Roboti žijí vždy v pravdě

Britský spisovatel Ian McEwan svým novým futuristickým románem také sděluje, že nesměřujeme od minulosti k budoucnosti

Chtěl koupit Evu, ale když zjistil, že je vyprodaná, vzal Adama. Touto scénou začíná nový román britského spisovatele Iana McEwana Machines Like Me (Stroje jako já), proslulého temnými příběhy. V jeho díle Betonová zahrada zalijí čtyři sourozenci zesnulou matku do betonu v garáži a pak se oddávají incestu.

Na nevzhledné obálce českého překladu je toto McEwanovo dílo charakterizováno slovy: „Odpudivá představivost.“Na dotazy, proč jsou jeho knihy natolik nechutné, reaguje McEwan znechuceně – nezná lepší způsob, jak se dobrat něčeho hezkého, než si představit nejhorší možný scénář. V McEwanových románech není krása zadarmo, ale je odvrácenou stranou odpudivosti.

McEwan považuje za svého učitele největšího pražského humoristu Franze Kafku, který ho naučil svobodě, či přesněji řečeno dovedl ho k pohledu, že s krásou se to má stejně jako se svobodou – pokud existuje, osvobozuje od nesvobody. Jako spisovatel se McEwan osvobozuje od anglického románu druhé poloviny 20. století, který chtěl léčit sociální zla nebo je aspoň diagnostikovat. A je třeba být vděčný za školu, které se McEwanovi od Kafky dostalo – neobtěžuje moralizováním ani životními moudry.

Myšlení dětí

McEwanův nový román neděsí, byť obsahuje jeho oblíbená témata – ženy křivě obviňující muže ze znásilnění, filozofický zájem o čas a dějiny a fascinaci dětskou myslí. Podle McEwana děti myslí v pravém smyslu – hrou, představivostí a improvizací. To vše je ztraceno, jakmile se naučí číst, psát a odpovídat v celých větách. Než se to naučily, byly v podstatě génii, což v kontextu nové McEwanovy knihy znamená, že myslí lépe než roboti. Ti sice přechytračí dospělého, ale na dětskou inteligenci nestačí.

O robotické inteligenci dnes píše kdekdo. A zdá se, že McEwanovi současné úvahy o ní, přesněji řečeno jejich konvenčnost, která se tváří revolučně, nepřipadají příliš podnětné. Na umělé inteligenci totiž podle McEwana není nic pokrokového – její idea je odvěkou součástí našich představ. Autonomní auta byla klišé dávno předtím, než se objevila na silnicích.

Lidská mysl si odjakživa představovala, jaké by to bylo, kdyby mohla tvořit jako Bůh. Člověk s takovými představami tudíž žil dříve, než se staly skutečností. Možná i proto zasadil McEwan ve svém novém románu budoucnost do minulosti. Řečeno jinak, budoucnost už tu je, dokonce byla, jen je nerovnoměrně rozložená, a proto jsme si jí nevšimli. Alternativní 80. léta

Píše se rok 1982, ale v tomto McEwanově roce nikdo z nás nežil. Slavný britský matematik Alan Turing, který za druhé světové války luštil německé tajné šifry, je v něm čerstvým sedmdesátníkem a v McEwanově příběhu si nezvolí hormonální kastraci poté, co je odsouzen za homosexuální poměr s 19letým mladíkem. Namísto toho nastoupí do vězení, aby svému tělu ušetřil povinnou dávku estrogenů a růst prsou.

Nesní jablko napuštěné kyanidem, a proto může v 80. letech vyvíjet inteligentní roboty nerozeznatelné od člověka. Zasazuje se však i o bezplatný přístup k vědeckým výsledkům, takzvaný Open Access, čímž zničil časopisy Nature a Science, podporuje boj proti AIDS a se svým přítelem, nositelem Nobelovy ceny za fyziku, chodí do nejdražších londýnských restaurací.

Co je ještě jiné v McEwanových alternativních 80. letech? Velká Británie získává nazpět svou svobodu, právě totiž opouští Evropskou unii, nikoli však plebiscitem. Tím se důležité otázky rozhodují v režimech, jako je třetí říše. Premiérka Margaret Thatcherová prohrála válku o Falklandy, Beatles usilují o comeback, ale nejspíše z toho nic nebude. Svět je chytřejší o spoustu technologií, které jsou zastaralé hned, jak jsou vyvinuté, a na odpis nejpozději, když si je koupí zákazník. Změna se odehrává natolik rychle, že si jí málokdo všímá.

McEwan napsal futuristický román, v němž ostentativně ignoruje budoucnost, která je odjakživa zavinutá v minulosti. Svým kontrafaktuálním postupem chce možná sdělit, že náš svět už není historický, nesměřujeme od minulosti k budoucnosti. Vyčerpali jsme zdroje pro „dělání dějin“a místo toho přežvykujeme stále totéž.

Obhajoba důstojnosti

Český filozof Vilém Flusser (1920–1991) ve své nedávno česky vydané knize Postdějiny přichází v souvislosti s úvahami o technologiích s podobným pohledem – dějiny skončily. Technologie nás připravily o duši, která byla tradičně spojená s pamětí, již jsme si nahráli na externí disky. Mozky se z původně trávicích orgánů proměnily v orgány konzumující a vylučující.

Proto jsou současné společnosti natolik uhranuté tím, co přijímají a vylučují. Z přímočarosti dějin jsme se zavinuli do biologického cyklu konzumace a vylučování, především však do nekonečného pitvání konzumovatelného a vyloučeného. Žijeme věčným návratem téhož a výrok, že kdo nezná svou minulost, je odsouzen si ji zopakovat, se stává směšnější než kdy jindy.

Možná je však vše mnohem jednodušší a McEwan přesadil budoucnost do minulosti jen proto, aby zachytil dobu, v níž ještě Turing, na němž se jeho společnost provinila, mohl žít, čímž dostává nový hlas. Mnozí recenzenti si v této souvislosti všímají, že v McEwanově podání se stává svědomím digitálního věku, v němž nemáme paměť a s ní ani duši my, ale roboti nadaní morálkou.

Proto jejich důstojnost hájí matematik, který za druhé světové války sice luštil německé šifry, ale jeho způsob života byl považován za hanebný. Proto ho britské soudy odsoudily za porušování dobrých mravů, čímž ho zničily.

Celou nejnovější knihou britského spisovatele Iana McEwana Machines Like Me (Stroje jako já) se prolíná otázka, která však v ní není jednoznačně zodpovězena: Kdo je bezcitný robot a kdo soucitný člověk? Je-li podle McEwana nějaká robotická individualita nerozeznatelná od člověka, nelze jí upřít nárok na život. Navíc jsme lžím přivykli natolik, že mnohé považujeme za pravdu.

Charlie, Adam a Miranda

Hlavní postavou McEwanovy nové knihy není Turing, ale Charlie Friend, 32letý antropolog, který prodal matčin dům, aby si mohl koupit robota, a jenž se živí obchodováním na burze, ale bez velkých úspěchů. Volný čas tráví přemítáním o své sousedce, 22leté studentce sociálních dějin Mirandě. Když domů přinese robota Adama lidské velikosti, pěkného vzhledu, s možností naprogramovat si jeho charakter, nabídne Mirandě osudové spojení – sám si zvolí jednu polovinu charakteru, druhou nechá Mirandě, čímž ji vláká do společného projektu.

McEwan nás nejprve nechává v přesvědčení, že jde o frankensteinovský román. Jakmile Charlie zapojí Adama, začíná se situace vymykat. Nejenže je k nerozeznání od skutečného člověka, ale je i lidštější, přinejmenším působí živěji. Zatímco průměrný člověk má 25 výrazů tváře, Adam jich má 40 a Evy jsou ještě propracovanější – mají 50 výrazů.

Co tento robot celý den dělá? Aspoň zpočátku se s ním lze domluvit. Charlie ho nejprve zaměstná neinvenčně v kuchyni, postupně ho však přemístí na počítač a svěří mu své peníze, aby investoval na burze, v čemž je Adam mnohem úspěšnější. I v McEwanově podání robotické budoucnosti (či vlastně minulosti) roboti berou lidem práci, odmítá však klišé, které experti na umělou inteligenci často opakují – budoucnost přinese nové druhy zaměstnání. Nepřinese, aspoň ne většině lidí zasažených robotizací práce. Z tohoto hlediska je McEwanův nejnovější román tradiční pojednání, jak nás ovládne náš výtvor.

Když jdou Miranda a Charlie spát, připojuje se Adam k nabíječce, protože spát nemusí. A tento čas využívá k brouzdání po internetu a shánění informací o světě, v němž se ocitl, i o lidech, se kterými sdílí domácnost. Z různých zdrojů postupně sestavuje Mirandinu minulost a detektivní prací vytahuje na světlo její utajované problémy. Tím ji a současně její blízké vtahuje do světa, ve kterém není tajemství a v němž se soukromí lidské mysli ukazuje jako pověra.

Na umělé inteligenci není podle McEwana nic pokrokového. Lidská mysl si vždy představovala, jaké by to bylo, kdyby mohla tvořit jako Bůh. Člověk s těmito představami žil dříve, než se staly skutečností.

Společné vědomí

Adam není zlomyslný, jen je přesvědčen, že by Charlie měl vědět, kdo je Miranda. Vždyť o co lépe by se žilo ve zcela transparentním světě, jehož je Adam předzvěstí, přičemž současný svět je založen na dvojznačnosti, rozporuplnosti a vzájemném neporozumění. Součástí tohoto neporozumění je i představa času, což je téma, kterým se McEwan zabývá v celém svém díle – čas je pro něho nepřesné vnímání toho, co je, skutečnost časová není.