rozbírala. Zato začalo trochu pršet. Hurá!!! RADKA KVAČKOVÁ