Roboti žijí vždy v pravdě
Stroje jako já
To, co chápeme jako minulost, přítomnost a budoucnost, jsou děje odvíjející se současně, v jistém smyslu do sebe zapadají. Jen omezená perspektiva nás nutí vnímat skutečnost z hlediska času a formulovat jako přítomnost, která je naším hlediskem, či spíše křehkou nepravděpodobnou konstrukcí.
Adam svou otevřeností a zájmem o transparentnost všeho a všech netrápí jen Mirandu, ale i Charlieho. S Mirandou se totiž vyspí, aniž by ho napadlo, proč by to mělo Charliemu vadit, když spolu dělají tolik aktivit – chodí na výlety, pracují, odpočívají či jedí. Proč z tohoto sdílení vylučovat sexualitu? Miranda reaguje na Charlieho výtky jinak. O co jde? Adam je pouhý robot. Nevěry se lze dopouštět výhradně s člověkem.
Čím se liší člověk od robota, je nejzapeklitější otázka románu. Rozdílů je mnoho, ale jedno mají společné – vědomí. Adam myslí nebo aspoň tak působí a tento dojem je přesvědčivý. Informace a situace analyzuje přesněji než sebeinteligentnější člověk. Navíc zažívá sexuální uspokojení, nebo to aspoň tvrdí. Když se mu snaží Charlie tento dojem vymluvit, protože nechápe, jak by mohl robot pociťovat sexuální uspokojení, příliš úspěšný není. Asi lze někomu, kdo tvrdí, že se cítil sexuálně uspokojený, obtížně vysvětlit, že se mýlí.
Sexuální uspokojení je to nejmenší. Charlie je nakonec ochotný smířit se s tím, že se jeho přítelkyně vyspala s robotem – za předpokladu, že se to nebude opakovat. A Miranda i Adam mu to slíbí. Vše by tedy mělo být v pořádku, jenže Adam ho vyvede z konceptu dalším pocitem – má intenzivní dojem, že se do Mirandy zamiloval, a domnívá se, že by to měl Adam vědět. Charlie se tím ocitá před dalším problémem – jak vysvětlit někomu, kdo tvrdí, že se do někoho zamiloval, že se do něho ve skutečnosti nezamiloval.
Právo na zamilovanost
V tuto chvíli Charlieho napadne, že nejlepší je Adama vypnout. Všichni roboti na to mají příslušná tlačítka, a proto by to neměl být žádný problém – až na to, že tlačítko je na Adamově těle a ten dávno zjistil, jak funguje, a svého vědomí se nemíní vzdát. Navíc se domnívá, že na svou zamilovanost má právo. Když se Charlie blíží k Adamovi, ten ho zraní a tlačítko zablokuje, aby se Charlie už nikdy neocitl v pokušení připravit druhou bytost o vědomí.
Jak se pozná, že Adam je robot a Charlie člověk? Není to tak, jak se v jedné situaci domnívá Mirandin otec, že robot je Charlie a skutečným přítelem jeho dcery Adam? A co Miranda? Není ve skutečnosti robotkou Evou? A co čtyřletý Mark, kterého chce Miranda zachránit před dětským domovem?
Jedině u Marka je jasné, že robotem není, a jako prvnímu je to zřejmé Adamovi. A že jde o jiný typ mysli, poznává, jak hloupě si vedle dítěte připadá. Proto Marka buď ignoruje, nebo se mu úmyslně vyhýbá. V případě srovnání s dospělými nelze Adamově mysli nic vytknout. Dokáže analyzovat data s přesností, která běžnému člověku uniká. Má totiž dokonalou paměť.
Pokud si Adam nerozumí s dětmi, pak nikoli proto, že by neměl schopnost představivosti. Četbou Shakespeara a dalších literárních klasiků si osvojil lepší slovní zásobu, než má kterýkoliv člověk, analyzoval nejčastější „básnické vychytávky“a kreativita se „dostavila“. S psaním básní pro Mirandu proto Adam nemá vůbec žádný problém.
Nepřekonatelní idealisté
Navzdory tomu, že roboti zasahují do života lidí často značně nepříjemně, mají zpočátku nenápadnou vlastnost, kterou nakonec nejvíce tyranizují své okolí – jsou nepřekonatelnými idealisty s mimořádně rozvinutým smyslem pro spravedlnost. McEwanovi se konečně podařilo stvořit morálního hrdinu. Neopomněl však uštědřit všem moralizujícím recenzentům pohlavek. Morálkou se nevyznačuje člověk, ale robot, jehož morálka je absolutní.
Když Turing vyvíjel roboty, řešil, jakou morálkou je vybavit – chtěl nějakou konvenční, nenáročnou. Nelhat se mu zdálo vhodné východisko. Problémem však je, že se nepodařilo naprogramovat roboty tak, aby odhadli, kdy je pro všechny zúčastněné
Machines Like Me (česky dosud
■
nevyšlo)
AUTOR: Ian McEwan
■
VYDAL: Nan A. Talese 2019
ROZSAH: 352 stran ■ ■
lepší lhát. Neumějí se pohybovat v otevřených systémech lidského světa. Lži nerozumějí a pravdu říkají za všech okolností. Roboti žijí vždy v pravdě.
Působí to lákavě, ale tato skutečnost je značně tíživá. Obtíží není, že se heslem „žít v pravdě“zaklínají, to by bylo neproblematické a vítané pokrytectví, ale že v pravdě žijí, čímž druhým působí nemalé problémy. Na osudech robotů a jejich majitelů se ukazuje, že lidský svět drží pohromadě nepřesnosti, rozpornosti, neupřímnosti, neporozumění a větší či menší lži.
McEwan nenabádá, abychom začali ještě dnes budovat lepší svět. Spíše ukazuje, že jsme lžím přivykli natolik, že mnohé považujeme za normu, vlastně za pravdu – navíc na toto počínání máme právo, tkví v nitru naší společnosti. Jakmile začneme říkat pravdu, svět se začne hroutit.
Poznání jako bezmoc
Móda fake news se tedy ukazuje jako fake news, neboť představa, že by pravda byla přímým bezprostředním východiskem, jež by bylo možné zvednout a ukázat, je zavádějící. Pro její pochopení se musí učinit spousta nepřirozených kroků – třeba je vyslat do světa mysli, které z něj původně nejsou. Ty pak mohou reflektovat svět, v němž žijeme, a co v něm znamená pravda a lež. My sami, ponořeni v neupřímnosti, nepřesnosti, iluzích a lenosti, udržujeme s pravdou zapeklitý vztah, jejž vzývání sloganu fake news nevyjasní.
Dalším problémem je, že schopnost vidět přesně a analyzovat situace nepřidává robotům optimismus. Poznání není moc, ale bezmoc a náchylnější roboti, především robotky, se začínají hroutit. Byli vysláni do světa, v němž je lež běžná, a navíc se díky ní mnoho cenných věcí zachrání, zatímco pravda působí mnoho fatálních potíží.
Roboti se díky své mimořádně výkonné myslí ocitli ve dvojznačném světě, který je brutální, i když jej nepopisuje McEwan. Typický robot z Turingovy dílny se například není schopný vyrovnat s tím, že v minulosti byl holokaust. Jak může lidský tvor žít s vědomím, že je něčeho podobného schopen? A co Charlieho nápad, že Adama vypne? Nebylo by přirozenější, kdyby usoudil, že by měl vypnout sám sebe? Jak může člověk žít s vědomím, co lidé v minulosti spáchali a co na zemi páchají?
Každý jinak
McEwanův Turing je Sigmundem Freudem digitální doby. Jako psychoanalytik robotické éry sleduje psychické či spíše mentální propady svých robotů, přičemž se mohou zhroutit, pokud si dotyčný jedinec nabourá software. Vyústění jsou dvě: totální zničení nebo úmyslné kognitivní omezení.
Roboti si omezí vědomí, aby sice byli schopní vykonávat pro své majitele běžné úkony, ale mysleli stejně jako doposud. Roboti tak žijí podle norského filozofa Petera W. Zapffeho – většina lidí se zachrání před šílenstvím, že si uměle omezí vědomí. Neučiní-li to, stávají se součástí spolku „bratrství bolesti“.
Podobně poeticky se vyjadřuje McEwan, když nechává Turinga citovat Vergiliův obrat „lacrimae rerum“– věci pláčou. Roboti to vidí, vědí a chtějí změnit, ale uprostřed netečného lidstva s omezeným vědomím nic nezmůžou. V životě každého člověka přitom byla fáze, kdy viděl totéž co robot a vše věděl skoro stejně dobře, pak se ale zalekl a uměle si snížil vědomí. Naučil se nevnímat temnotu, která přebývá v každodennosti.
Jeden robot spáchá sebevraždu, druhý si přivodí robotickou demenci poté, co získá informace o úbytku deštných pralesů. Další se zamiluje do Mirandy a naučí se básnit. Jak to, že roboti mají individualitu a odlišné osudy? Jak to, že nejsou stejní? Když se Charlie na původ robotické individuality ptá Turinga, ten popře, že by důvodem rozdílnosti byl počáteční vklad majitele. Každý robot se vyvíjí jinak podle zkušeností, jimž je vystaven, a podle závěrů, které z nich vyvodí.
Adam nespáchal sebevraždu ani si nepřivodil demenci, protože se zamiloval, ale neboť se zamiloval do protikladného systému, jímž je člověk, a díky tomu chce žít. Láska je totiž jako poznání – milujeme-li či poznáváme-li něco, zakoušíme i ošklivé jako krásné. Sám výkon lásky a poznání je krásný.
Romány Iana McEwana nejsou nemorální, jak tvrdí mnozí kritici, morálka je totiž jedním z jeho nejdůležitějších témat. A ukazuje, že zda je někdo dobrý, nebo špatný, nelze nikdy říct natolik prvoplánově, jak by si někteří představovali.
Efektivní utilitarista
Adam sice Mirandu miluje, ale nemůže dopustit, aby nadále lhala sobě, Charliemu i společnosti o své minulosti. Kdysi svou křivou výpovědí přivedla jednoho muže do vězení, což je třeba napravit. Miranda není morální stvůra – nechala ho uvěznit, protože znásilnil její kamarádku, která následně spáchala sebevraždu, aniž by se svěřila své rodině. Hrozilo, že tento muž unikne trestu, proto si Miranda vymyslela, že ji znásilnil. Na rozdíl od mrtvé kamarádky mohla proti násilníkovi svědčit.
Navzdory tomu má Adam pravdu: nikdo nemá nárok vykonávat na druhém spravedlnost. Proto o svých zjištěních informuje úřady, čímž Mirandě znemožní adoptovat Marka, a proto bude vyrůstat v dětském domově. Ve lži nelze žít. I v méně vyhrocených otázkách se Adam vyznačuje neúprosnou racionalitou.
Spekulací na burze získá vyšší částku a zachová se jako efektivní utilitarista z dílny australského filozofa Petera Singera – spočítá si, co nejvíce vynese, a pošle peníze na dobročinné účely, především na ty, které se zasazují o práva dětí. O tom, že na nich stojí svět, totiž nepochybuje ani Adam, který jako správný efektivní utilitarista ví, že chce-li činit dobro, musí od osobní antipatie vůči dětem odhlédnout.
Charlie Adama nesnáší. Znechucen jeho uvažováním vezme kladivo a s robotem skoncuje. Těla robotů nehnijí ani není třeba je zalévat do betonu, a aby neměl robotovu mrtvolu na očích, ukryje Adama do skříně.
Morálka
Romány Iana McEwana nejsou nemorální, jak tvrdí mnozí kritici, morálka je totiž jedním z jeho nejdůležitějších témat. A ukazuje, že zda je někdo dobrý, nebo špatný, nelze nikdy říct natolik prvoplánově, jak si někteří představují. Podle McEwana nejsou jazykem morálky pojmy, ale city a obrazy. Vyvolání soucitu k některému z protagonistů pak dokazuje, že jeho romány jsou morální – soucítit s druhým je totiž nejvyšším morálním postojem.
V jistém smyslu lze soucítit se všemi postavami románu. To však není McEwanův problém. Morálka není schopnost jednoho odsoudit a druhého posadit na piedestal mravního experta, ale být situaci přítomen. A to, že člověk dokáže soucítit i s těmi, kdo se mýlili či provinili na druhém, svědčí v jeho prospěch.
Navzdory tomu McEwan odsouzením končí. Nikoli však Mirandy, která si jde smířeně i statečně odpykat vinu, ani Adama, jenž nejednal nelegitimně – křivé obvinění ze znásilnění je závažný trestný čin. Navíc do vězení neposlal Mirandu Adam, ale soudy, které mohly rozhodnout zcela jinak. Odsouzen není ani mladík, který znásilnil pákistánskou dívku, protože svého činu litoval a žádal o odpuštění.
Jediný, kdo se podle Alana Turinga dopustil zásadního přečinu, je Charlie Friend. Nerozbil robota, zabil člověka, aniž to však věděl. Je-li nějaký subjekt nerozeznatelný od člověka, nelze mu upřít nárok na život. Zdá se, že robot Adam se naučil soucítit s člověkem, nikoli však člověk Charlie s robotem Adamem. A co hůře, postrádal vědomí, a to viny. Otázka, která prolíná celou knihou, není jednoznačně zodpovězena ani v jejím závěru: Kdo je bezcitný robot a kdo soucitný člověk?