Utajení zachránci z Černobylu
Na Ukrajině i v zemích bývalého Sovětského svazu dokonce vznikla zvláštní kategorie „veteránů Černobylu“, která požívá různých výhod, jako jsou příplatky k důchodům, určité zdravotnické zákroky či prohlídky zdarma či slevy v hromadné dopravě. Příslušníci 731. praporu si však tento status museli tvrdě vydobýt.
„V noci 29. dubna 1986 zaklepali na dveře na ubytovně vojáci a: ,Vezměte si občanku, vojenskou knížku a sraz dole.‘ Každý jel v tom, co zrovna měl na sobě,“řekl už před několika lety novinářům veterán Anatolij Slavinskij.
Povolali je k mimořádnému vojenskému nasazení v podmínkách válečného stavu, převlékli do prostých uniforem a narychlo vezli z Kyjeva do Černobylu. Hned ráno už nakládali do vrtulníků pytle s drtí a pískem, ty pak shazovali na havarovaný reaktor.
Podle svědectví veteránů se pracovalo 16 hodin denně bez jakýchkoli ochranných prostředků, bydleli v blízkém stanovém městečku. Velení vybíralo muže ve věku od 25 do 35 let, protože jen takoví byli dostatečně silní, aby zvládli vyčerpávající práci. „Všem nám napsali ve vojenských knížkách, že jsme do 10. května dostali dávku 25 rentgenů,“vzpomínal Slavinskij.
Vladimir Gudov, povolaný jako důstojník v záloze, píše ve své knize 731. speciální prapor, že vojáci lopatami a v běžných uniformách odklízeli radioaktivní odpad z okolí reaktoru při záření 100 rentgenů za hodinu, zatímco přípustná norma je deset rentgenů.
„Když nás odvezli pryč, celé naše nasazení utajili a nesmělo se o tom mluvit,“říká šéf protestujících Vladimir Reznik. Oni sami se domnívají, že velení nechtělo vypisovat hromadu papírů, a tak prostě celé nasazení utajilo.
Příslušníci 731. praporu ale v důsledku toho dlouho nemohli získat ani status veteránů Černobylu, oficiálně totiž jejich jednotka neexistovala.
Boj o uznání
„Někteří naši lidé jezdili do Moskvy, usilovali o kompenzace ještě před rokem 1989. Jenže fungovala KGB a člověk se mohl dostat proti své vůli do psychiatrické léčebny, dva tam skutečně skončili,“říká Reznik.
I za nezávislé Ukrajiny ale trvalo 12 let, než je armáda zařadila na seznam účastníků černobylské operace. Teprve v roce 2003 zasedla komise a tehdejší prezident Leonid Kučma podepsal příslušný dekret.
„Jenže my máme fakticky všichni nemoc z ozáření, a když potřebujeme do nemocnice, musíme si vše platit sami. Stejně jako všechny složitější zákroky a operace. Nechceme nic jiného než plné uznání a zdravotní péči odpovídající tomu, co jsme absolvovali,“říká Reznik.
„A to dřív, než bude pozdě. Vždyť se podívejte, zůstalo nás sto z více než sedmi stovek, a jestli se s tím bude otálet, už by se z nás toho nemusel dožít nikdo,“dodává.