Národní odpor je třeba zlikvidovat
Začátek největšího konfliktu v dějinách lidstva se běžně vykládá jako relativně mírná předehra k pozdějším tragédiím holocaustu či hrůzám východní fronty. Nicméně genocidní praktiky nacistického i komunistického totalitního režimu se projevovaly naplno už od začátku konfliktu. Příběh operace Intelligenzaktion, zahájené Němci na územích Polska přímo vtělených do Říše v říjnu 1939, je toho svědectvím.
Proč Intelligenzaktion, tj. akce Inteligence? Boj proti všem „nepřátelským protiněmeckým elementům“neboli „politické očištění teritoria“(politische Flurbereinigung) znamenal naplánovanou krvavou likvidaci kohokoli, kdo by v budoucnosti mohl organizovat jakýkoli odpor proti Německu. Na poradě špiček třetí říše 8. září 1939 se Reinhard Heydrich jasně vyjádřil o nelítostném zničení „všech elementů, které mohou být pokládány za nositele národního odporu“.
Nacističtí pohlaváři označovali skupinu osob, od nichž očkávali potenciální vzdor, pojmem „vedoucí vrstva“(Führungsschicht). Toto označení ovšem neodráželo žádný pojem z oblasti teorie společenské struktury a skupina lidí, která pod něj spadala, stejné ani podobné společenské postavení vůbec nesdílela. Jednalo se o osoby z různých sociálních vrstev, které ale svou činností posilovaly ideu polského národní uvědomění v masovém měřítku. V tomto případě Němci vycházeli ze stereotypu, že národním uvědoměním je v Polsku vybavena pouze inteligence, protože pracujícímu lidu, který nemyslí na politiku, ale jen jak si vydělat na chleba, je osud země naopak lhostejný.
Likvidace polské myšlenky
Pojem inteligence proto v tomto případě označoval osoby, kolem nichž se vzhledem k jejich postojům a aktivitám mohlo rozvíjet odbojové hnutí. Jak upřesňovala směrnice o zahraniční činnosti bezpečnostní policie, mělo jít o lidi projevující zjevné sklony „odporovat prostředkům uplatňovaným německými úřady“nebo kteří „vzhledem ke svým postojům a osobním vlastnostem mohou šířit neklid“. Jednalo se tedy o aktivní postavy schopné v rámci společnosti převzít dílčí vůdčí roli.
Nacisté byli jako obvykle děsivě důslední, a tak v dokumentech jmenovali množství příkladů „vůdčích elementů“. Mimo jiné zmínili například členy protiněmeckou rétorikou známé organizace Polský západní svaz, jejímž cílem byla podpora polské kultury v polsko-německém pohraničí, nezapomněli ale ani na pedagogy nebo katolické duchovní. Učitele dokument charakterizoval jako skupinu, která působí na obyvatele v radikálně polském a nacionalistickém duchu, a tvrdil proto, že se zapojují do protiněmecké propagandy. Katolickým duchovním zase nacisté vyčítali, že jsou horlivými Poláky, prostřednictvím církve fanatizují a polonizují lid a podněcují ho k odporu.
Zdaleka nezůstalo jen u nich. Kromě skupin obyvatel, které ovlivňovaly povědomí polské společnosti z titulu svého povolání nebo příslušnosti k nějaké organizaci, směrnice jmenovala coby „nepřátelsky nastavené vůči Němcům“či přímo provozující „protiněmeckou činnost“řadu dalších spolků a sdružení, včetně tělovýchovného sdružení Sokol nebo Střeleckého svazu. Vadili i obchodníci, jejichž mobilita a samostatná podnikatelská činnost působily zvlášť podezřele. Dále byli mezi skupinami osob určených k zatčení jmenováni také lékaři, advokáti, důstojníci na odpočinku, úředníci a majitelé půdy.
Rozkaz velitele okresních sebeobranných sil (Selbstschutz) v Západním Pomořansku z 21. října 1939, určený pro místní velitele v daném obvodu, neponechal žádné pochybnosti. Vedle všech výše zmiňovaných doporučoval zatknout jakoukoli další osobu se společenskou autoritou.
„Je třeba bezpodmínečně dbát na to, aby neexistovali žádní polští pánové, a tam, kde existují, je třeba je – jakkoli tvrdě to může znít – zlikvidovat. Poláci mohou mít pouze jediného pána, a tím je Němec. Dva pánové vedle sebe existovat nemohou, pročež je nutné všechny představitele polské inteligence vymýtit,“potvrdil toto rozhodnutí o rok později v projevu z 2. října 1940 sám Adolf Hitler.
Informace o Intelligenzaktion obsahují dokumenty už z první poloviny září 1939. Například v poznámce z konference 8. září 1939 v Hlavním říšském bezpečnostním úřadu, kde padlo rozhodnutí, že vedoucí vrstvu obyvatel není v žádném případě možné v Polsku ponechat, ale bude nutné ji deportovat do koncentračních táborů. Operační skupiny, jež právě v této době vstupovaly do Polska, dostaly za úkol organizovat „provizorní koncentrační tábory“, kam bude možné internované Poláky umístit. Z Durchgangslager für Zivilgefangene, Übergangslager, Gefangenenlager, Sammellager i Internierungslager (přechodné tábory pro civilní zajatce, sběrné tábory, internační tábory) se staly první tábory určené pro civilisty, jaké okupanti na polském území zakládali.
Vyhlazovací operace
Další detaily Intelligenzaktion obsahuje poznámka ze zasedání v Hlavním říšském bezpečnostním úřadu ze 14. října 1939. Hovoří se v ní už nejen o deportacích, ale také o fyzické likvidaci vůdčí vrstvy. Na této konferenci, kde byli přítomni rovněž velitelé skupin policie působících v Polsku, požadoval velitel bezpečností policie SS-Obergruppenführer Heydrich, aby „likvidace jádra polskosti“(führenden Polentums) vzhledem k připojení polského území k říši proběhla do 1. listopadu 1939. Kromě toho připomněl, že operační skupiny pro usnadnění operace disponovaly zatykači na Poláky, které bylo třeba „zneškodnit“(unschädlichen) po obsazení daného území.
Informace o „likvidaci radikálních polských elementů“a „exterminaci polských vůdčích kruhů“obsahuje rovněž zpráva velitele oddílu bezpečnostní služby SD-EK 16 Bydhošť (SD-EK 16 Bromberg) SS-Sturmbannführera Franze Rödera z 20. října 1939, najdeme je rovněž v Röderově dopise Ministerstvu říšské propagandy z 14. listopadu 1939. Hovoří v něm o „fyzické likvidaci všech těch polských elementů, které v minulosti projevily vůdčí roli a jež se mohou v budoucnosti stát nositeli polského odboje“.
Röder požadoval rozdrcení odbojové morálky Poláků a vyjádřil obavu, že navzdory tvrdosti akce bude v Západním Prusku zlikvidováno pouze kolem 20 000 Poláků (což podle něj byl jen zlomek), ačkoli v souladu s Führerovou vůlí mělo z polského Pommerellenu vbrzku vzniknout německé Západní Prusko. A konečně informace o vyvražďování inteligence najdeme také ve výpovědi šéfa Abwehru, admirála Wilhelma Canarise. Ten citoval Heydrichovo tvrzení z 8. září 1939, že v Polsku probíhají popravy „polské inteligence, šlechty, duchovních a obecně všech elementů, které lze pokládat za nositele národního odboje“.
Citované výpovědi a poznámky poukazují na to, že nacisté nežádoucí osoby nejen deportovali do koncentračních táborů, ale také zabíjeli ihned po zatčení. Tak postupovali zhruba v polovině případů. Okamžité popravy zastřelením Němci na rozdíl od deportací označovali jako přímou akci (direkte Aktion). Tento termín se v dokumentech týkajících se akce Inteligence objevuje do léta 1940.
Informace o preventivních popravách provedených na podzim 1939 obsahují také instrukce pro pomocné sbory operačních skupin bezpečnostní policie. Členové výše zmíněného Selbstschutzu byli rovněž pověřeni výkonem zvláštních soudních pravomocí – vytvářeli tzv. stanné soudy nezávislé na policii. K obvinění stačily pouhé podpisy tří svědků, kteří patřili mezi Volksdeutsche (volksdeutscher Zeugen), tedy osob německé národnosti. Žádné důkazní řízení se nevedlo. Seznam zatčených spolu s krátkým výčtem obvinění dostal k posouzení velitel Selbstschutzu každé provincie. Přijaté rozhodnutí, a tedy osud zadrženého, u každého jména určily jednoduché symboly: kříž nebo iniciály velitele znamenaly zastřelení, písmena KZ deportaci do koncentračního tábora a zkratka entl., tedy entlassen, propuštění.
Ještě než nacisté naplánovali řešení židovské otázky, v Polsku vyvraždili veškerou inteligenci. Tento zločin vešel do dějin jako první genocida 2. světové války. Likvidace inteligence znamenala eliminaci lidí, kolem kterých se mohlo rozvíjet odbojové hnutí. Na seznamu smrti se ocitly desetitisíce osob ze všech sociálních vrstev. V rámci přísně tajné operace, která měla zahladit stopy zločinu, nacisté otevírali masové hroby, spalovali mrtvá těla, zbytky lidských kostí drtili a rozprašovali
Masové popravy
Reálně ovšem o zatčených rozhodovali níže postavení důstojníci. Akta prokuratury Zemského soudu v Bydhošti z roku 1940 poukazují na to, že k zadržení údajně třetí říši nebezpečného Poláka a jeho následné popravě stačilo prohlášení dvou Volksdeutsche. Za rozhodnutí na základě těchto prohlášení nesl odpovědnost velitel okresního Selbstschutzu.
A praxi stanných soudů potvrzuje oznámení informující o popravě deseti Poláků v neděli 29. října 1939 ve 12.00 na náměstí v obci Grudziądz. Plakát, který oznamoval tuto událost, se zachoval v aktech procesu s Albertem Forsterem před Nejvyšším národním tribunálem. Uvádí se zde, že deset zajatců bude zastřeleno „na základě rozsudku stanného soudu Selbstschutz Westpreussen v Bydhošti“.
Ze všech dokumentů, které se k operačním skupinám bezpečnostní policie a jejich pomocným sborům vztahují, jednoznačně vyplývá, že po obsazení Polska měly tyto policejní formace za úkol zlomit odpor polské společnosti prostřednictvím teroru. Tento závěr potvrzuje Heydrichova poznámka z 2. července 1940. Heydrich v ní srovnává operace bezpečnostní policie v Rakousku, Československu a Polsku a poznamenává, že „pokyny pro Einsatzgruppen v Polsku byly radikální“, a jako příklad uvádí rozkaz zlikvidovat polské vedoucí kruhy postihující tisíce osob. Vzhledem k datu je třeba vnímat ji už jako shrnutí provedené akce.
Důkladné zametání stop
Jak Heydrichovy dokumenty dokládají, akce Inteligence byla důkladně promyšlenou vyhlazovací operací. Přesné údaje ohledně počtu obětí operace dodnes nemáme k dispozici. Identifikaci jmen všech zavražděných totiž znemožňují kroky, k nimž se okupanti uchýlili v druhé polovině války s cílem zakrýt všechny stopy. Zahlazovací operace začala v roce 1942 po krachu ofenzivy wehrmachtu na východě, kdy se objevila možnost, že by Spojenci mohli odhalit masové zločiny spáchané Německou říší.
Vypracování technické stránky akce na likvidaci důkazů, označené krycím jménem „akce 1005“, dostal za úkol SS-Standartenführer Paul Blobel. První pokus o odstranění pozůstatků obětí proběhl v přísném utajení ve vyhlazovacím táboře v Chełmnu nad Nerem. Blobelovi lidé otevírali masové hroby, spalovali mrtvá těla a zbytky lidských kostí drtili a rozprašovali. Zvolená metoda se ukázala jako funkční. V letech 1943 a 1944 se tato činnost zintenzivnila, takže už na podzim 1944 mohly říšské orgány prohlásit akci 1005 za ukončenou.
Přibližný počet osob zavražděných během akce Inteligence mohl být stanoven až teprve na základě výsledků exhumací, záznamů výpovědí svědků v procesech s nacistickými zločinci, výslechů provedených soudy první instance a samotných nacistických dokumentů zajištěných po válce. Prozatím se odhaduje, že okamžitě po zatčení bylo postříleno více než 50 000 osob a přibližně stejný počet lidí byl deportován do koncentračních táborů. Z nich se po válce vrátili jen jednotlivci.
Čísla hovoří jasně. Celkem bylo v rámci akce Inteligence na podzim 1939 a na jaře 1940 zavražděno nejméně 100 000 osob. Přičteme-li k tomu počty zavražděných, které má na svědomí Sovětský svaz – a jen v Katyni Sověti postříleli více než 20 000 příslušníků inteligence, další tisíce lidí zahynuly v roce 1941 –, nabývá genocida Poláků obrovských rozměrů.