Svědectví o jedné reklamě
Nová biografie Ernesta Hemingwaye o spisovateli nic převratného neřekne, přesto dokáže nepříjemně překvapit
Slibuje-li anotace nové Hemingwayovy biografie pohled bez mýtů, navíc z pera Michaela Katakise, správce spisovatelovy literární pozůstalosti, zdálo by se, že se čtenáři mají na co těšit. Tím spíš, pokud celý svazek opatřil předmluvou Hemingwayův syn Patrick a doslovem vnuk Sean. Jenže právě tyto dva texty slouží jako varování. Patrick Hemingway totiž z nepochopitelných důvodů mluví jen o výbavě na rybaření, která se před lety ztratila (nejspíš mu došly relevantnější historky), a Sean otevřeně přiznává, že svého dědu nikdy nepoznal...
Psaný i obrazový materiál je v knize Ernest Hemingway: Svědectví jednoho života, vydané nakladatelstvím Odeon, seřazený tradičně chronologicky. V kapitole Začátky čtenář postupuje od Ernestova dětství a mládí přes první světovou válku, zranění, návrat do USA až po pobyt v Paříži, zatímco v kapitole Konce (název je opět v plurálu) jsou podrobně popsány Hemingwayovy duševní problémy, datující se od leteckého neštěstí v Africe, které posléze vyústily v sebevraždu. Přičemž vypravená je kniha vskutku bohatě: ať už reprodukcemi původních fotografií, ukázkami rukopisů, stránkami z památníku matky Grace, nebo lístky do cirkusu.
A protože si Hemingway nevedl deník, zvláštní pozornost si jako autentické zdroje zaslouží jeho dopisy – zejména ty, které adresoval svým kolegům. Některé jsou zábavně rozverné (třeba ten určený modernistickému básníkovi Poundovi, kterého chlapák Hemingway mimochodem učil boxovat), zatímco jiné vážné (pro vůdčího dobového kritika Edmunda Wilsona), žádný však výrazněji nepřekvapí. Dávno přece víme, že do Paříže spolu s první ženou, Hadley, přesídlil na radu Sherwooda Andersona, který francouzskou metropoli vyzdvihoval coby centrum umělecké avantgardy. Znalce
spisovatelova života nešokují ani antisemitské výpady vůči Gertrude Steinové typu „ta banda žiďáků, drží se při zdi“(nejen proto, že se se svou někdejší mentorkou rozkmotřil a odmítal, že by ho kdy ovlivnila, ale hlavně proto, že tehdy byly poměrně běžné). Ze všech útržků korespondence paradoxně nejvíce osvěží ten, kterým John Steinbeck reagoval na Hemingwayovu smrt – poukázal totiž, že v jeho osobnosti i díle chybí jakýkoli náznak humoru. Mimochodem, na tomto pronikavém postřehu by se v budoucích hemingwayovských studiích dalo plodně stavět.
Ostatní úvahy, ať už Katakisovy, či jeho „hostů“, už pohříchu objevné nejsou. Nakolik utvářela Hemingwayovu prózu jeho novinářská praxe co do zdánlivě objektivity či sevřenosti, se běžně učí i na českých školách, a že občas zvažoval několik názvů i několik závěrečných pasáží, je třeba v případě románu Fiesta / I slunce vychází v doslovech omílaný fakt. Žádná revoluční odhalení, jaké předvedl například Matthew Bruccoli, odborník na Francise Scotta Fitzgeralda a potažmo na celou ztracenou generaci, se nekonají. Proto se raději věnujme mýtům.
Málokterého amerického spisovatele dokážou fanoušci poznat natolik bezpečně jako Ernesta Hemingwaye. Stal se legendou už za svého života. Každá další biografie, která o natolik slavném spisovateli vznikne, naráží na zásadní problém, co čtenáři sdělit nového, aby měl důvod si knihu koupit. A někdy se důvody hledají jen těžko.