Grónsko je chladná a drsná země

den

Je tady mrtvo

Ve dvě odpoledne jsme konečně dorazili do Tiniteqilaaqu. Měli jsme hlad, tak jsme zamířili rovnou do místního krámku, který vypadá dost podobně jako česká jednota. Prodavačky nás ale vyhodily, protože už bylo tři minuty zavřeno. Nenechaly se přemluvit ani k bleskovému nákupu. Hned vedle hrálo pár dětí na hřišti fotbal. V pozadí za nimi plavaly v moři velké kry. Najednou se jedna z nich začala hlučně otáčet. Nádherná podívaná. Děti se ani neohlédly. Asi běžná scéna.

Když jsem procházel vesnicí, měl jsem dojem, že je kromě štěkajících psů prázdná. Jenom občas se pohnula za oknem záclona. Vedle jednoho z domů byl na zemi v kbelících rozřezaný tuleň. Na veliké dřevěné konstrukci se vedle hromady ryb suší veliká, čerstvě stažená medvědí kůže. To mi na spánku nepřidá. Zvlášť když vidím jeho velké tlapy. Celkové atmosféře chybělo, aby se přes prašnou cestu kutálely ve větru koudele. V dálce jsem zahlédl skupinku lidí, ale místo Eskymáků to byli francouzští atleti, běhající do kopce. Zítra snad budou mít čas dát se do řeči.

den

Lovci a fotbalisti

Skoro každá místní rodina si zaopatřuje jídlo lovem. Na malých člunech vyráží nejčastěji s harpunou a rybářským prutem lovit tuleně nebo ryby, které pak suší u domů na vysokých betonových podstavcích. Od jednoho muže jsem dostal sušenou rybu. Bylo mi po ní špatně ještě půl dne. Nejvíc jsou v osadě vidět děti. Hrají si v rozpadlých člunech na lovce, sledují, jak jejich rodiče vyvrhují čerstvě ulovené tuleně, nebo se na hřišti věnují fotbalu. Ten, kdo má jen trochu větší motorový člun, si přivydělává převážením turistů mezi jednotlivými osadami. Ceny za převoz se pohybují v přepočtu okolo 10 tisíc korun za hodinu plavby. Centrem osady je malá radnice a škola. Dá se tady vyprat, za malý poplatek nabít telefon nebo se vysprchovat.

den

Na opilce se usmívejte Do Tasiilaqu, hlavního „města“východního Grónska, jsme se plavili z rybářské osady hodinu a půl. „Má jen 2500 obyvatel. V porovnání s Tiniteqilaaqem, který jich má 70, je to ale malý New York. Když jsme vyjeli ze zálivu na otevřené moře, otočilo se z minuty na minutu počasí o 180 stupňů. Slunečno a zrcadlově klidnou mořskou hladinu vystřídaly mlha a vlnobití. Malý člun házely vlny do vzduchu a ten pak tvrdě dopadal na vodu. Pevně jsem se držel a věřil, že lovec tuleňů, který nás veze, ví, co dělá. Pro Martina, jenž má problémy se zády, byla plavba ryzí peklo.

Když jsme konečně vystoupili, ukázal se před námi výjev jako z Montyho Pythona. Několik chodců využívalo celou šířku ulice a variací na „švihlou“chůzi se potácelo všemi směry. Na tuto kuriozitu upozorňuje dokonce turistická brožura, již jsem dostal v informačním centru. Když se budu na opilce usmívat a zdravit je, jsou prý neškodní, uvádí se v ní. Město se dříve snažilo bojovat proti alkoholismu prohibicí, ale lidskoprávní organizace prosadily právo na alkohol pro každého.

Utábořili jsme se kousek za městem a já se vydal na jedno z mála míst, kde se můžu připojit k wi-fi – do největšího hotelu ve městě. Za v přepočtu 500 korun jsem si koupil tříhodinový přístup na internet. Velmi pomalu jsem posílal snímek za snímkem a poslouchal hrdinské historky z cest amerických důchodců, kterými se při večeři předháněli. Cestou ke stanu jsem potkal dívku zabalenou do vlajky fotbalové Barcelony. Jako socha stála bez hnutí, než jsem kolem ní prošel. Tři sta metrů dál se koupala parta kamarádů v ledovcové říčce. Na břehu měli rozprostřené ručníky s občerstvením. Podobná scéna, na kterou se dá teď snadno narazit v Česku, akorát tady má voda sotva dva stupně. Ale zase je možné se během plavání napít.

den

Hajlující Eskymáci

V mlhavém ránu jsem stál půl hodiny před dohodnutým srazem u pontonového mostu. Měli jsme vyrazit do zálivu k bývalým americkým základnám a ledovcům. V kapse mi ale pípla zpráva, že výlet se ruší. Snad za dva dny. Nafotím alespoň atmosféru městečka. Neplánovaně jsem tak zahájil kariéru vyžírky. Ráno mě na pivo pozvala skupina opilců před samoobsluhou. Dopoledne není jednoduché potkat někoho bez plechovky piva v ruce. Pak jsem si na návrší za městem všiml skupiny Eskymáků. Byli to úředníci administrativní firmy grilující sýry při teambuildingu. Na večeři jsem se vnutil na zahradní narozeninovou oslavu jednoročního dítěte. Tak dlouho jsem se vyptával, co to mají dobrého, a opěvoval krásu miminka, až mi dali do ruky papírový talířek a plastový příbor. Ochutnal jsem postupně sušeného tuleně, velrybu a salát z narvala. Což byla podle ostražitého pohledu všech, když jsem si ho nandával na talíř, největší vzácnost. Byl vynikající. Škoda že jsem se nedozvěděl nic ze života rodiny, protože nikdo neuměl víc než pár slov anglicky.

Stejně jako v českých satelitech je u každého třetího domu trampolína. Orezlou stodvacítku nahrazuje na zahradě vrak lodi a spousta věcí, které se ještě jednou budou hodit.

Včera večer mě Miroslav s Ivanou vyprávěli, že u přístavu objevili nenápadný bar. Když vešli dovnitř, začali Eskymáci hajlovat, zpívat německou hymnu a z ruky se jim snažili sundávat hodinky. V očekávání nečekaných zážitků jsem o den později vyrazil do baru také. V temném koutě seděla parta místních důchodkyň, jinak tam nikdo nebyl. Jedna z nich mi při pití piva, sladšího než cola, vysvětlovala, jak krásný mám úsměv. Asi chtěla lichotku opětovat, ale bál jsem se, že by si tu lež vzala osobně. Přesto jsem v baru vydržel dlouho, protože jsem se snažil co nejvíce oddálit návrat do vymrzlého stanu. Jak říká Jakeš, „naplnit krmelec pro medvědy“.

Více k tématu čtěte na stranách 17 a 18