Každá bolest má svou příčinu (2.)
Kniha, z níž dnes přinášíme ukázku, se věnuje tématu bolesti. Fyzioterapeut Tomáš Rychnovský a lektor Milan Studnička v ní vysvětlují, jak propojit tělo a mysl do vzájemné harmonie.
především výchovné problémy s chlapečky a s jejich odporem vůči řádu. Často řeším agresivitu malých chlapců, „neposlušnost“, boj s maminkou, nerespektování pravidel apod. Kluci neposlechnou, dělají naschvály, provokují. Někdy mají tendenci k ubližování jiným dětem.
Co se týče holčiček, pokud jsou jedináčci, tyto projevy se objevují jen velmi výjimečně. Když se ale narodí další sourozenec, může se jejich chování změnit do negativního ladění. Děvčátka mohou mít tendenci mladšího sourozence odmítat, vracet se v chování vývojově zpět a hrát si na menší dítě, aby opět získala maminčinu pozornost.
Ostatně právě narození druhého dítěte je další velké téma, které často s rodiči řeším. Narození dalšího dítěte totiž ovlivní úplně celou rodinu. Starší děti mohou začít žárlit, bojovat o pozornost, ubližovat mladšímu sourozenci, hrát si na malá miminka a vývojově se vracet zpátky… Rodiče na to často reagují zvýšeným tlakem na starší děti – a začarovaný kruh napětí nabírá na obrátkách. Starší dítě jde postupně do odporu, rodiče jsou v tenzi, maminky jsou vyčerpané, málo spí, nemají energii ani čas na své partnery. Manželé se spolu začínají víc hádat nebo spolu přestávají mluvit. A v tomto pak vyrůstá novorozenec, který potřebuje především radost, klid a laskavý kontakt. I proto doporučuji rodičům, aby měli mezi dětmi buď větší věkový rozestup, klidně šest až osm let, anebo ať si vytvoří skupinu kamarádů, ve které si budou maminky pomáhat, aby nebyly na všechno tak samy. Mnozí rodiče totiž velmi podceňují absenci přátel pomáhajících během mateřství, což se pak vždy projeví na zvýšeném napětí v rodině.
Zmiňuji zde jen zlomky problémů, které často řeším s vystresovanými maminkami, jež své chování v domácnosti mnohdy vůbec nezvládají. Často na děti křičí, nařizují, vyčítají, v afektu je třeba bijí, pak se jim zase omlouvají, kupují si je sladkostmi, dárečky apod. Stává se, že mi rodiče volají, popisují své domácí „tyrany“, že si s nimi nevědí rady. Když pak tyto děti pozoruji v jejich domácím prostředí, vidím, že ve skutečnosti jsou fajn, to jen rodiče vůbec nevědí, jak s nimi fungovat a jak svá rodinná témata komunikovat.
Vzpomínám si například na holčičku, která do svých tří a půl let, než se jí narodil bráška, byla klidná, hravá, spolupracovala s maminkou a stále se smála. Jakmile ale po narození ztratila plnou pozornost rodičů, začala být nepříjemná, panovačná, tvrdohlavá, každou vhodnou chvíli využila k tomu, aby ublížila svému bráškovi. Rodiče bohužel reagovali naprosto opačně, než měli: začali k ní být přísní a fyzicky ji trestat. Stále jí něco přikazovali, zakazovali a po roce a půl vyhledali mou pomoc, protože už si s ní vůbec nevěděli rady. Dodnes si pamatuji na tatínkův výrok: „My jí skoro každý den dáváme na zadek, pohlavkujeme ji hlava nehlava, a ono to vůbec nepomáhá…“A já jen smutně konstatoval: „Tak proč to pořád děláte?“
Když jsem k nim pak jel domů, viděl jsem skvělou komunikativní holčičku, která byla jen obrovsky nešťastná z toho, že si jí rodiče nevšímají, a cítila se být na vedlejší koleji. Rodiče byli naštěstí skvělí a začali se jí věnovat. Důležité bylo, že s ní začali střídavě trávit čas i bez brášky, aby nemusela bojovat o pozornost a plně vnímala, jak ji mají rádi. Taťka ji začal brát do přírody, maminka do dětského centra, povídali si s ní o životě – a její chování se během velmi krátké doby změnilo zpět ve spolupracující, veselou holčičku.
V období školní docházky na prvním stupni řeším spíše ojedinělé případy strachu a nejistoty, které děti mají v souvislosti s autoritativní učitelkou nebo agresivními spolužáky. Zažil jsem i pár dětí, které se bály chodit do školy, protože je tam někdo šikanoval.
Jeden chlapeček zvracel každé ráno před odchodem do školy. Maminka s ním běhala po doktorech, absolvoval celou řadu vyšetření a všude slyšela, že má zdravého syna a že bude problém spíše
Mohou rodiče za to, že se v dospělosti bojíme?
Když se narodí malé dítě, žije tady a teď. Děťátko pozoruje realitu kolem sebe a vnímá pouze reálné ohrožení, které se právě děje. V místnosti slyší hluk, který nezná, pocítí strach a rozpláče se. Hlasitě zaštěká pes, dítě se lekne a rozpláče se. Probudí se v noci samo, cítí strach ze samoty a rozpláče se. Pokud má ve své blízkosti laskavou maminku, která je okamžitě obejme, rychle se uklidní. Pokud ale rodiče nevnímají své dítě a ještě je za projev strachu okřiknou, dítě ztrácí důvěru a své strachy si v sobě začíná ukládat.
Mnozí zaneprázdnění rodiče na své děti často křičí, když neumějí ovládnout vlastní emoce. Stane se, že své děti ponižují, protože neumějí komunikovat to, co se jim nelíbí. Mnohdy své dětí okřikují, místo aby jim vysvětlili smysluplnost věcí, které po nich chtějí. Trestají, místo aby vnímali, naslouchali a byli příkladem.
A bohužel místo aby v klidu a pohodě ukazovali dětem reálné důsledky jejich chování, své děti straší a vyhrožují nějakým trestem: Jestli budeš zlobit, vezme si tě čert. Jestli nepůjdeš spát, odnese tě hejkal. Jestli nebudeš jíst, odvede tě polednice. Jestli budeš blízko vody, stáhne tě vodník. Jestli to neuklidíš, dostaneš na zadek. Ještě slovo, a jednu schytáš… Slyšíte se? Co byste doplnili ze svého repertoáru, který používáte anebo který slýcháte kolem sebe?
Redakčně kráceno Lékař a fyzioterapeut Milan Rychnovský (* 1978) se specializuje na léčbu a prevenci bolestí pohybového systému. Je žákem profesora Pavla Koláře. Využívá metody západní medicíny a doplňuje je o celostní náhled na člověka. Společně s Milanem Studničkou (* 1977), lektorem vzdělávacích seminářů a absolventem
FTVS UK, napsali knihu Každá bolest má svou příčinu, která popisuje principy fungování těla a mysli i jejich propojení. Kniha vyjde koncem září v nakladatelství Bizbooks.