Pozor, padá družice
Když něco, třeba družice, vystoupí na oběžnou dráhu Země, taky se z ní jednou, byť třeba někdy až za dlouhá desetiletí, vrátí, neboli spadne zpět na Zemi. Ideální je, když se padající družice rozžhaví třením o zemskou atmosféru a pěkně v ní shoří na popel, který nikomu nevadí. Jenže to se pokaždé nepovede a nějaký ten odolný kovový kus kosmické aparatury sem tam dopadne až na povrch Země.
Časopis The Economist připomíná dva případy, kdy padající kosmické smetí dokonce zranilo člověka. V roce 1969 mělo tuhle smůlu pět námořníků na palubě japonské lodi, které poranily padající kosmické trosky. Roku1997 kousek padající rakety zase poškrábal ženu v Oklahomě.
Kurióznější je příběh kosmické laboratoře Skylab, jejíž zbytky dopadly v roce 1979 poblíž australského Perthu a tamní městská rada pak poslala americké kosmické agentuře NASA pokutu za znečišťování veřejného prostranství. V roce 2011 spadly zbytky ruské vojenské družice Meridian ironicky na dům v ulici Kosmonautů ve vesnici Vagajcevo asi sto kilometrů od Novosibirska.
První variantou, jak se tomu vyhnout, je nasměrování padajícího kosmického smetí do speciálně vytipované neobydlené oblasti jižního Tichého oceánu mezi Chile a Novým Zélandem. Letadel tam moc nelétá, lodě se tam často neplaví, a jejich posádky ještě včas dostanou varování, které oblasti o rozloze asi 10 000 čtverečních kilometrů (což je pro srovnání velikost Jihočeského kraje) se mají vyhnout.
Ovšem takto bezpečný návrat je drahý, a tak operátoři často nesměřují zbytky svých ještě ovládaných kosmických objektů do této oblasti; navádějí je aspoň, pokud to jde, do moří, kde je riziko, že někomu spadnou na hlavu, minimální, i když ne nulové.
Výzkumníci proto usilovně pracují na vývoji materiálů, které sice budou ve vesmíru dostatečně odolné, ale při návratu přes zemskou atmosféru se snadno a s plnou jistotou zničí, takže na zemský povrch vůbec nedopadnou.
Třeba v Německu sídlící evropská společnost OHB System vyvíjí komponenty, jež se cíleně rozlámou na kousky, které snáze při tření o vzduch shoří. Francouzsko-italská společnost Thales Alenia zase testuje materiály na těsnění, které zvládnou podmínky ve vesmíru, ale nevydrží teplo při tření v atmosféře.
Družic nad námi stále přibývá. Je tedy určitě důležité zajistit nejen jejich efektivní fungování, ale i konec, který nikoho neohrozí.
Tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), je jedním z největších tvorů žijících u Antarktidy. Může měřit i přes tři metry a vážit půl tuny. Historie jeho kontaktů s člověkem je nejednoznačná. Zaznamenává případ britského mořského biologa, kterého tento tuleň v roce 2003 zabil, současně jsou v ní však také údaje o tom, že toto zvíře občas nabízí potápěčům „dárek“– svoji ulovenou kořist.
Až nyní výzkumníci, které vedl James Robbins z Plymouthské univerzity, nabídli v odborném periodiku Polar Biology vysvětlení filantropického chování tuleňů. Sledovali je pomocí robotických dálkově ovládaných dronů a zjistili, že tuleni se o svou kořist, například tučňáky, opravdu dělí mezi sebou. Je to však zřejmě účelová záležitost, protože jeden kořist drží v tlamě a druhý ji trhá, takže se oba snáze najedí.
Když tedy tuleň leopardí nabízí potápěči svou kořist, není to dárek, ale výzva k jídelní spolupráci. Pořád ovšem lepší, než kdyby ho sežral.