Agent BIS: Není to autoškola, ale boj
PRAHA Dvě octavie tajné služby projíždějí opuštěnou lokalitou. Převážejí významnou osobu, jež nesmí přijít k úhoně. Na konci táhnoucí se rovinky však kolonu zastavuje muž tvářící se jako spojenec. Zpravodajci znejistí. „Jsem tady sám,“ukazuje dotyčný na opodál odstavený vůz. Z něj záhy vybíhají dva komplici. „Plnej!“ozývá se z auta s chráněnou personou. Octavie couvají, v rychlosti se současně otáčejí a mizí v dáli. Zůstává jen zápach z pneumatik.
Scéna jako vystřižená z akčního filmu může kdykoliv nastat. Proto je součástí unikátního výcviku řidičů civilní kontrarozvědky BIS (Bezpečnostní informační služby).
Dvacet let utajovaný projekt Riders (Jezdci), o němž LN v květnu informovaly jako první, připravuje příslušníky tuzemských bojových složek na krizové situace spojené s ovládáním vozidel. Od zpravodajců přes armádu po vězeňskou službu. Jeho cíl? Minimalizovat ztráty na lidských životech.
V úvodu zmíněný nouzový scénář nese pracovní označení „Jake“. Padne-li mezi zpravodajci tento výraz, všem je zřejmé, že nastal problém a je potřeba okamžitě utéct. „Je to agresivní, těžké, ale zároveň jediné řešení, jak v takové chvíli uniknout z problému,“říká k manévru Jaroslav V., zakladatel projektu Riders.
Ve snaze ochránit důležitou osobu sedící v zadním voze se auta – vzdálená od sebe ideálně jeden a půl metru – rozjedou pozadu na rychlost 60 km/h a synchronně se obrátí. Vše je přesně vypočítáno. Úprk z místa nebezpečí musí nejen členové BIS zvládnout do sedmi sekund, aby se vyhnuli ataku. „Při menší rychlosti by otočku neprovedli. Při vyšší by se zase mohli přetočit, a navíc by to bylo na úkor přesnosti,“vysvětluje jednašedesátiletý rodák z Plzně.
„Dvě sekundy. Během tak krátké doby musí řidič situaci vyhodnotit a rozhodnout se,“doplňuje Jaroslavův kolega Jiří M. „Jestli při střelbě ztuhne nebo pojede pryč a nabourá, ohrozí životy dalších vojáků. Tohle není autoškola, tohle je boj.“
Zvládnout optimálně manévr zvaný Jake není úkol z kategorie snadných. V civilní kontrarozvědce ho podle Jaroslava umí čtyři až pět lidí. Ne každý prý disponuje povahou „dostatečného šílence“, jenž má odvahu sednout za volant automobilu a „letět“s ním pozadu. Synchronní pohyby se trénují několik měsíců. Další týdny se ladí rychlost a technika.
Kdo chce napadnout, má vždy výhodu
Počátky Riders se datují do první poloviny 90. let. BIS tehdy chtěla předejít tragickým dopravním nehodám, které v krátké době stihly několik jejích členů. Rozhodla se vlastní řidiče vycvičit, přičemž ukázala právě na Jaroslava V., příslušníka zpravodajské služby se zkušenostmi s motocyklovým a automobilovým závoděním.
„Chtěli jsme vytrénovat náš operativní tým, aby byl schopný pracovat a bezpečně dojet na místo,“líčí instruktor. Pod jeho vedením výcvik pozvolna získával renomé a zaujal i jiné bezpečnostní složky. Postupně se do něj zapojily elitní armádní i policejní útvary a „jednoduchý“trénink sestávající z krizového řízení se pozvolna proměnil v unikátní metodiku vypracovanou na základě zkušeností různých ozbrojených složek. V roce 1999 došlo k jejímu legislativnímu zaštítění v podobě meziresortní smlouvy a tím oficiálně vznikl projekt Riders.
Modelových situací, které instruktoři se svými svěřenci pilují, existují desítky. Za zmínku stojí třeba i „zátaras“, který simuluje moment, kdy koloně zabrání v průjezdu vozidlo s ozbrojeným nepřítelem.
První automobil v konvoji převážející chráněnou osobou v tu chvíli prudce brzdí a nechává se předjet zadním vozem. Ten vzápětí slouží jako štít, zatímco druhá posádka se uchyluje k provedení „jake“– v rychlosti couvá, otáčí se a odjíždí pryč.
„Tohle je situace, kdy se už bojuje. Když se chlapi útočníkovi, který si na ně počká, nemůžou vyhnout, jsou trénovaní tak, aby jedno auto natvrdo poslali dopředu a bojovali a s druhým do šesti sekund ujeli,“přibližuje Jaroslav, jenž tento manévr před lety společně se zástupci zahraničních služeb vymyslel.
„V roce 2008, kdy jsme odjížděli na další rotaci do Afghánistánu, jsme se často setkávali s agresivními kontakty, na něž jsme nebyli dobře připraveni, zejména pak s útoky tohoto typu,“říká někdejší závodník. „Kdo chce napadnout, má vždy výhodu. Záleží jen na tom, jak kvalitně jste připraveni, abyste byli schopni útok odrazit,“tvrdí s tím, že během pěti sekund zvládnout takto vyřešit nesnáz i vojáci v obrněném ivecu.
Jedinečným výcvikem BIS za dvacet let prošlo bezmála osm a půl tisíce lidí z řad tajné služby, armády, policie či partnerů z jiných zemí. Osobně se na něm v jeho průběhu podílela řada uniformovaných špiček, jako například generálové Petr Pavel, Aleš Opata, Ivo Střecha nebo Ondrej Páleník. Mimo jiné se stal zcela nepostradatelným pro nasazení českých vojáků v zahraničních operacích.