Zlé časy a my

Už je to osmdesát let od začátku té strašné války. Od chvíle, kdy světu a Evropě začaly zlé, krvavé časy. Násilí se stalo normou, nouze a smrt byla lidem blíž. Dodnes si vzpomínám, jak silně na mne v dětství působilo vyprávění prarodičů z Náchoda a Jihlavy, když nám, svým vnoučatům, po večerech vyprávěli, co se mezi lety 1939 a 1945 dělo, co prožívali.

Třeba děda Alois z Bělovse u Náchoda. Ten líčil, jak jednou komusi převážel na kole malou pistoli, kterou si schoval do zavřeného deštníku; a jaký pak měl strach, když míjel pouliční kontrolu. Anebo jak koncem války fotil přestřelku u celnice (snímky zničených tanků nakonec vskutku otiskl regionální historik) či slyšel z vyprávění, jakým způsobem se Češi vypořádali v ledárně pivovaru s udavači... Ne, sem to nepatří. A když jsme se o prázdninách „nimrali“v jídle, řekl jen: „Válku na vás, ničeho si nevážíte!“Pár historek mívala i babička Štěpánka, původem z Dašic u Pardubic. Vzpomínala na (ne)slavný nálet a bombardování, kdy se chvěla zem, ale též na poválečnou zkušenost s Rudou armádou, kdy si prý jistá sousedka stěžovala veliteli, že jim nějaký voják ukradl slepici. „Kakoj? Pakaži,“vyzval ji, chuděrku, důstojník, načež označeného – unaveného a vyhladovělého chudáka – na místě zastřelil. Bývaly to zlé časy, z nichž babičce zbylo občas i užívané rčení: „Mrtvej Němec, dobrej Němec...“

Pamětníků kvapem ubývá; naše děti už zkrátka nebudou mít nikoho blízkého, kdo by jim takříkajíc z první ruky vyprávěl, jaké hrůzy se děly. Budou

se muset spoléhat na slovo historiků, na dokumenty, filmy, knihy. Ale pokud tyto budou takové, jako je v dnešních LN na straně 4 představená kniha Bestie z vydavatelství NLN, nemusíme se „výpadku paměti“tak bát. Její autor Vojtěch Kyncl přináší nejen devadesátku příběhů, kdy Čechoslováci po válce stíhali nacistické „bestie“(esesáky, gestapáky, dozorce z koncentračních táborů, ale i surové primitivy typu kápa Alexe Keleberece), nýbrž celý složitý kontext: doby, politiky či práva.

Spolu s katalogem Rytíři nebes (k výstavě o čs. letcích RAF v Národním muzeu), který jsem tu vychválil minule, je právě kniha Bestie natolik významným dílem, že bych ji s klidem nominoval na knihu roku LN. A je s podivem, jak málo se o ní zatím ví a v médiích mluví.

Kyncl je autorem knih o Lidicích, Ležácích či strojích na smrt (čili zplynovacích vozech), což nám připomíná, že se měly stavět i u nás, ve Vysokém Mýtě, a že vražedný plyn Cyklon B vyráběl koncern IG Farben nejen v Desavě (Dessau), ale též ve středočeském Kolíně, v Draslovce (dnes pak stejný insekticid nese obchodní název Uragan D2)... Publicista Jiří Padevět zase nedávno knižně přiblížil, že i nacistické lágry tu měly své pobočky – například KL Auschwitz v Brně.

Válka zasáhla desítky milionů lidí. Není to tak dávno. A dění je nutné neustále připomínat, abychom se nedočkali „výmazu“jako z Harrisova románu Otčina (mimochodem, je to i jedna z nejlepších audioknih v ČR), kdy se v alternativní verzi dějin – Hitler válku vyhrál – detektiv rozhlíží v polských polích po zmizelých Židech... Klid, jen šum větru. Jako by se nic nestalo.

Pamětníků kvapem ubývá. Budeme se muset spoléhat na slovo historiků, na dokumenty, filmy, knihy. Ale pokud tyto budou takové, jako je kniha Bestie, nemusíme se „výpadku paměti“tak bát.