Polské výročí a polské mýty
Poláci byli zrazeni na začátku i na konci války. A místo toho, aby byli oceňováni za to, jak se chovali, je jim podsouváno, co neprovedli
První září představuje pro Poláky počátek jedné z nejstrašnějších kapitol v jejich historii. Obecně se v souvislosti s tímto datem mluví jako o počátku druhé světové války, nicméně ke konfliktu se různé země připojovaly s časovým odstupem. Československo nebo Rakousko mělo již neúspěšný boj o svébytnost za sebou, západní mocnosti k plnohodnotnému vojenskému střetu teprve směřovaly. Dalo by se říci, že toto výročí Poláci vlastně tak trochu sdílí sami, stejně jako mýty, které se s nimi v souvislosti se zničujícím konfliktem pojí.
První dny nerovného střetu a snah ubránit se před německým a následně i sovětským vojskem jsou často spojovány s obrazem (rovněž velmi rozšířeným v našich končinách) udatných Poláků útočících na koních a se šavlí v ruce na opancéřované tanky. Překvapivé je, že se tato báchorka zmiňuje většinou v souvislosti s obdivem polského hrdinství, ačkoli ji účelově rozšířil německý a po válce i sovětský aparát, aby ukázal technickou a mentální zaostalost našich sousedů. Zcela pragmaticky totiž můžeme říci, že se šavlí v ruce se tanku nepostaví hrdina, nýbrž idiot.
Tuto scénu si vymyslel italský válečný zpravodaj Indro Montanelli vyslaný na východ Evropy, aby popisoval úspěšný postup vojsk spřátelených fašistickému režimu. Tomuto veteránovi italsko-etiopské války však učarovala skutečná nezlomnost polských vojáků, a tak si útržky skutečných informací z reálné bitvy spojil do nereálného příběhu, který by v srdcích jeho rodáků probudil sympatie k okupovanému národu.
Kdepak Němci. Nacisté!
Další mýtus, podstatně komplikovanější a plíživě se rozšiřující, je ten o vztahu Poláků k Židům. Psaní o polském antisemitismu se v posledních letech stalo zcela běžné a výjimkou už nejsou ani nařčení ze spoluzodpovědnosti za vražednou mašinérii holokaustu. Naši sousedé jsou v této oblasti velmi citliví a poslední roky dokazují, že se rozhodně nejedná o paranoiu. Ačkoli to v našich zeměpisných šířkách možná tolik nepozorujeme, tento narativ velmi silně rezonuje především na Západě. Nic naplat, právě Poláci jsou nejpočetněji zastoupeným národem v rámci ocenění Spravedlivý mezi národy, což je titul udělovaný Izraelem lidem nežidovského původu podílejícím se na záchraně Židů před holokaustem.
Tento poměrně známý fakt je navíc velmi důležité zasadit do kontextu represí. Za pomoc Židům v Polsku hrozil trest smrti nejen dotyčnému zachránci, ale i celé jeho rodině nebo všem obyvatelům bytového domu nebo vesnice, kde byl někdo ukrýván. Pro srovnání, v jiných zemích, například ve Francii, za podobné činy hrozila finanční pokuta nebo několikatýdenní vězení.
Někdo může označit spor o slovní spojení polské koncentrační tábory, proti kterému tak brojí diplomacie našich sousedů, za bezvýznamné malicherné slovíčkaření. Poláci si ale všímají velmi nebezpečného jazykového posunu, kdy slovo německé v kontextu druhé světové války nahradilo označení nacistické. Současnému ekonomickému lídrovi Evropy se zejména na Západě podařilo změnit paradigma pohledu na druhou světovou válku natolik, že se zdá, že samotný německý národ byl obětí spiknutí „nějakých“nacistů přicházejících zpoza hranic Výmarské republiky. Německé zmizelo, polské zůstává.
V posledních letech se v polské veřejné debatě začala obzvlášť intenzivně probírat smysluplnost totálního odporu a obětování životů nejen mladé generace, která namísto (pro některé) nesmyslné smrti mohla vytvořit silnou společnost v dobách, kdy nacistickou okupaci vystřídala ta komunistická. Asi nejdále se v tomto ohledu posunul historik a publicista Piotr Zychowicz, který svou knihou Pakt Ribbentrop–Beck (Józef Beck byl polský předválečný ministr zahraničí) vsugerovává myšlenku, že se Poláci měli před rokem 1939 spojit s třetí říší proti Sovětskému svazu. Koneckonců byli to právě oni, kdo vedle Japonců jako jediní dokázali na počátku dvacátého století vojensky porazit moskevské impérium. Ačkoli je tento postoj ve veřejné diskusi marginální, četné ohlasy a polemiky potvrzují, o jak citlivé téma se jedná.
Největší odbojová síť v Evropě Zdá se, že podobné názory vychází z poměrně nepříznivého ohlédnutí se zpět 80 let od začátku druhé světové války. Poláci (a samozřejmě nejen oni!) byli zrazeni hned v prvních dnech konfliktu nečinností západních spojenců. Ke konci války byl jejich osud odevzdán do rukou východního souseda, který v září 1939 bok po boku Němců napadl vytoužený samostatný stát. Ačkoli byla v průběhu druhé světové války na polském území vytvořena největší odbojová síť v Evropě a podzemní stát, který i přes své utajení dokázal odsuzovat a popravovat zrádce nebo pašovat informace a přesvědčovat nevěřící západní mocnosti o probíhajícím holokaustu, jsou dnes právě Poláci spojováni s masovým vyvražďováním Židů. Pokud někdo přece jen docení jejich odvahu, tak příkladem ztřeštěných bláznů, kteří se šavlí v ruce vyrazili proti tankům.
Polský publicista Rafał Ziemkiewicz ve své knize přemítající nad smysluplností polského odporu příznačně nazvané Jak krásná sebevražda pokládá rétorickou otázku: „Neumím si představit, že by byli Francouzi v nějakém hollywoodském filmu znázorněni jako spolupachatelé zločinů holokaustu – Poláci samozřejmě ano, navzdory všem faktům. Není možné, aby z produkce německé státní televize vzešel propagandistický film představující francouzskou Résistance jako bandu špinavých a primitivních antisemitů – Zemskou armádu ano. Ne, vážení, Francouzi jsou přece ušlechtilí a nikdo nepochybuje, že v poražení bestie ohrožující svět sehráli záslužnou roli. K čemu fakta?“
Na dalších stránkách knihy autor odkazuje na zemi galského kohouta ještě jednou, tentokrát již s jistým uznáním. Francouzi si svou národní hekatombu prožili v první světové válce, při té druhé zaujali pragmatičtější postoj, který s trochou nadsázky vidíme v televizním seriálu Haló, haló! nebo ve filmech jako Velký flám či Sedmá rota za úplňku.
Pokud někdo přece jen docení odvahu Poláků, tak příkladem ztřeštěných bláznů, kteří se šavlí v ruce vyrazili proti tankům
Absence morálky
Dějiny holt píší vítězové, ke kterým Polsko nepatřilo, chtělo by se říci. Z polské zkušenosti ale můžeme vypozorovat ještě jeden velmi cynický závěr – pro historii ani velkou politiku nehraje morálka žádnou roli.
Je zajímavé sledovat, že velmi živá veřejná debata o smysluplnosti obětí války, která zaměstnávala komentátory především v minulých letech, předcházela aktuálně velmi diskutovanému a tentokrát současnému tématu – geopolitickým změnám a probíhajícímu boji mocností o světovou hegemonii. Ačkoli se po roce 1945 hranice Polska měnily, stále leží ve strategicky důležitém prostoru, který může opět hrát významnou roli.
Uvidíme, jakými hodnotami se při výběru partnerů a spojenců budou Poláci nebo i jiné země – poučeni zkušeností z 1. září roku 1939 – řídit tentokrát.