Druhá světová začala v Číně
Druhá světová válka měla dvě klíčová bojiště, evropské a asijsko-pacifické. Její konec si proto tradičně připomínáme 8. května s kapitulací německých vojsk v Evropě a 2. září, kdy se vzdaly japonské císařské síly. Pak je ovšem zvláštní, proč za začátek války považujeme útok Německa na Polsko 1. září 1939, a ne 7. červenec 1937. V ten den incident mezi čínskými a japonskými vojáky na pekingském mostě Lu-kou-čchiao, známém také jako most Marka Pola, rychle eskaloval v nesmírně brutální, tzv. druhou čínsko-japonskou válku (1937–1945). Jak podotýká historik Rana Mitter ve své práci China’s War with Japan, 1937–1945 (2013), čínský příběh se nám v tradičním narativu globální války „ztrácí“a objevuje se v něm až s japonským útokem na USA 7. prosince 1941. Docenění role Číny v druhé světové válce je podle editora respektované třídílné série The Cambridge History of the Second World War (2015) Evana Mawdsleyho jedním z nových témat, díky nimž by se mohly přepisovat i učebnice dějepisu.
Slabá, zaostalá, rozdrobená kontinentální Čína a dynamické, expandující a rostoucí ostrovní Japonsko, to byly podle historika Jaye Taylora v Asii první poloviny dvacátého století geopolitické konstanty. Japonsko po první čínsko-japonské válce (1895) obsadilo Tchaj-wan i Korejský poloostrov, o deset let později porazilo i Rusko a v meziválečném období se natrvalo usadilo na severovýchodě Číny, v Mandžusku, z něhož si roku 1931 hodlalo učinit svůj politický satelit a surovinovou a odbytovou základnu pro další šíření svého vlivu. Jak podotýká historička S. C. M. Painová ve své nejnovější knize The Japanese Empire. Grand Strategy from the Meiji Restoration to the Pacific War (2019), Japonsko bylo v tomto smyslu učenlivým žákem koloniálních impérií Západu a šanci pro svůj růst vidělo hlavně v přímé vojenské kontrole. Novinkou oproti 19. století ovšem bylo, že japonský kolonialismus nyní probouzel v Číňanech nacionalismus a sjednocoval je k tomu, aby přinášeli obrovské oběti s jediným cílem – Japonce a další cizince vyhnat ze země. Střetly se tak dva nesmiřitelné nacionalismy, jejichž vůdci byli přesvědčeni, že Asii může dominovat jen jeden z nich. Když nacionalistická vláda Číny, vedená generálem a vůdcem Národní strany Kuomintang Čankajškem, převzala v roce 1931 kontrolu nad cly, vyvolalo to v Japonsku rostoucí odhodlání řešit věci silou.
Pro japonské architekty nového asijské řádu to ale nebyla jediná špatná zpráva. Další přišla v roce 1929 z Wall Street s finanční krizí, na niž USA reagovaly tarifní válkou, poškozující japonskou ekonomiku, jejíž export klesl v letech 1929 až 1931 o polovinu. Jak uvádí Painová, Tokio dospělo k závěru, že protekcionismus Západu ohrožuje dosavadní modernizaci země a její velmocenský vzestup. Civilní, prozápadní křídlo odstavili v japonské diplomacii militaristé a fašisté, kteří chtěli ekonomickou krizi překonat vojenskou expanzí v Číně. Zde ale naráželi na jiné mocnosti, například Sovětský svaz. V Číně mělo své zájmy již carské Rusko a po „intermezzu“první světové války, ruských revolucí a občanské války se tu vynořila staronová síla, nyní však nově „prodávající“přitažlivý komunistický program osvobození porobených národů. Tedy i Číňanů. Od konce 20. let sovětský diktátor Josif Stalin, v duchu svého uvažování o zahraniční politice, v němž se snoubila bolševická ideologie a tradiční geopolitika, podporoval jak čínské komunisty, tak i nacionalisty a sledoval tak dva komplementární cíle – šíření světové revoluce a obranu své země.
Paradoxní je, že japonští militaristé a Čankajškovi nacionalisté by si v otázce
boje proti komunismu padli do náruče. Jak ale podotýká Painová, japonští generálové znali jen termíny vítězství a porážka, nikoliv pragmatické formování strategických koalic. Kdyby se Japonsko a Čína dohodly na spolupráci proti SSSR, mohla se druhá světová válka vyvíjet jinak. Ostatně 25. listopadu 1936 Japonsko podepsalo s Německem pakt proti Kominterně, oficiálně s cílem „neutralizovat internacionální komunistickou propagandu“. Stalin to ovšem považoval za zástěrku pro koordinaci útoku „německých a japonských fašistů“proti SSSR a až do roku 1941 považoval za svůj prvořadý zájem válce na dvou frontách zabránit. Nepřátelé Japonska byli automaticky jeho spojenci.
Velká čínská vlastenecká
Japonci se nakonec v létě 1937 rozhodli využít incidentu na mostu Marka Pola, při němž se údajně ztratil japonský voják a v rostoucím napětí padly výstřely z obou stran, k tomu, aby do „toho“šli. K jejich překvapení se čínská vláda odmítla stáhnout a rychlý „blitzkrieg“se protáhl na devítiletou krvavou válku, v níž jen ke konci roku 1937 ztratili Japonci 100 000 mužů a museli svou vojenskou přítomnost v Číně neustále zvyšovat až na 51 divizí v roce 1941, které jim pak chyběly při klíčovém střetu s USA.
Druhá čínsko-japonská válka (1937–1945) nejvíce připomínala boje na východní frontě mezi Německem a SSSR (1941–1944), ani ne tak charakterem vojenských operací, ale celonárodní mobilizací, jejím totálním charakterem, stírajícím rozdíl mezi vojákem a civilistou, a pak také obrovským rozsahem škod a ztrát. Z nejrůznějších příčin zahynulo 14 milionů Číňanů a 95 milionů, tj. 26 procent populace, jich ztratilo svůj domov. Jak podotýká Painová, Japonsko chtělo Čínu porazit tím, že zničí její „gravitační centrum“. Po rozhodujícím úderu na neuralgický bod čínského válečného úsilí se měla země zhroutit a kapitulovat. Problémem ale bylo určit, co by oním bodem mělo být. Japonci se nejprve v roce 1937 zaměřili na okupaci klíčových měst – historického Pekingu a sídla nacionalistů Nankingu, odkud se ale Čankajšek dokázal včas evakuovat z dosahu pro Japonce klíčové železnice do Čchung-čchingu. Krvavé bitvy o Šanghaj, Nanking a Wu-chan (1937–1938) sice Číňané prohráli a Čankajšek v nich ztratil své elitní důstojnické kádry. Jak ale dodává historik Jay Taylor, Čína se nezhroutila. Zdálo se, že vychází Čankajškův strategický předpoklad, že počáteční obrovské oběti vyvolají mezi Číňany vlnu patriotismu a odhodlání bojovat dál. Tomu, že na počty mrtvých se v této válce nehledělo, nasvědčuje i fakt, že Čankajšek nechal pro zpomalení japonského postupu zničit na jaře 1938 hráze na jedné z největších čínských řek, Žluté řece. V následných povodních a hladomorech, způsobených zničenou úrodou, zemřel milion Číňanů.
Japonci se poté zaměřili na čínskou vůli k odporu, kterou hodlali zlomit brutální vyhlazovací válkou. Bombardovali města, terorizovali jejich obyvatele, vraždili a znásilňovali civilisty, vypalovali jejich domovy. Masakr v Nankingu (1937), během něhož zahynulo podle některých odhadů až 300 000 lidí a při kterém japonští důstojníci pořádali závody v tom, kdo dokáže samurajským mečem osobně zabít více zajatců, byl mimořádně odporným válečným zločinem, jejž odsoudil celý svět. Ani to však čínský odpor nezlomilo. Japonci proto ke konci roku 1938 ovládli klíčové zdroje čínské ekonomiky, Mandžusko, spojnici Peking–Tchien-ťin, Šanghaj, Wu-chan a Kanton. Čankajšek se sice pokusil evakuovat průmysl do Čchung-čchingu a Čcheng-te, ale ztratil při tom téměř 90 procent svých kapacit. Kolabující ekonomika se však stala zátěží i pro Japonce, kteří místo toho, aby z Číny získávali suroviny a dováželi do ní své výrobky, museli navyšovat své výdaje, aby okupaci udrželi v chodu. Vojenská strategie šla proti ekonomickým cílům, kvůli nimž Japonsko tuto válku vedlo. Když ani to nesrazilo Čínu na kolena, rozhodli se Japonci zničit Čankajškovy elitní vojenské síly. Čínský vůdce přešel na guerillovou válku a stále věřil tomu, že obrovská rozloha Číny Japonce přece jen „zadusí“.
Mezi Moskvou a Washingtonem
Jak dodává Painová, Číňané sice nemohli Japonce porazit, ale dokázali jim odepřít vítězství. K tomu však potřebovali zbraně. A Stalin byl ochotný je dodat, ovšem s podmínkou, že čínští komunisté, vedeni Mao Ce-tungem, uzavřou s Čankajškovými nacionalisty společnou frontu proti Japoncům. To byla další ze strategických chyb Tokia – místo aby využilo občanskou válku, svým postupem v podstatě „donutilo“jinak nesmiřitelné soupeře ke společnému postupu. Pomoc Moskvy začala přicházet v září 1937 a do roku 1941 se kromě 1235 letadel, 1600 děl či 50 000 pušek uplatnilo v boji 2000 pilotů, z nichž 200 jich padlo. Japonci se proto podle Painové rozhodli zničit páté „gravitační centrum“, zahraniční obchod a komunikace, jimiž proudila do Číny vojenská pomoc, nejprve z Moskvy a pak i z Londýna a Washingtonu. V květnu 1938 obsadili Sia-men, Fu-čou, Šan-tchou, Kanton a Chaj-nan a ještě více utáhli šroub námořní blokády. Podle historika Hanse van den Vena Japonsko bylo schopné vyhrát každou bitvu, ale nedokázalo donutit Čínu, aby se vzdala; ta ale ani za cenu obrovských obětí nebyla schopna Japonce ze země vyhnat. Čím více zdrojů Japonci do války investovali, tím více se snažili na Číně „zahojit“a Číňanům nezbývalo nic jiného než bojovat. Nebo se stát otroky.
Japonští vůdci nedokázali dostatečně zvážit její nevojenské důsledky. Jak dodává Painová, válka se pro domácí ekonomiku stala zátěží. Od roku 1940 Japonci bojovali s nedostatkem potravin a stát musel kontrolovat jejich produkci a distribuci. Aplikovalo se stále více prvků centrálního plánování, včetně regulace cen a zmražení mezd. Jestliže bylo původním záměrem snížit závislost země na dovozu, pak jen v případě strategické ropy jí Japonsko v roce 1935 dováželo 67, v roce 1937 74 a v roce 1939 již 90 procent.
Japonsko se čínským tažením dostávalo do nebezpečné blízkosti konfliktů s velmocemi. Na citlivé spojnici mezi SSSR, Mandžuskem a Koreou u jezera Chasan vypukly v srpnu 1938 boje mezi sovětskou a japonskou armádou. Sověti si podle Painové záměrně vybrali místo a čas a proti 3000 Japoncům nasadili přesvědčivou přesilu 21 000 vojáků. Stalin ale válku nechtěl a prozatím uzavřel příměří. Pro Tokio to ovšem bylo varování, „zdůrazněné“v květnu příštího roku několikaměsíční bitvou na další horké linii dotyku mezi Japonskem a SSSR, u mongolského Chalchyn Golu. K 31. srpnu 1939 zde jednotky Rudé armády, vedené její stoupající hvězdou Grigorijem Žukovem, nepřátelské síly prakticky zničily.
V japonském nejvyšším velení tato porážka oslabila frakci, která chtěla další expanzi směrovat na pevninu i proti SSSR, a naopak posílila „námořníky“, tj. ty, kdo se chtěli zmocnit jihovýchodní Asie a hlavní směr útoku vést proti USA a Velké Británii. I díky tomu Japonsko podepsalo na jaře 1941 s Moskvou pakt o neútočení, a po německém útoku tak Stalin mohl (i na základě ujištění svého elitního špiona v Tokiu Richarda Sorgeho) převelet sibiřské divize k Moskvě a neobávat se, že by mu Japonci vpadli do zad. Řada historiků proto tuto jinak téměř neznámou bitvu považuje za jeden z rozhodujících okamžiků druhé světové války.
Lépe na tom nebylo Japonsko ani s jinými mocnostmi. Třetího listopadu 1938 japonský premiér Fumimaro Konoe vyhlásil Nový řád ve východní Asii, jenž měl zahrnovat Japonsko, Koreu, Mandžusko a Čínu. Japonsko se tímto prohlašovalo za hegemona Asie, což vyvolalo nevoli nejen mezi tradičními koloniálními mocnostmi, ale i USA, které chtěly v zájmu otevřeného obchodu zachovat status quo. Washington proto začal intenzivněji podporovat Čankajška a vzájemné japonsko-americké vztahy se vydaly na cestu do Pearl Harboru.
Čínská válečná zkušenost je důležitá pro to, abychom lépe pochopili, jak současná Čína vnímá skrze znovu objevovanou minulost svou současnou globální pozici. Masakr v Nankingu (1937), během něhož zahynulo podle některých odhadů až 300 000 lidí, byl mimořádně odporným válečným zločinem, jejž odsoudil celý svět
Zodpovědná mocnost
Historici se sice zatím neshodnou, zda byla čínsko-japonská válka pro globální vývoj druhé světové války natolik zásadní, abychom si v kalendářích a při výročích posunuli datum jejího vzniku na rok 1937. Van de Ven ji považuje z hlediska válečných operací za spíše marginální, Mitter naproti tomu argumentuje hekatombami mrtvých. Shoda však panuje v tom, jak zásadní význam měla válka pro budoucnost Číny. Když se vůdce čínských komunistů Mao v roce 1961 setkal se zástupci japonského parlamentu, připustil, že bez japonské invaze by čínští komunisté ještě stále zápasili o přežití v čínských horách. Právě komunisté vytěžili z války nejvíce. Během ní sice také bojovali s Japonci, ale více se snažili „pošetřit“síly, oslabovat nacionalisty a připravovat se na převzetí moci. To se jim po krátké občanské válce, v níž vyčerpaní nacionalisté již nebyli schopni komunistům vzdorovat, v roce 1949 podařilo. V následném, ideologicky ovlivněném historickém narativu války se jako vítězové pasovali do role klíčové protijaponské síly.
Vzpomínka na čínský příspěvek k vítězství ve válce vyprchala i na Západě. Poté, co USA Čínu „ztratily“ve prospěch komunistů, se z ní stal v rámci studené války nepřítel, Japonsko se naopak proměnilo v klíčového spojence v regionu, za což mu bylo odměnou postupné „promlčení“jeho protičínské genocidy. Koneckonců ani Moskva se zvláště po sovětsko-čínské roztržce nehrnula do osvětlování komplikovaných vztahů mezi Stalinem, Maem a Čankajškem. Jak ale upozorňuje Mitter, čínská válečná zkušenost je důležitá, abychom lépe pochopili, jak současná Čína vnímá skrze znovu objevovanou minulost svou současnou globální pozici. Cílem Pekingu je podle Mittera prezentovat zemi jako „zodpovědnou mocnost“, která bojovala bok po boku svých tehdejších spojenců – USA, SSSR a Velké Británie – proti japonskému fašismu a militarismu a jejíž oběti by měly být připomínány společně s těmi sovětskými, americkými či britskými.