Namažte školu špekem

Školství je zásadní problém celé České republiky

Roky popisujeme veliké problémy, které způsobí jednotná státní maturita – a bum, politici navíc prosadí ještě jednotné přijímací zkoušky. Výsledek je přesně takový, jak jsme předpovídali: „Zavedení jednotné přijímací zkoušky na střední školy má zásadní dopad na celkový obsah vzdělávání na základní škole. Testy jsou čistě znalostní. Školy se musely přizpůsobit a naučit své žáky na tyto testy. Školy by chtěly, aby žáky bavila výuka matematiky, českého jazyka, a i to umějí. Obsah přijímacích zkoušek chce ale něco jiného.“Tyto věty neříká žádný liberální aktivista, který si chce ve škole jen povídat a hrát, ale naopak člověk, jenž dbá právě o znalosti: Tomáš Zatloukal, ústřední školní inspektor. Rádi se prsíme Janem Amosem Komenským, ale jeho elementární věty úplně ignorujeme: „Kdo nedbá, aby byl vyučován, toho budeš marně vyučovati, dokud u něho neprobudíš vřelý zájem o učení.“

Naše děti škola nebaví, mají ji nejméně rádi ze všech žáků zemí OECD. Podle poslední srovnávací studie TIMMS jen 28 procent našich patnáctiletých mělo zájem a radost ze školy, přitom druhá nejhorší země, Slovinsko, měla skóre 42. Průměr OECD se blížil šedesáti. Jak na tuto zásadní zprávu reagovali naši političtí představitelé? Posílili jednotnou státní maturitu a prosadili jednotné přijímací zkoušky. Tedy udělali vše pro to, aby dosáhli ještě většího drilování v testech.

Současné české základní a střední školství má pár doslova kruciálních problémů: peníze, nezájem a věk.

Peníze pro kantory samy o sobě vůbec nic nevyřeší, ale bez nich se nezmění nic. Jak vyplývá ze studie think tanku IDEA při Akademii věd: „Pokud by měl být průměrný plat českých učitelů v poměru k platům vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců v Česku v roce 2018 srovnatelný s průměrem zemí EU, musel by dosahovat úrovně zhruba 53 000 Kč.“Podfinancované školství znamená, že o učitelství se hlásí ti nejméně talentovaní a nejméně šikovní. Studenti hlásící se na pedagogické fakulty mají nejhorší výsledky u maturit a z testů obecně studijních předpokladů.

Druhý problém je obsah výuky. V sedmdesátých letech jsme nechali napsat osnovy specialisty jednotlivých oborů, a tak se naše děti učí neuvěřitelné množství podrobných informací, které okamžitě zapomenou. Pro všechny zastánce tohoto tradičního memorování máme otázku: Opravdu je náš systém tak úžasný, že plodí samé špičkové vzdělance? Jak jsme na tom s patenty, inovacemi a Nobelovými cenami v přepočtu na obyvatele v porovnání třeba se Spojeným královstvím či USA a jejich „příšerným“školstvím?

Třetí problém: vypouštíme ze škol moc staré lidi. Zavedením povinné devítileté docházky vznikly „odpadové“deváté třídy, kde už se nedělá takřka nic. A když k povinné devítileté docházce přidáme čím dál častější odklady, studenti dnes maturují nikoli v 17 a 18 letech, ale spíš v 19 a 20... Dospělí lidé, kteří si často vydělávají, píší si omluvenky a žijí po všech stránkách dospělým životem. Lidé, kteří očividně nemají ve středoškolském systému dávno co pohledávat.

Malá otázka na závěr: Myslíte, že tyhle maléry začne vláda řešit, nebo se bude hádat o to, kdo je viníkem krize na ministerstvu kultury?

Naše děti se učí neuvěřitelné množství podrobných informací, které okamžitě zapomenou. Pro všechny zastánce tohoto tradičního memorování máme otázku: Opravdu je náš systém tak úžasný, že plodí samé špičkové vzdělance?