Tvrdá pravidla nejen na hřišti
NBA reguluje malé i velké věci – od značky výrobce dresů po uzavřený počet týmů v soutěži
Po úspěšné sezoně v zámoří tráví náš nejlepší basketbalista léto doma v Praze, kde se připravuje na blížící se mistrovství světa. Tomáš Satoranský odehrál třetí rok v týmu NBA Washington Wizards a nedávno získal nový kontrakt. Na jeho podpis musel ale Tomáš čekat po skončení sezony dva měsíce. „Takto jsou dány regule NBA,“odpovídal v květnu ohledně další kariéry Satoranský. Tomáš se dočkal a v červenci podepsal tříletou smlouvu s organizací Chicago Bulls. Ta mu zajistí příjem 30 milionů dolarů a současně primát nejlépe placeného českého sportovce současnosti.
Nechme stranou Tomášovy příjmy i sportovní statistiky a podívejme se na samotnou NBA, která takto štědře odměňuje své hráče. Jaký je vlastně ekonomický model jedné z nejbohatších sportovních soutěží světa?
V NBA má všechno svůj čas a na všechno jsou pravidla. Když Tomášův kontrakt po sezoně s Wizards vypršel, nemohl jeho agent o novém jobu vyjednávat kvůli probíhajícím zápasům play off. Po skončení vyřazovací části soutěže byl na pořadu dne draft, tedy výběr nových talentů. Draft sám o sobě má poměrně složitý systém, který má za cíl především to, aby se výkonnostní nůžky mezi jednotlivými týmy příliš nerozevíraly.
I v této nejbohatší profesionální lize světa totiž vědí, že příliš velké výkonnostní rozdíly mezi jednotlivými týmy nejsou dobré a sportovní soutěž dělají nezajímavou. Výběr funguje tak, že nejhorší tým z předešlého roku si vybírá jako první, aby se mohl posílit volbou nejlepšího mladého hráče.
V rámci této soutěže neplatí, že vítěz bere všechno a nejbohatší tým si nakoupí, koho chce, ale naopak, nejlepší talenty si berou ta nejslabší družstva. Teprve až v červenci se rozjíždí trh s hráči, který je opět svázán složitými regulemi – rozhodně se nedá mluvit o volném trhu. Přestože jsou ve hře obrovské sumy, neplatí, že nejvyšší platová nabídka automaticky vyhrává. Náš jediný hráč v NBA byl po vypršení kontraktu v pozici tzv. free-agent a tento obchodní případ se nazývá single-and-trade. Dosavadní zaměstnavatel může jiné nabídky dorovnat a hráč by pak musel zůstat dál zaměstnancem klubu z Washingtonu. To se kvůli problematické platové politice tohoto týmu nestalo a Tomáš se stěhuje do Chicaga.
Přísná pravidla platí i pro hospodaření klubů včetně placení hráčů. V poměrech
evropského fotbalu by šlo o něco nepředstavitelného, ovšem NBA si dobře uvědomuje, že je nutné dbát na zdravou finanční situaci jednotlivých týmů. Přeplácení hráčů, jejich přetahování a platová inflace by vedly k zadlužování týmů a k jejich bankrotům.
Jedním ze základních rozpočtových pravidel tak jsou v NBA platové stropy, tedy limit peněz, který může být mezi hráče rozdělen. Stejně jako systém draftu má i mzdová regulace zajistit stabilitu jednotlivých klubů, zabránit přemrštěným ekonomickým i sportovním rozdílům a zajistit vyrovnanost soutěže.
Nejde o socialisticky plánovaný sport
Opravdu nejde o socialisticky plánovaný sport, stále mluvíme o nejlepší a nejkomerčnější basketbalové lize světa. Volný trh bez přívlastků se tu překvapivě příliš často neuplatňuje. Představitelé této regulované, nikoliv volné soutěže také pochopili, že zkrachovalí vysloužilí hráči nejsou dobrou reklamou pro jejich produkt, a tak kromě vzdělávacích programů pro hráče funguje i důchodový systém. Nárok na něj získávají hráči, kteří odkroutí v této soutěži tři roky.
Propracovaný mzdový systém nekončí kolektivními platovými stropy. Minimální mzdu nikdo nepovažuje za sprosté slovo ani brzdu efektivity byznysu. Regulované jsou platy pro nováčky i veterány, které se odvíjejí podle počtu odehraných let.
Basketbal je globální sport a v případě NBA lze mluvit o nadnárodní struktuře. V lize působí hráči pocházející z Afriky i Finska, televizní přenosy i merchandising se uplatňují na celosvětovém trhu. Soutěž má roční obrat 8 miliard dolarů, příjmy klubů jsou ve stamilionech, čtvrtina hráčů vydělává přes 10 milionů dolarů ročně. Hvězda Russell Westbrook měl smlouvu s týmem z Oklahomy na 205 milionů dolarů za pět let.
Deset nejlepších hráčů NBA bere ročně okolo 540 milionů. Tým Houston Rockets koupil v roce 2017 Leslie Alexander za 2,2 miliardy dolarů a časopis Forbes odhaduje současnou hodnotu New York Knicks na více než 3 miliardy. Slušný příjem, 150 tisíc dolarů, mají i rozhodčí. Tyto rekordní sumy dokládají, o jak ohromný byznys jde, a jistě i v této soutěži jde o peníze až na prvním místě. Ovšem majitelé klubů a jejich peníze nemají volné pole působnosti. Na všechno má tato soutěž svá pravidla.
NBA reguluje malé i velké věci. Od značky výrobce dresů po počet týmů v soutěži. Nedávno kolektivně rozhodovala o velikosti i obsahu reklamy na dresech. Tou největší regulací je uzavřený počet třiceti stálých účastníků soutěže. Do NBA nikdo nepostupuje a ani z ní nesestupuje. Žádný miliardář ze Silicon Valley ani ruský oligarcha nemohou jednoduše nakoupit hráče a do soutěže postoupit z druhé ligy. Pokud se rada guvernérů rozhodne soutěž rozšířit, vždy pečlivě vybírá trh, kde bude nový klub působit. Ani toto nefunguje živelně a majitelé dobře vědí, že konkurence není vždy ku prospěchu jejich věci.
Představitelé této regulované soutěže pochopili, že zkrachovalí vysloužilí hráči nejsou dobrou reklamou pro jejich produkt
Profesionální sport jako průmyslové odvětví
NBA nenechává nic náhodě, peníze současně jsou i nejsou všechno a o volný trh jde v této nejlepší soutěži velmi málo. Soutěž, založená v roce 1946, kombinuje velké peníze a složitou regulaci. A v rámci amerického profesionálního sportu nejde o výjimku. Velmi podobně fungují i další soutěže, jako je hokejová NHL, baseballová MLB či fotbalová NFL.
Ve špičkovém sportu již dávno nejde jen o branky, body a vteřiny. Profesionální sport se stal průmyslovým odvětvím. Nejen pro sportovce, ale i pro ekonomy je velmi zajímavé sledovat strukturu této soutěže, její pravidla i způsob řízení.