Na literární frontě spokojený klid

Sonda do lesku a bídy současných literárních časopisů

Často se v souvislosti se sametovou revolucí opakuje, že při ní hráli prim herci, nikoliv spisovatelé. Že Ludvíka Vaculíka v oněch pohnutých dnech ani nepustili k mikrofonu. Ano, možná jsme tehdy čekali, že se s plnou parádou a hlavně společenským přínosem vrátí Literární noviny nebo že Lidové noviny se rázem stanou nejprodávanějším deníkem. Nic z toho nepřišlo. A za povšimnutí stojí, že Lidové noviny jsou v prodejích dlouhodobě předstihovány deníky, které zůstaly na půli cesty, co se týče změny původního názvu: Mladá fronta DNES a Právo.

Ale vraťme se ke spisovatelům a literatuře. Opravdu to bylo tak, že spisovatelé nebyli do revolučního dění ostatními aktéry vpuštěni, nebo se jim samotným nechtělo a těšili se na chvíli, kdy budou mít od politiky pokoj? Sluší se totiž připomenout, že tehdy se začalo věřit na literaturu politiky prostou. Stejně tak nebylo běžné, aby o sobě někdo říkal, že je pravičák, levičák či člen jakési strany, každý chtěl být především „slušný člověk“. To se s politikou jaksi neslučovalo. Nanejvýš s tou „nepolitickou“.

Na začátku devadesátých let se objevila spousta knih, které dříve vycházet nesměly. Soutok tří proudů české literatury (oficiální, samizdatové a exilové) plus spousta překladů vytvořilo výživnou půdu pro literární časopisy, které měly z čeho čerpat. Samotné literární časopisy měly také rozličné kořeny. Kdo dnes ještě ví, že současný Tvar vznikl z Kmene, po většinu existence vycházejícím jakožto příloha Tvorby? A komu dnes vadí, že Salon je přílohou „bejvalýho Rudýho práva“, jak tomu bylo před dvaceti lety?

proto, že téměř každý bývalý šéfredaktor musel zůstat šéfredaktorem, a tak si založil vlastní médium.

A to Literární noviny tehdy měly oproti ostatním literárním časopisům obrovskou výhodu nejen proto, že vycházely s největší periodicitou, ale hlavně se jich stále držela ozvěna slávy z konce šedesátých let. V tom jim mohla konkurovat pouze Revolver Revue, těžící ze své undergroundové minulosti. Na každého dezorientovaného ministra či vyděšeného radního, který měl kulturu zrovna na starosti, to patřičně zapůsobilo.

Jak jsme přiložili metr

S Literárními novinami a Revolver Revue rovněž souvisejí dva příklady, které dokumentují, co se v tehdejších letech dělo. V roce 1995 vyšla první Kritická Příloha Revolver Revue – „sajdkára“tradičního časopisu naplněná velmi ostrými texty proti řadě uměleckých děl stojících mimo okruh Revolver Revue. Zároveň se jednalo o texty, jež svou vážností, upjatostí a zarputilou snahou „najít a zničit“působily až směšně.

Každopádně čeřily vody, které samy o sobě nebyly nijak poklidné. Mnohdy se na stránkách časopisů vášnivě a zdlouhavě polemizovalo a autoři těchto slovních šarvátek několik týdnů chodili po světě pouze s myšlenkou na to, jak svého soka co nejrázněji uzemnit. Dařilo se to těm, kteří těžili z výhody publikování v domovském periodiku. Kdo polemiku začal, vždycky míval také poslední slovo.

V roce 1999 se šéfredaktorem Literárních novin stal Jakub Patočka. Bylo to velmi překvapivé. Z tehdejšího hlediska proto, že se jednalo o člověka, který nebyl „z literatury“a nijak ho to netrápilo. Z dnešního pohledu navíc šlo o první připuštění faktu, že literární časopis nemůže být výhradně literární. Zároveň tím ale začala naprostá marginalizace Literárních novin. Sice existují dodnes, mají spoustu příloh, ale jejich prestiž je nulová. Příběh Literárních novin by mohl posloužit jako exemplární příklad, jak promrhat zavedenou značku.

Jakub Patočka v Literárních novinách vydržel dlouhá léta, i když mu odešla většina redakce a založila týdeník A2, Kritická Příloha Revolver Revue skončila v roce 2004, patrně unavená neustálým přikládáním kritického metru. Ale bez ironie – dlouhodobě se prokousávat českou kulturou je fakt nevděčná lopota.

Znamenalo to jediné: Politika se vrátila do literárních časopisů. Co se týkalo samotné literatury, nastal čas bezmocného bezvětří. Literární časopisy už nefungovaly ani jako objevitel nových literátů, kteří mohli vydávat knihy rovnou.

Po Dostálovi povodeň

Krizová situace literárních časopisů přišla v roce 2002, tedy v čase povodní. Časopisy tehdy od ministerstva dostaly peníze pouze na polovinu sezóny s tím, že se zbytek bude řešit za pochodu, a mezitím přišla velká voda.

Nedostatek financí byl přitom přímým důsledkem toho, že ministr kultury Pavel Dostál v rámci vlády neustále směňoval setrvávání ve funkci za finanční ústupky. Situaci po nátlaku nakonec vyřešil různými záplatami – například Tvaru domluvil finanční výpomoc od Michala Horáčka, jak si vzpomíná autor tohoto článku, který byl tehdy jeho šéfredaktorem.

Z toho vyplývá, že dělat literární časopisy nikdy nebyla žádná dobře placená pohodička. Každý rok panovala nejistota, kolik, kdo a jestli vůbec něco dostane. Navíc o výši grantu rozhodovala komise až na jaře, tedy v době, kdy už časopisy jely na dluh. A aby toho nebylo málo, platy redaktorů se nesměly vyplácet z grantů, ale jen z peněz utržených při prodeji jednotlivých čísel.

Čím větší periodicitu časopis měl, tím více a rychleji peníze potřeboval. Respektive čím měl větší periodicitu, tím kratší dobu mohl zůstat bez peněz. Vedle tehdy ještě týdenních Literárních novin stál obtýdenní Tvar, později týdenní a následně též obtýdenní A2, měsíčník Host, dále tři či čtyři čísla ročně vyprodukovaly Revolver Revue a Souvislosti a pouze jedno obsáhlé dvojčíslo nabízela Labyrint revue…

Co se týče periodicity, platila ještě jedna podstatná maličkost. Čím byla periodicita vyšší, tím více prostoru nabízela, ovšem zároveň o to širší seznam autorů potřebovala. Zatímco čím byla menší, tím menší a uzavřenější mohl být i autorský kruh. Redakce takových časopisů by jistě řekly, že to znamená výběrovější a exkluzivnější. O tom, jestli tomu tak bylo, se ovšem dá s úspěchem pochybovat.

Teď zas kupředu levá

Po letech, kdy se přetřásalo, kdo dostal kolik od ministerské komise, se v posledních letech začalo spíše řešit, jak moc jsou literární časopisy vůbec literární či aspoň kulturní. Jejich škála se rozprostřela hodně zeširoka od levicové A2 a jejího webu A2larm až po pravicový „studentský list pro seniory“Babylon. Do toho se musí ještě připočíst Revolver Revue, která se jakožto alternativní hlas začala vyjadřovat k aktuálním kulturním i politickým jevům na svém webu Bubínek Revolveru.

Na přetřes přišlo třeba to, že na pravicový Babylon ministerská komise zapomněla, zatímco levicová A2 dostala nejvíc, protože v komisi seděl člen redakce „jejího“A2larmu. Ministerstvo se totiž začalo zajímat o způsoby distribuce: Babylon se odjakživa rozdával na vysokých školách zdarma. Díky tomu si do něj na rozdíl od jiných literárních periodik mohli nakladatelé dovolit dávat placenou inzerci. Jenže pro ministerstvo začal být problém fakt, že Babylon nemá žádný příjem z prodeje.

Již jsme naznačili, že se všechny časopisy přestěhovaly na internet. Tvar má itvar, Host zase H7O. Neznamená to ale, že by článků přibylo, mnohdy weby jednoduše přetiskují to, co už vyšlo na papíře, jenom prostě později. A vedle médií souběžně tištěných i internetových je zde od začátku tisíciletí výhradně on-line recenzní iLiteratura.cz.

Kam se po třiceti letech od roku 1989 posunula atmosféra v českém literárním prostředí? A jak tuto situaci odráží stránky oborových časopisů? Řada z nich totiž existuje celé tři desítky let, což je neobvyklý úkaz. Dokládá to příjemnou stabilitu, nebo mrtvolnou nehybnost a zatuchlost literární scény?

Zkuste nás někdy zaskočit

Říká se, že čím je ve společnosti lépe, tím pro kulturu hůře, protože blahobyt vzniku velkých uměleckých děl nesvědčí. A právě tuto atmosféru jako kdyby odrážely i strnulé literární časopisy. Nic závažného se neděje, je klid, pohoda. V současnosti ani nikdo s nikým moc nepolemizuje, a když už je někdo kritický, víme asi, vůči komu to bude a jak to bude probíhat.

To lze pozorovat především u sevřeného šiku kolem Revolver Revue. Když si někdo z jejích autorů vezme do parády knihu, jež kupříkladu získala Magnesii Literu, bere si ji do parády pouze proto, že byla ověnčena Magnesií Literou. Jakmile je nějaká kniha ověnčena Magnesií Literou, je nabíledni, že to v Revolver Revue musí schytat. Úplně stejně platí, že v měsíčníku Host se nikdy neobjeví tak zdrcující recenze, jakou do něj napsal třeba Jan Rejžek na román Václava Kahudy Vítr, tma, přítomnost, na knihy vycházející v bratrském nakladatelství Host.

Revolver Revue těžila ze své undergroundové minulosti, která na každého dezorientovaného ministra či vyděšeného radního patřičně zapůsobila Literární časopisy zrcadlí stojaté literární vody. Nic nepředpovídají, jenom ohřívají mainstreamová témata nebo překopávají stejná oddělení literárního hřbitova.