Váva, světlo ve tmě
společně s Pavlem Tigridem a Gustavem Schorschem divadélko poezie D99 u Topičů na pražské Národní třídě.
Na počátku války se Váva začala více zajímat o svůj židovský původ a o sionismus obecně. V roce 1942 pak byla s celou svou rodinou (kromě nejstarší sestry Žofie) deportována do Terezína. Tamní těžké podmínky však nijak nepotlačily její vášeň pro divadlo, a tak začala hrát i tam.
Takto popisuje svoje prvotní pocity po příchodu do tábora ve svých pamětech: „Terezín, 3. 8. 1942. Teď už víme, že Terezín není konečná stanice. Tak jako přicházejí z Prahy pravidelně transporty, tak vyjíždějí odtud dál, do Polska. Na smrt nemyslím, chci jen plně žít. Hned po příchodu je každý poslán do práce. Já pracuji v truhlárně. Cítím, jak se měním. Ale musím si udržet schopnost tvořit a dávat ostatním. Chtěla bych i zde začít dělat divadlo. Jenže jsem sama. Je zde několik lidí, kteří se snaží něco na tomto poli dělat, ale oni jen vyhrabávají minulost a dávají posluchačům náhradu za to, co bylo. Já nechci být náhražkou. Chtěla bych vytvořit něco nového, co souvisí s tím, jak se tu žije. Z přítomnosti pro budoucnost. Ti kolem stále ode mne něco očekávají. Prosí mě o recitaci. A všichni dovedou jen naslouchat, ale ani jeden nedovede spolutvořit. Avšak pro budování divadla, které je prodchnuto určitou myšlenkou, je potřeba spolupracovníků, tvůrců. Tady se umírá. Nejen fyzicky, i duševně, a to je horší.“
Postupně se Vávě podařilo nadchnout ostatní pro divadelní činnost podle jejích představ. A tak zde uvedla již zmíněný Lidský hlas, Máchův Máj nebo Wolkerův Hrob.
Právě na inscenaci již tak dost morbidní hry Hrob je vidět, že touha dělat v Terezíně divadlo šla doslova přes mrtvoly. V den premiéry, která se měla odehrávat na půdě domu určeného k ubytování slepců, přišli divadelníci krátce před začátkem nachystat „scénu“. – A nalezli tam hromadu mrtvol, přivezenou během minulé noci z německých starobinců. Většina lidí cestu nepřežila, a tak je esesáci prozatímně uskladnili právě na onu půdu. Aby mohla proběhnout naplánovaná premiéra, rozhodla se Váva se svými kolegy mrtvoly přenést do sklepa, k čemuž využili slepé obyvatele domu.
Naopak jako romantickou bychom mohli označit inscenaci Karafiátových Broučků, které Váva zdramatizovala, zrežírovala a zaangažovala do nich terezínské děti. Po více než čtyřiceti letech obdržela dopis: „Vy jste, nepřímo, mé dětství. Celé mé dětství až do šesti let věku se mi v paměti zcela smazalo kvůli traumatu našeho pronásledování. Do Terezína jsem přišla po dvou letech prožitých pod tlakem strachu z toho všeho, co Židé prožívali v letech 1940–1942. Jako osmiletá jsem se stala jedním z Vašich broučků a to je jediná krásná vzpomínka z mého dětství. Běhat po jevišti a zpívat Přijde jaro, přijde…, to bylo pro mne víc, než si dovedete představit. Vaše V. M.“
Právě tato slova inspirovala zmíněnou dramatičku Itziar Pascualovou k napsání hry, jejíž protagonistka se Vávě nápadně podobá. V záhlaví dramatu pak stojí citát francouzské filozofky Simone Weilové: „Láska není útěcha, ale světlo.“A je to právě světlo, co se následně stává hnacím motorem celé hry. Pascualová dokonce hlavní postavu přirovnává ke světlušce, tedy tvoru, jenž nosí světlo a prosvětluje tmu. Vlastnosti, které se Vávě rozhodně nedají upřít.
Gogol v Terezíně
V roce 1943 přijel do Terezína mladý talentovaný a již tehdy uznávaný režisér Gustav Schorch, s nímž Váva v Praze založila divadlo D99. Schorch však terezínskou divadelní činností nebyl nijak nadšen. Odmítal se na ní podílet v místě, kde byl považován jen za číslo a nikoli za člověka. Nakonec se přece jen nechal přemluvit a zinscenovali s Vávou a ostatními divadelníky Ženitbu ruského spisovatele Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Zajímavostí zůstává, že v té době by už taková hra „venku“, za hradbami Terezína, neprošla německou cenzurou. V tehdejším protektorátním zřízení byla česká divadla zavřená, takže Terezín byl paradoxně jedním z posledních kulturních ostrovů v zemi obsazené nepřítelem.
V září 1943 dostali Vávini rodiče povolání k transportu do Osvětimi. Sestry se ale rozhodly, že nenechají rodiče odjet samotné. Jenomže která pojede s nimi? Všechny se styděly být tou, která zůstane. Nakonec byla vybrána nejstarší z přítomných, Anča. Ta také spolu s rodiči v Osvětimi zahynula. Nejmladší Marii, která byla později do Osvětimi též deportována, se z nacistického tábora podařilo těsně před koncem války pěšky uprchnout do Prahy. Vávu z finálního transportu zachránil jeden z členů SS. Z vagonu ji vytáhl kvůli tomu, že si ji vybavil jakožto jednu z neúnavně pracujících žen, když jednoho dne pomáhala nakládat do vlaků staré a nemohoucí.
Vyvraždění rodiny a systematické vyhlazování židovského národa přiměly Vávu k myšlence emigrovat po válce do tehdejší Palestiny. Ještě předtím však zkoušela štěstí v divadle v Kladně a v roce 1946 se stala ředitelkou nově založeného Divadla pro mládež v Brně. Ředitelská funkce však pro ni byla příliš náročná, a tak se po roce rozhodla skončit. Poté nastoupila do mladého souboru jihlavského divadla. Jednoho večera po premiéře odjela jen s kabelkou do Prahy a odtamtud ilegálně do Izraele. Do Tel Avivu přiletěla právě v den vyhlášení samostatného Státu Izrael – 14. května 1948.
V Izraeli zpočátku bydlí v různých kibucech, tvrdě pracuje a podílí se na ideji společného hospodářství. Po nocích studuje sionismus a učí se hebrejštinu. Mění si jméno na Nava Shan (Nava v hebrejštině znamená milostná). Pracuje v kibucu „pro vlast a národ“, ale v srdci stále prahne po divadle. Po nějaké době se přihlásí do konkurzu do národního divadla Habima v Tel Avivu. A úspěšně. Brzy však otěhotní, a tak se nástup do angažmá o rok protáhne. Nava porodí holčičku Oru a stává se svobodnou matkou.
Když Ora (česky Světla nebo Světlana) slaví první narozeniny, Nava nastupuje do divadla Habima v Tel Avivu – a střídá jednu významnější roli za druhou. Od Katrin v Matce Kuráži přes Zelenou ženu v Peer Gyntovi až po Goneril v Králi Learovi. Spolupracuje se světovými režiséry, plní si sny a prožívá své zřejmě nejplodnější divadelní období. Po nocích, kdy nehraje, režíruje v dramatických kroužcích v okolních kibucech.
Jednoho dne, na vrcholu všech těch úspěchů, ale dostává ze dne na den v Habimě výpověď. Nebyla po vůli jednomu z režisérů – a ten se jí za to nezapomněl „odvděčit“.
Od kibucu ke kibucu
Nava se však nenechává odradit, její posedlost divadlem je nekonečná. Začíná znovu od začátku vystupovat s vlastním programem, v cizí zemi a v cizím jazyce. Ve svých pamětech píše: „Začnu pracovat jako v divadle. Ne, víc než v divadle. S vlastní sebekázní. Dokaž sama sobě, čeho jsi schopna. Bez pomoci kamenného divadla. Vystupovala jsi sama v Terezíně? Zkus to znovu.“
A tak sama začíná jezdit od kibucu ke kibucu, jen se dvěma kufry – v jednom jsou reflektory a elektrické kabely, ve druhém kostým a rekvizity. Nejprve autobusem, později si bere půjčku a kupuje ojeté auto. Čas dělí mezi divadlo, kibuc a milovanou Oru. Většinu monodramat si sama režíruje, některé i dramatizuje.
V roce 1959 s manželi Geryovými spoluzakládá divadlo Kout (hebrejsky Zavit). Váva navrhuje, že by zde mohli hrát hru Pavla Kohouta Taková láska, takřka fenomén té doby v Česku. Návrh se ujímá – a následuje nečekaný úspěch. S Takovou láskou opět projezdí téměř celou zemi, tentokrát však už ne sama, ale s devítičlenným souborem. Později dostává pozvání od režiséra Josefa Mila do angažmá v novém městském divadle v Haifě. Pro Vávu je to vysvobození – po tolika letech ji čeká kamenné, repertoárové divadlo. Už žádné zájezdy. V Haifě kupuje byt s výhledem na moře a poprvé od Terezína cítí, že má konečně domov. Zde pak také dožije.
V roce 1968 Váva cestuje do Československa, aby navštívila svou těžce nemocnou sestru Marii. Tam se také setkává s dávným přítelem Hubertem Herrmannem, který pomáhal její rodině během války. Hned se do sebe zamilují. Povolení odjet do Izraele však Hubert dostává až za osm let.
Jejich společný a naplněný vztah trval až do Hubertovy smrti. V srpnu 2001, šest let poté, umírá po těžké nemoci i Vlasta, Váva, Nava Shan-Herrmann. Žena, která svým paprskem zažehla mnoho dalších svící.
Aby mohla proběhnout naplánovaná premiéra, rozhodla se Váva se svými kolegy mrtvoly přenést do sklepa, k čemuž využili slepé obyvatele domu