Co všechno Wagner unese?
Když pravnučka Richarda Wagnera Katharina po mnoha rodinných sporech stanula před čtyřmi lety v čele Wagnerovských Bayreuthských slavností, vzdorně je otevřela i těm nejvýstřednějším režijním proudům. Letošní nová inscenace Tannhäusera do její koncepce plně zapadá.
Hlavní „drogou“Wagnerovského festivalu, který se každoročně koná v německém Bayreuthu a jenž si udržuje výlučnost uváděním pouze vrcholných oper tohoto hudebního skladatele, byla, je a zůstává hudba.
Po mém nedávném zklamání z Labské filharmonie v Hamburku, která měla při jinak špičkovém koncertu Collegia 1704 k proklamovanému novodobému akustickému zázraku daleko, působilo Festivalové divadlo se svou „mytickou propastí“zakrytého orchestřiště opět jako zvuková oáza. Úchvatná plastičnost zvuku i barevnost wagnerovsky „nekonečných“ploch dávají zapomenout na čas a navozují až transový stav.
Ať už za dirigentským pultem stál kdokoli: v případě Tristana Christian Thielemann, současný hudební ředitel festivalu. A to mu režisérka Katharina Wagnerová připravila akusticky doslova zatěžkávací zkoušku, když rozmisťovala sólisty nejen po celé ploše do hloubky jeviště, ale i v různých výškách až pod horní portál a museli odzpívat extázi lásky zády k divákům. Bylo svým způsobem vlastně zlidšťující, že i tak vrcholnému wagnerovskému dirigentovi se stane, že orchestr v nástupech tu a tam nebyl úplně přesný.
Semjon Byčkov s Parsifalem Pro nás byl v centru pozornosti Semjon Byčkov, od loňského roku šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie. V Bayreuthu debutoval teprve loni, kdy převzal nastudování Parsifala. Letos jednu z nejdelších Wagnerových oper dirigoval se zvládnutou architekturou celku i detailů, které udržovaly posluchače v neustálém napětí. A dirigentem Tannhäusera byl Valerij Gergijev, v Bayreuthu debutující až letos. Jeho úkol byl do značné míry komplikovaný tím, že se hudba gesamtkunstwerku v režijní koncepci Tobiase Kratzera ocitla spíše v doprovodné roli filmového nebo scénického „podkresu“.
Pokud jde o sólisty, na Bayreuthských slavnostech nestojí otázka zda, protože se obsazení pohybuje ve hvězdné sféře wagnerovsky hutných velkých hlasů, ale jak uzpívají role takových délek. A to si třeba Jelena Pankratovová k sedmi představením Kundryv Parsifalovi během pouhého jednoho festivalového měsíce přidala i šestkrát Ortrudu v Lohengrinovi. Při její předposlední Kundry takový nápor znát nebyl – svým pěveckým fondem obsáhla vrstvy napravené hříšnice od smyslné divokosti po oddanou kajícnost.
Skutečně hrdinný tenor
Ještě nezdolnější byl tenor Stephena Goulda, který si k suverénně zvládnutému Tannhäuserovi letos přidal i třikrát Tristana. To v hlasu Petry Langové, v Bayreuthu zavedené už od roku 2005, v roli Isoldy při předposledním festivalovém představení se přece jen projevila jistá únava, protože Thielemann sólisty vskutku nijak nešetřil. Tenoristu Andrease Schagera známe dobře z Prahy – zpíval tu Siegmunda v koncertním uvedení části Valkýry, pak ve Foru Karlín předvedl svůj projekt
Fascinace Wagnerem, letos při
Lohengrinovi v Národním divadle ale bojoval s indispozicí.
V Bayreuthu v titulní roli Parsifala oslnil ocelově pevným, nádherně znělým, skutečně wagnerovsky hrdinným dramatickým tenorem a uměním vystihnout tohoto čistého blouda. Velké očekávání bylo spojené s debutem mladé norské sopranistky Lisy Davidsenové. Aby mohla potvrdit své nástupnictví takové wagnerovské osobnosti, jakou byla její krajanka Kirsten Flagstadová, přece jen v roli Alžběty ke svému na alikvóty bohatému sopránu ještě potřebuje větší zkušenosti, aby se netlačila do ostřeji znějících výšek.
Anarchista Tannhäuser
Přijít do Wagnerova svatostánku s tradiční režijní koncepcí dnes prakticky nelze. Německý, v Bayreuthu letos debutující režisér Tobias Kratzer vyslal Tannhäusera na nespoutanou cestu aktuální anarchistické akční road movie s barvotiskovým happy endem. Po étosu rytířských pěveckých soutěží či vykoupení skrze čistou lásku Alžběty ani památky. Tannhäuser, zde operní sólista, zběhl k podivné tlupě anarchistky (Venuše), černošského transvestity (performer Le Gateau Chocolat zde hraje sám sebe) a trpaslíka (německého vzrůstem trpasličího herce) a harcuje s ní jako klaun. Když se však pod hesly absolutní svobody (což jsou citáty z Wagnerova spisu Revoluce) podílí s touto bizarní partou na krádežích i chladnokrevné vraždě policisty, hledá cestu zpět ke své tenorové kariéře. Alžběta, ve Wagnerovi prosebnice, která ve své nevinnosti prosí Pannu Marii o slitování pro Tannhäusera, se v nové produkci nakonec vyspí s mužem, který její přízeň nezíská (Wolframem) a spáchá sebevraždu. Komu nevadilo, že Kratzer pro svoji koncepci Wagnera spíše zneužívá, než využívá, mohl ocenit skvělé propojení divadla, filmu a videoprojekcí v dynamickém, napínavém a chvílemi dokonce vtipném mixu opery, fikce, iluze, reality.
Za Wagnerem přes zátarasy Wagnerovu
slavnostní hru zasvěcení vykupitele svatého grálu Parsifala v inscenaci v roce 2016 s vlnou migrantské krize a teroristických útoků režisér Uwe Eric Laufenberg situoval do Iráku, ohniska konfliktů pod dohledem mezinárodních vojenských sil. Jako výkladový klíč zvolil téma náboženského fundamentalismu. K tomu, na čí straně a proti komu Parsifal se samopalem a v plné polní bojuje, Wagner svým „čistým bloudem“samozřejmě ve své partituře „návod“neposkytuje. A Katharina Wagnerová „své“Isoldě nedopřála happy end smrti z lásky. V onom milostném bezčasí hudební básně sice dlouho dodržovala základní vztahy tristanovské ságy, ale k vyústění vztahového trojúhelníku pragmaticky žádný „pohádkový“nápoj nepotřebovala.
Bayreuthský festival, to nebyly jen desítky hodin Wagnerovy hudby, hlubokých dojmů z pěveckých výkonů, které už jen svou výdrží vzbuzují respekt, a podnětů k mudrování nad provokativně kontroverzními režijními koncepcemi. Byl naplněn také spoustou postřehů ze zdejší specifické atmosféry, kdy diváci (v závěru slavností převažovala německá střední vrstva ve velké večerní), vznešeně kráčejí za wagnerovským kultem zátarasy obehnaným parkem Zeleného vršku, odevzdávají zavazadla přesahující rozměr A4 do stavební buňky – kontejneru v prašném rohu parku kousek od divadla, o tradičně hodinových přestávkách vystávají fronty na zdejší vyhlášené „wursty“, preclíky a zmrzlinu, ale i konzumují vlastní zásoby na parkovištích na stoličkách u otevřeného zadního kufru auta.
Přes přísná bezpečnostní opatření v Bayreuthu detekční rámy pro diváky zatím nemají. Pokud by ale byly zavedeny pro režijní výstřednosti, pro mnou nastavenou citlivost by jím z letošního programu s výjimkou Mistrů pěvců norimberských (ty jsem stejně jako Lohengrina viděla loni) inscenace sice prošly, ovšem při hodně tolerantně nastavených „čidlech“. Hudební droga ale své účinky neztrácí.
Autorka je operní kritička