Rozvědčík, který chce spAsit svět
Výbuchy obytných domů v Rusku odstartovaly před dvaceti lety vzestup Vladimira Putina
Na vlnu bombových útoků ve městech Bujnaksk, Moskva a Volgodonsk, při nichž zahynuly stovky lidí, Rusko odpovědělo válkou proti Čečensku. Tehdy se do čela země vyšvihl Vladimir Putin. Jeho vzestup pořád vzbuzuje otázky, co všechno za tím stálo.
Když v pozdním létě roku 1999 do Dagestánu vtrhli ze sousedního Čečenska islamisté podléhající velení Šamila Basajeva a Ibn al-Chattába, Alimu ještě nebylo ani osmnáct. „Byl jsem v posledním ročníku školy. Vedení našeho regionu rozhodlo, že chlapci ve školách získají vojenskou přípravu, a kdyby bylo potřeba, sestaví z nás domobranu,“vzpomíná Ali.
Je léto 2019, jedeme vlakem po transsibiřské magistrále a v Aliho vyprávění není lehké se orientovat. Především se špatně určuje, proti komu vlastně domobrana měla bojovat. „Proti těm, kteří by nás napadli,“krčí rameny Ali. Připadalo v úvahu více variant – Čečenci, islamističtí vahábité naočkovaní saúdskoarabskými
emisary, k nimž patřili i Basajev s Chattábem, federální ruská armáda nebo speciální jednotky. Vyberte si.
Čečensko koncem devadesátých let fungovalo doslova jako stát ve státě. Mělo vlastní „hranice“, kontrolní stanoviště hlídaná bradatými mudžáhidy. Betonové bunkry či alespoň závory bychom ale našli na každé hranici ruského regionu, který byl do určité míry autonomní. Jednou z mála institucí, jež fungovaly centralizovaně a efektivně, byla Federální bezpečnostní služba (FSB), nástupkyně mocné a obávané kontrarozvědky KGB. Koncem devadesátých let vedl FSB nenápadný Vladimir Putin. Muž narozený v poválečných letech v Petrohradu, jenž po studiu práv zahájil kariéru právě v KGB.
FSB na scéně
Tato tajná služba dokázala své lidi dokonale připravit. Neučili se žvanit jako ve školách pro komunistické aparátčíky, ale konat: řídit agenturní sítě, získávat a analyzovat informace, a když bylo třeba, tak i zabíjet. Přesně takového člověka v létě 1999 potřebovalo okolí stávajícího ruského prezidenta Borise Jelcina, aby vyřešil doutnající problém na Severním Kavkaze a další aktuální potíže. A pokud by se osvědčil, počítalo se s tím, že by stále unavenějšího Jelcina mohl nahradit.
Zajímavé je podívat se na tehdejší Putinovu rétoriku, nikoli nepodobnou té současné – často se v ní objevují pojmy jako špionáž, zlý Západ, nebezpečné nevládní organizace. „Zahraniční tajné služby pod diplomatickým krytím využívají různé ekologické a společenské organizace, komerční firmy a humanitární fondy. Proto budou tyto struktury, jakkoli by na nás měla tlačit média i společnost, předmětem naší bedlivé pozornosti,“řekl Putin v květnu 1999 ještě coby ředitel tajné služby v rozhovoru pro list Komsomolskaja pravda.
Nicméně Putin musel vyřešit hlavně konflikt na Kavkaze. Datum začátku jeho vlády se nápadně shoduje s eskalací kavkazského problému. Sedmého srpna napadly Basajevovy a Chattábovy oddíly Dagestán, osmého srpna Putin převzal premiérské pravomoce, zatím dočasně.
Čtvrtého září, patnáct minut před desátou hodinou večer, vstoupil čečenský konflikt do další fáze. V ten okamžik vybuchl v dagestánském podhorském městě Bujnaksk dům, kde žily rodiny ruských pohraničníků. Zahynulo 64 lidí. O den později čečenští radikálové opět atakovali Dagestán, za dva dny pak vedení dagestánského regionu vyhlásilo mobilizaci; totéž učinilo Čečensko.
V paradoxní situaci, kdy se dva státy jedné federace chystaly proti sobě bojovat, přijel Putin do Dagestánu podpořit tamní domobrance. „My, chlapci ze školy, jsme tam stáli nastoupení a jen zírali. Doslova nás fascinoval. Žádný užvaněný dědek nebo zamračený soudruh. Člověk akce, který mluvil o tom, že si to tu s teroristy musíme vyřídit. Nic takového jsme do té doby neviděli. Okamžitě byl náš,“vzpomíná Ali.
Devátého září vyletěl do vzduchu obytný dům v ulici Gurjanova v Moskvě. Pod troskami zahynulo 109 lidí. Třináctého září vybuchla nálož ve sklepě paneláku na moskevské Kašírské třídě: 118 mrtvých. Šestnáctého září výbuch zničil dům ve Volgodonsku v Rostovské oblasti, zemřelo 19 lidí. Další dvě bomby v Moskvě (13. září) a Rjazani (22. září) se podařilo včas odhalit a zneškodnit.
Utopit v záchodové míse
Putin na situaci reagoval srozumitelně a rázně. „Čečensko proti nám vede otevřenou válku,“prohlásil sedmého září po druhém vpádu do Dagestánu. „Teroristy budeme pronásledovat všude. A promiňte, ale když je chytíme na záchodě, tak je v tom klozetu utopíme,“zní jeho nejznámější výrok té doby. Na tiskové konferenci se pak emotivně ptal překvapených novinářů: „Když vetřelci napadnou váš dům, co uděláte? No? Neslyším?“
Koncem září ruská armáda zahájila v Čečensku vojenskou operaci, v únoru dobyla metropoli Groznyj a povstalce zahnala do hor. Putin během této nejintenzivnější fáze druhé čečenské války získal takovou popularitu, že příští rok v prezidentských volbách hladce zvítězil.
„V červenci 1999 Putina prakticky nikdo neznal. V srpnu, kdy se objevil na pozadí událostí v Dagestánu, 31 procent lidí schvalovalo jeho kroky, 33 procent bylo proti a 37 procent stále vůbec nevědělo, kdo to je,“komentoval Putinův nástup ředitel výzkumného centra Levada a jeden z předních ruských sociologů Lev Gudkov.
Putin během nejintenzivnější fÁze druhé čečenské vÁlky nA podzim 1999 získAl tAkovou populAritu, že příští rok v prezidentských volbÁch hlAdce zvítězil
Válka na objednávku?
Na přelomu září a října 1999, po výroku o topení teroristů v záchodě, jeho rating vyskočil na 53 procent. Na přelomu listopadu a prosince, kdy v Čečensku probíhaly pozemní operace, už měl 80 procent. Veřejnost v Rusku nezajímalo, že se střílí starými sovětskými zbraněmi a umírají tisíce civilistů. Stejnou šanci jako Putin dostali ruští premiéři Sergej Stěpašin či Jevgenij Primakov, kteří stáli v čele vlády před ním, ale neměli svůj Kavkaz.
Zajímavější je jiná věc. Časová shoda Putinova vládnutí s válkou v Čečensku a mnohé další indicie totiž nastolují otázku o podněcování konfliktu tajnou službou FSB. Je to sice konspirační teorie, existují ale průkazná svědectví a obyvatelé Kavkazu na základě toho, co sami viděli, těmto úvahám velmi často věří.
Technicky totiž takové ovlivňování není nic těžkého – stačí zaúkolovat agenty FSB nebo mezi povstalci udržovat síť tajných spolupracovníků a zadávat jim příslušné úkoly. Variantu, že za výbuchy obytných domů v Rusku stojí FSB, popsal v knize FSB vyhazuje Rusko do povětří její bývalý důstojník Alexandr Litviněnko. V listopadu 2006 pak zemřel na otravu radioaktivním plutoniem, přitom britské vyšetřování ukázalo na dva ruské agenty. Dosud nejasný případ z 22. září, kdy v Rjazani našli místní obyvatelé pytle se směsí, kterou pyrotechnik označil za výbušninu. O dva dny později ale šéf FSB Nikolaj Patrušev „uvedl věc na pravou míru“s tím, že se jednalo o cvičení a v pytlích byl cukr.
Vyšetřování výbuchů obytných domů ukázalo na arabské islamisty Chattába a Abu Omara al-Saifa, ačkoli oni sami účast odmítali. Právě islamisté sloužili po dobu války v Čečensku jako univerzální strašidlo pro společnost, přitom ruské tajné služby minimálně s některými z nich spolupracovaly. V dobách čečenské války autor tohoto textu slyšel o případech, kdy čečenští wahhábité měli průkazy, které jim zajišťovaly volný průjezd kontrolními stanovišti. „Přivedli k nám na komandaturu skupinu zadržených bojovníků. Za pár hodin ale přišel příkaz je propustit,“řekl mi před lety důstojník ruské armády sloužící v Čečensku.
Krytí tajných služeb měl například jeden z obávaných polních velitelů – Arbi Barajev, i když ani to ho později tak jako mnoho jiných nezachránilo od likvidace. V souvislosti s ním otiskly listy Izvestija a Komsomolskaja pravda až bizarní příběh Vasilije Kalinkina, dezertéra, kterého údajně měli islamisté vycvičit v Afghánistánu. Od Barajevových emisarů prý dostal za úkol vyhodit do vzduchu hráz 725 metrů dlouhé a 44 metrů vysoké Volžské přehrady. Jak to chtěl udělat a zda je to vůbec možné, nikdo neřešil. Úsměvná je také výpověď, že se Kalinkin v Afghánistánu měl současně upsat al-Káidě i CIA.
Režim protiteroristické operace skončil v Čečensku prezidentským dekretem 16. dubna 2009. Pacifikace regionu, který je rozlohou i počtem obyvatel srovnatelný s naším Středočeským krajem, tak Rusům oficiálně trvala deset let. Stav, kdy je v zemi dostatečně odpuzující vnitřní nepřítel, je totiž pro každou vládu výhodný.
Vzestup k moci
V prvních letech vládnutí Putin učinil všechny kroky ke změně politického systému. Likvidací mediálního holdingu Media Most a zpravodajské redakce televize NTV si podřídil celou mainstreamovou televizní scénu. Novináři z NTV tehdy obsadili redakci a snažili se dělat revoluci, jež byla inspirována vzpourou na Kavčích horách z prosince 2000, ale neměli šanci.
Počátkem prvního desetiletí vyštval Putin ze země vrstvu oligarchů, kteří se etablovali s rozpadem Sovětského svazu, měli peníze a na budoucnost Ruska až příliš liberální pohled. A pokud měl Putinův předchůdce Jelcin problém se silnými komunisty, nový vládce založil stranu Jednotné Rusko, která komunistům jejich agendu sebrala a vnutila jim roli neškodné retro partaje. Skutečné opoziční síly pak byly buď fyzicky zlikvidovány (jako někdejší Jelcinův vicepremiér Boris Němcov), staly se cílem systematických represí (třeba právník a aktivista Alexej Navalnyj), či diskreditovány propagandou (to se týkalo představitelů strany Jablko, vedené ekonomem Grigorijem Javlinským).
V počátečním období Putin eliminoval vliv regionů. Pomohl mu v tom teroristický čin v severoosetském Beslanu v září 2004, kdy skupina islamistů obsadila školu a tři dny v ní držela 1200 rukojmích. Při akci na jejich záchranu zahynulo 330 lidí. Celou událost provázely divné okolnosti, které se podobaly situacím z čečenské války.
„Útočníci se připravovali v klidu pod dozorem vojáků, tajní jim zajistili volnou cestu do Beslanu, kde proti nim policie nijak nezasahovala,“tvrdí beslanská aktivistka Ela Kesajevová. Jiní ale možnost, že by šlo o provokaci, odmítají. Nicméně Putin po Beslanu zrušil gubernátorské volby a právo jmenovat místní představitele vyhradil výhradně sobě. Gubernátorské volby byly sice později obnoveny, míra nezávislosti regionů ale už nikdy nedosáhla stavu z konce devadesátých let.
Rusové s Putinem ale zažili něco, co dosud nepamatovali – možnost jít si nakoupit do supermarketu a mít na to peníze. Řízení země ve stylu KGB sice atakovalo základní lidské svobody, ukázalo se ale být efektivní ve smyslu hospodářském. „Mezi lety 2000 až 2008 reálně rostly příjmy obyvatel, a to o 6 až 8 procent průměrně každý rok. To je opravdu hodně,“říká Gudkov. „V zemi začal spotřebitelský boom, lidé cítili, že konečně začali žít,“dodává.
Počátek pádu
Tento fakt společně s vítězstvím ve válce nad Gruzií, která na rozdíl od Čečenska (zhruba pět tisíc padlých) stála životy „jen“64 ruských vojáků, vyhnaly Putinovu popularitu až na 85 procent. V květnu 2008 si přitom dosavadní prezident na čtyři roky prohodil funkce se svým známým ze studií Dmitrijem Medveděvem, který po většinu Putinovy éry pro svého někdejšího spolužáka pracuje jako premiér, což znamená, že slouží coby hromosvod problémů a nezdarů.
Přestože jsou ekonomické výsledky Putinovy éry na první pohled famózní – pětkrát vyšší mzdy, vyrovnaný státní dluh, 5procentní nezaměstnanost, silnice, letiště, terminály i třeba grandiózní Krymský most –, Putinovi se nepodařilo přesměrovat ruské hospodářství orientované na prodej ropy a plynu. V letech 2009 až 2014 na Moskvu tvrdě dolehla hospodářská krize a neobjevila se žádná událost, na které by se daly vygenerovat politické body. A tak stačilo jen podezření na zmanipulované parlamentní volby, aby v prosinci 2011 vyšlo protestovat sto tisíc lidí.
„Myslel jsem, že je to neodvratný proces jeho delegitimizace v očích společnost. V prosinci 2013 měl do té doby nejnižší rating 61 procent,“uvádí k tomu Gudkov. „V té době začíná majdan, rozjíždí se protizápadní kampaň a propaganda, z hlediska demagogie, intenzity a agresivity dosud nevídaná,“dodává. Podle údajů neziskové organizace Levada Center přitom v roce 2013, před událostmi na ukrajinském náměstí Nezávislosti, bylo 75 procent Rusů přesvědčeno, že jim do záležitostí jejich východního souseda nic není. Intenzivní propagandistická masáž ale tento poměr zcela obrátila.
V březnu 2014 Rusko vojenskou silou anektovalo Krym. Jako hlavní argument přitom použilo nutnost ochránit zdejší obyvatele před nájezdy nacionalistů, kteří se ovšem na Krymu vůbec neobjevili. Putinovi v tomto směru nahrály nepokoje v Oděse, kdy 2. května 2014 při požáru Domu odborů a při střetech odpůrců s příznivci majdanu zahynulo 48 lidí převážně z proruského tábora. To vše Putinovu oblibu vybičovalo na dosud nejvyšší hodnotu 89 procent.
Ruský politolog Kirill Rogov rozdělil v deníku Vedomosti Putinovo vládnutí na dvě etapy po dvou desetiletích. První etapa je úspěšná, druhá již méně. Výstižnější by ale bylo určit mezníky, kdy se jeho politika měnila. Prvním je bezesporu rok 1999 a uzurpace moci, druhým vrchol relativně civilizované prosperity roku 2008, třetím rok 2014 jako začátek agrese.
Válečná propaganda
V létě 2014 se na donbaské frontě začalo říkat „bojujeme proti náckům“, ačkoli na druhé straně kromě několika jedinců s hákovými kříži v dobrovolnických praporech stáli běžní Ukrajinci, kteří jen bránili svou zemi. Tato definice protivníka zjevně nepocházela z Donbasu. Ztotožňovala ale do té doby bohatě rozvíjený kult vítězství druhé světové války a přidávala agresi jako další z pilířů Putinova režimu, který začíná postupně posilovat.
Lidé v donbaských vesnicích tak byli při ostřelování z ukrajinské strany přesvědčeni, že po nich střílí Američané, a humanitární pomoc s evropským logem považovali za dárek od nacistů. Ani to jim nebránilo, aby se o ni poprali.
„Nechceme, aby to tady vypadalo jako u vás v Evropě, kde je to samá homosexualita, zoofilie a pedofilie,“řekla mi jedna z proruských aktivistek. Povstalci z organizace Ruská pravoslavná armáda měli na desetibodovém seznamu „proti čemu bojujeme“zmíněny i „evropské hodnoty“.
Rok 2014 přinesl do ruské politiky ještě jeden nový prvek – útoky proti západnímu liberalismu. Pokud tu vidíme podobnost s Putinovým vyjádřením pro Komsomolskou pravdu z května 1999, je to správně. Ruský prezident jen vycházel ze strategie čerpající ze světa FSB, inspirovaného sovětskými pořádky, která má pořád spadeno na svobodné myšlení, multikulturalismus a zdůrazňování svobody jednotlivce. Putinský režim považuje liberalismus za ideologii barevných revolucí roku 2005 i ukrajinského majdanu, a tedy za smrtelné nebezpečí pro svoji vlastní existenci.
V létě 2015, když Evropa ještě sympatizovala s běženci putujícími po masách přes Balkán, ruská televize prezentovala domácímu publiku argumenty, které se později rozšířily i tady: všichni migranti byli nepřizpůsobiví občané či potenciální teroristé a evropské struktury se ukázaly jako neschopné jejich přílivu bránit. Zvlášť spadeno měla ruská média na Schengen. Hranice mezi státy bez vlčáků a samopalníků? To je přece strašlivé zlo a příčina všech problémů!
Apokalyptickému líčení uprchlické vlny v podání ruské televize jsem se tehdy musel smát. Jenže Putinově propagandě, do které se přímo či prostřednictvím spřátelených oligarchů investují obrovské prostředky, se podařilo dostat tyto ideje i do českých hlav. Vypukla sofistikovaná propagandistická válka, kde Rusko útočí: ovlivňování voleb, podpora extrémní pravice, nastolování témat, jako je odpor proti homosexualitě, znevažování novinářů, telefonáty rodinám pilotů, kteří střeží vzdušný prostor NATO. Zapojila se i pravoslavná církev: Moskevský patriarchát brojí proti západním hodnotám se stejnou vervou jako donbaští povstalci. Cíl je jasný – rozložit Západ zevnitř.
Putin nakonec nabyl dojmu, že může spasit víc než jen vlastní národ. Metodami naučenými u rozvědky, kterými se chopil moci doma, to začal uskutečňovat i ve světě.
S Putinem, nebo bez něj?
„My Slované jsme bratři, ale anglosaské národy jsou nepřátelé a je třeba je zničit!“řekl mi na lodi křižující jezero Bajkal asi dvacetiletý mladík. Jiný mladý muž se ve vlaku ze Samary do Moskvy chlubil, že „naše rakety létají všude“. Podobné výroky lidí mladší generace (neomezeně využívající chytré telefony a internet) nejsou výjimkou. Nic jiného ale čekat nelze, pokud respektovaný vůdce země vyhrožuje světu zbraněmi. V minulých letech hrozili raketovými arzenály generálové, v březnu 2018 před prezidentskými volbami vystoupil s prezentací zázračných zbraní přímo Putin.
Tady jde o pátý mezník jeho vládnutí – hrozby. Putin mluvil o nesestřelitelných raketách s atomovým pohonem, schopných zasáhnout jakékoli místo na světě, nebo atomovém torpédu určeném na spláchnutí východního pobřeží USA obrovskou radioaktivní tsunami. Zbraně ale zřejmě mají k dokonalosti daleko, o čemž svědčí nedávná havárie u Severodvinsku. Přesto z toho mírně mrazí.
„Stalo se zvykem hledět na Rusko po rozpadu SSSR jako na Horní Voltu s jadernými zbraněmi. Taková přirovnání jsou však hrubě nepřesná, protože Horní Volta se nikdy nepovažovala za třetí Řím se spasitelským posláním,“píše v knize Putin a putinismus americký historik Walter Laqueur. Onen spasitel převzal moc před dvaceti lety metodami naučenými v tajné službě, vytáhl zemi z frustrace, dodal jí sebevědomí a nový směr. A nakonec nabyl dojmu, že může spasit víc než jen vlastní národ – a stejnými metodami, kterými se chopil moci doma, to začal uskutečňovat.
Do konce jeho čtvrtého prezidentského mandátu na jaře 2024 zbývají Putinovi více než čtyři roky. Pak nebude moci být znovu zvolen. V té situaci už byl – po vypršení druhého období v roce 2008. Za čtyři roky se toho ale dá hodně stihnout, i když s ekonomikou přiškrcenou sankcemi a zázračnými zbraněmi neočekávaně vybuchujícími na střelnicích má trochu omezené možnosti.
V následujících letech lze očekávat, že dojde na jeden ze tří scénářů. Může si najít nástupce, jako to učinil Jelcin. Jeho jméno je ale stále ve hvězdách, protože nikdo ze stávající garnitury politiků se nerýsuje.
Nebo se stane něco neočekávaného (jaderná havárie, Putinova smrt, válka...) a společenský otřes nastolí úplně nový režim. Tento scénář je mimořádně nebezpečný hlavně pro nás v Evropě.
A třetí možnost pak předpokládá, že Putin zůstane u moci dál. Podle průzkumů Levady si to přeje 54 procent populace. A i když těch, kdo ho nechtějí, poslední dobou prudce přibývá, pořád jich je zatím podstatně míň: 38 procent.