V Grónsku loví velryby i medvědy
Po týdnu přináší LN pokračování grónského dobrodružství fotografa Jana Zátorského. Lidé zde podle něj loví velryby, tuleně i medvědy, nepohrdnou ale ani žralokem.
i medvěda. Zajímá mě, jestli k tomu potřebuje povolení. „Když ho zastřelím v sebeobraně, tak ne,“usmívá se spokojeně. Medvěd „agresor“se pak prý dá prodat až za 100 tisíc korun, tvrdí.
Rozruch v Tasiilaqu dnes odpoledne vyvolal rybáři vylovený žralok. Přijela se na něj postupně podívat snad půlka města. Přihlížející tvrdí, že žraloka vidí v Grónsku poprvé. Později jsem ale mluvil s italským arktickým průvodcem Peronim, který žije v Grónsku už 40 let, a ten mi potvrdil, že zas taková kuriozita to není.
Kalhoty na mně po deseti dnech diety yum yum (čínské nudlové polévky) visí. Jdu se konečně pořádně najíst do jediné restaurace, kterou jsem ve městě našel. Vybírám mezi burgerem, kuřecími nugetami nebo smaženými křídly. Vše s hranolky. Žádná lokální specialita. Alespoň mají pračku, tak budu večer zase člověkem.
den
„Ne“znamená ne Ráno mě budí zvuk kapek dopadajících na celtu stanu. Šance v tomto počasí je sice minimální, ale stejně beru do ruky telefon, abych zavolal Peronimu, jestli náhodou neví o nějaké lodi, která dnes vyráží na bývalé americké základny v zálivu Ikateq. „Za půl hodiny doraz do přístavu. Dva Dánové se tam jedou podívat, a když jim přispěješ, vezmou tě,“překvapuje mě Peroni. Máme sice domluvené, že nás na základny těsně před odletem z Grónska vezme kamarád polárníka Miroslava Jakeše George, ale nechce se mi riskovat, že zrovna v ten den budou příliš vysoké vlny. Raději se na místo podívám dvakrát než vůbec.
Hodinu a půl jedeme v dešti na odkrytém člunu. Představuji si, že nafotím kontrast mezi nádhernou přírodou a hrozivým odpadem, který po sobě zanechali američtí vojáci po konci druhé světové války. Když dorazíme na základnu, překvapí mě, jak krásné je to místo. Prázdné barely od paliva a vraky amerických vojenských aut se za víc než 70 let barevně propojují s přírodou. Zdálky barely vypadají jako rezavé rostliny obepínající skály. Zvlášť v kontextu tak obrovského prostoru. Místní jim proto říkají „american flowers“. Vojenská auta jsou jako sochy. Připadám si, že stojím ve venkovní expozici muzea moderního umění. V zálivu kotví červená dopravní loď. Má vše postupně odvážet. Alespoň auta bych nechal na svých místech, říkám si. Bojím se přiznat, že rád vidím v krajině po dlouhé době i něco jiného než jen omrzlý kámen.
Doslova hejna velryb potkáváme na zpáteční cestě. Některé plují jen pár metrů od člunu. Zpívají, vyfukují fontánky a plácají ocasy do vody, jak se nám snaží uniknout v hlubinách moře. Nezapomenutelná podívaná. Běhá mi mráz po zádech. Dánové euforicky vykřikují nadšením. Prší a fouká ledový vítr. Když řidič člunu zastavuje u sedmadvacáté velryby a cesta se protahuje, propadám zoufalství. Měl jsem se lépe obléci. Jen ať už nepotkáme žádnou další velrybu!
V přístavu mi pípne v kapse pozvání na večeři od Peroniho. Město Tasiilaq slaví 125. výročí od založení a on pořádá velkou oslavu. Do města se přistěhoval z Itálie před 40 lety a stal se legendární postavou. Zaměstnává ve svých podnicích spoustu Eskymáků a různě je podporuje.
Na stole mám připravené italské rizoto jako předkrm. Když ho dojím, servírka mi nese pečenou rybu. „Ale to jste nemusela, ani nemám hlad,“blafuju radostně při pohledu na voňavé jídlo. Servírka se hned otáčí a mizí i s rybou v kuchyni. Peroni se směje mému smutnému pohledu. Ne tady znamená ne, vysvětluje mi.
Cestou z večeře jdu do sportovní haly na kraji města. Eskymáci společně slaví výročí. Pitvořící se tlustý komik v dámských šatech a zelenou parukou přivádí obecenstvo do euforického transu. Následné hodinové avantgardní tanečně-divadelní představení mladých umělců by se určitě stalo v Berlíně senzací. Poprvé slyším současnou avantgardní hudbu. Publikum ani nedutá. Na závěr večera přichází zase tlustý komik. Tentokrát převlečený za jeptišku. V ruce drží lahev vodky a opilecky žvatlá „Alelujá, alelujá!“. První scénka, které jakž takž rozumím. Krátký skeč bourá sportovní halu.
Jdu černou tmou. Nesvítí ani hvězdy. Najednou v dálce ozáří oblohu ohňostroj. Před stanem zase hledám v kapse klíče. Asi si nezvyknu.
den
Zachránil jsem tuleně V půl páté ráno lámeme zmrzlé stany do batohů a vyrážíme k přístavu. Jakeš domluvil s posádkou ruské plachetnice, že nás odveze do Kulusuku, odkud můžeme na člunu pokračovat ke Knud Rasmussenovu ledovci. Po pár minutách čekání na přístavním pontonovém mostu, když už jsem smířený s tím, že jsme se stali terčem vydařeného žertu, připlouvá nádherná červená plachetnice. Snídáme na palubě při východu slunce. Co by rychlému člunu trvalo 40 minut, plujeme tři hodiny, ale to nikomu nevadí. V Kulusuku přesedáme na člun Georgova syna Justuse. Ještě jednou si prohlížím americké vojenské základny.
Když pokračujeme dál k ledovci, Justus náhle vypíná motor a do ruky bere malorážku s optickým zaměřovačem. Proti nám pluje s vousatým úsměvem tuleň. Udělám dva opatrné kroky, abych měl lepší záběr. Rána pleskne o hladinu pár centimetrů vedle tuleně a ten uniká pod vodní hladinou. „Nehýbat!“křičí na mě Justus. Svojí nešikovností jsem dal tuleni šanci uniknout. Teď musíme až pět minut čekat, než se zase vynoří k nádechu, vysvětluje Justus. Postupně vypálí na tuleně sedm ran, ale ten vždy se štěstím uniká. „Pro dnešek vyhrál,“přiznává lovec sklesle porážku.
Na dně člunu leží stará dřevěná harpuna. „Používáš ji?“ptám se. „Jednou za rok dostanu povolení na lov velryby. Střílím na ni puškou, a když zpomalí, tak do ní zaseknu harpunu. Ta má na sobě navázaný plovák. Vidím tak, kde velryba plave a nemůže se potopit,“vysvětluje Justus. „Lovím ale jen malé kusy. Maximálně šestimetrové,“dodává.
Zblízka mi namodralý ledovec tvarem připomíná řadu tučňáků skákajících z útesu do moře. Jeden vytlačuje druhého. Z odstupu vypadá jako široká dálnice. Před několika dny jsem se dal v Tasiilaqu do řeči s rakouským matematikem, který po 20 letech přijel do Grónska na tři měsíce, aby si vyčistil hlavu. Tvrdil, že když byl u ledovce, nepoznal ho. Hodně se zmenšil. Grónsko je na první pohled trochu jinou zemí, tvrdí mi.