Básník sotva olistěný
rase, už dřív. V červnu 1940 sice úspěšně složil zkoušky ve třetím ročníku Státní konzervatoře hudby, kde studoval divadlo – ale dál nemohl. Dál nemohl ani jeho vztah se spolužačkou Věrou Fingerovou: její rodiče měli strach vzít Žida do rodiny. Pendloval pak od jedné příležitostné práce ke druhé, střídal podnájmy. A psal.
Ohnice, poslední kniha, kterou držel Orten v rukou, je knihou tušeného konce. Finále života i díla. Básnickou sbírkou, kterou autor dovršil svůj překotný tvůrčí vývoj. Co jiným trvá dekády, zvládl za dva roky. Pokud se Čítanka jaro (1939) nese na vlně wolkerovského úžasu a naivismu, rušeného jen občas záškuby smutku, pak Ohnice (1941) představuje básníka-existencialistu, senzitivního, spirituálně probuzeného lyrika úzkosti a temnoty, jemuž je psaní alternativní existencí, pokusem povýšit dílo nad krutou dobu, vzdorovat poezií nešťastnému osudu. Příbuznosti a vlivy? Richard Weiner nebo František Halas, z přespolních pak Bloy, Dostojevskij, Kierkegaard, Rilke nebo Unamuno. Myslitelé hlubinní a tragičtí, kteří správně tušili absurditu života a jimž byla smrt vždycky nablízku.
Temné proudy
Orten hrál na podobnou notu. V Ohnici najdeme čísla-zaklínání, jako „Cvičení o smrti“, „Pohřeb“, „Po smrti“, „Elegie“nebo „Poslední báseň“. V závěru rukopisné prózy Malá víra čteme evokaci: „Jak blízká byla ta smrt, kterou jsme tušili! Jak přicházela, jak pozvolna a z jaké dálky přicházela!“A z milostného dopisu, napsaného Fingerové v únoru 1939, vypadne obraz přímo hororový: „A smrt jsem já. Přijdu jednoho dne, abych Tě vyrval z náruče života, jemuž jižjiž budeš podléhati, přijdu, aby ses stala mou, a spálím Tě svým žárem. Tvá Smrt.“Mimochodem: V devětatřicátém čekala Fingerová s Ortenem dítě; protože ale usoudili, že na potomka není šťastný čas, šla Věra na potrat. A mimochodem podruhé: V prvních měsících téhož roku, zřejmě nedlouho před vyhlášením protektorátu, odmítl Orten emigraci.
Neodešel kvůli Fingerové, kvůli matce – a jistě i kvůli svému dílu, které živila přirozeně čeština. Láska k mladé herečce byla vztahem jeho života. A její konec, vynucený v zájmu vyšší moci, v Ortenovi mohutně posílil temné proudy, které mířily k romantické definitivě: sebezáhubě.
Matka v Ortenovi kontinuálně probouzela poezii. Jí věnoval kolem svých deseti kolekci vlastnoručně svázaných prvních veršů, sbírku Mládí podepsanou pseudonymem Jiří Zručský; ji podporoval po roce 1936, kdy zemřel
K Ortenovi se hlásila ještě za války literární skupina Ohnice. V 50. a 60. letech vypluly z jeho pozůstalosti prozaické texty, deníkové zápisy a korespondence. Překladatel a spisovatel Jan Zábrana mu vzdal opakovaně hold ve svém deníkovém monumentu Celý život: „Celé mé mládí uplynulo s jeho verši, ve znamení jeho veršů, s jeho knihou na srdci, s knihou jak talisman, knihou jak šperk.“
Dneska má Jiří Orten v Kutné Hoře festival, v Praze gymnázium, náměstí – a od konce 80. let i cenu pro začínající autory. Pro českou kulturu a společnost nikdy nezemřel; kvůli svému tragickému životu. Jeho vliv nezmizel; díky jeho výjimečnému dílu.