Pláč krajiny české
Klíčové památky nejsou jen v Praze. Na ty v regionech se zapomíná. A na seznamu ohrožených památek jsou i takové, o něž péče selhává
IVANA KALINOVÁ KYZOUROVÁ historička umění
Režie prezidenta Miloše Zemana ve věci nastolení nového ministra kultury byla pevná: nejprve otálel s odvoláním ministra Antonína Staňka, pak prohlásil, že kandidát na ministra Michal Šmarda ministrem nebude, a vzápětí odsouhlasil dalšího kandidáta. Za hlavní téma jmenování Lubomíra Zaorálka ministrem určil záchranu chátrajících kulturních památek.
Také Zaorálek řekl, že památky jsou zanedbané. Už o několik hodin později však svá slova revidoval, když nemluvil o zanedbaných památkách, ale o množství památek opravených. Vzpomínal, jak historické krásy Prahy ohromovaly jeho partnery v době, kdy byl ministrem zahraničí; prý měly vliv i na průběh diplomatických jednání. Doufejme, že jako ministr kultury se bude starat o to, aby tyto historické krásy zůstaly zachovány a že dokáže Prahu bránit před prosazováním zájmů (zahraničního) velkokapitálu lépe než jeho předchůdci. Doufejme také, že nenaskočí na kolotoč módních sloganů o tom, že Praha potřebuje světovou „starchitekturu“a že je ostudou, že ji dosud nemá.
Zdevastované markanty
To, co je na Praze světové, je její historická stavební struktura doplňovaná po staletí. Pokud ji zbytečně a nevhodně narušujeme, historické město ničíme. Je to jednoduchá úvaha, která si ale u nás stále nedokázala prorazit cestu. Úvaha o to jednodušší, že ani v nejmenším nevylučuje možnost postavit kvalitní současnou architekturu tam, kde je jí potřeba. Příkladem může být nový Trojský most, jehož elegantní oblouková konstrukce dokonale zapadá do dynamického kontextu historického a zároveň moderního města.
Když premiér Babiš chválil velké investice do památek typu pražského Národního muzea, Zaorálek poznamenal, že vedle nich je třeba investovat i do památek a kulturních institucí v regionech. Právě tam se nachází mnoho zchátralých památek a přesně tyto památky měl prezident Zeman na mysli, když plédoval za jejich záchranu. Označil je za „markanty české krajiny“. Není ale jasné, nakolik si politici a konec konců i širší veřejnost uvědomují, jak velký je rozsah devastace a jakých prostředků by bylo třeba, aby se tento stav změnil.
Jedním z „markantů“české krajiny je i někdejší Dvůr Semtín u Olbramovic. Kdyby nebyl opraven při budování Čapího hnízda, možná by dnes už neexistoval. Dvůr v Semtíně potkalo štěstí, které ostatní barokní usedlosti rozeseté po české krajině neměly. Nacházejí se přitom mezi nimi architektonické skvosty evropského významu. Zubožený hospodářský dvůr v Hubenově, někdejší součást panství cisterciáckého kláštera v Plasech u Plzně, byl postaven podle plánu Jana Blažeje Santiniho, jednoho z nejznámějších architektů českého baroka. To, že dvůr dosud neprošel žádnou významnější opravou, je dáno vícero okolnostmi obtížnou využitelností počínaje a neefektivní dotační politikou konče. V dezolátním stavu se však nacházejí i některé části samotného kláštera v Plasech. Klášter je přitom národní kulturní památkou ve správě Národního památkového ústavu. Proč jeho obnova postupuje tak, jak postupuje, je záhadou, kterou lze vysvětlit snad jen tím, že vedoucí pracovníci ústavu mají jiné, „zajímavější“priority.
Evropská záchrana
Národní památkový ústav eviduje čtyřicet tisíc nemovitých památek, z nichž více než sedm set vede na seznamu ohrožených památek. Podle nově jmenovaného ministra kultury to je dobrý poměr (Konec Buriana mi Zeman nenařídil, LN 28. 9.). Ale na seznamu ohrožených památek jsou jen ty památky, jimž přímo hrozí fyzický zánik. „Pouze“zanedbané památky typu hospodářského dvora v Hubenově nebo kláštera v Plasech na seznamu nejsou, přitom i ony jsou ohrožené a jsou ukázkovým příkladem selhávání památkové péče. Jde o zcela klíčové stavby, bez nichž si naše kulturní dědictví neumíme představit. Jsou nejen důležité pro potenciální rozvoj daného regionu, ale také definují to, co chápeme pod pojmem „evropská architektura“, a jejich stav je přitom víc než tristní.
Je třeba uznat, že mnoho historických staveb bylo v posledních třiceti letech renovováno nebo zachráněno z trosek. Tato záchrana ale byla až příliš často závislá na evropských dotacích. Ty doslova na poslední chvíli zachrání například architektonicky pozoruhodné konírny v Zákupech, jejichž dlouholeté chátrání bylo trestuhodné. Památky, k nimž se dotace nedostanou, mají ale smůlu.
Ministr kultury by se proto měl snažit o rovnoměrné finanční zajištění jednotlivých stavebních obnov a o finanční hospodárnost. Měl by trvat na řešení stavu zanedbaných památek a využít k tomu všech prostředků. Měl by znemožnit rozkladovým, případně jiným komisím, aby napomáhaly destrukci památkového fondu. Po úřednících všech instancí by měl vymáhat osobní odpovědnost za úkoly, které spadají do jejich kompetence. Nový ministr by prostě musel po všech chtít, aby nekráčeli po širokých, ale po úzkých cestách. Je otázkou, zda se mu to podaří. Ale zda se do toho pustí, to už je pouze záležitostí cti.